Den jedenáctý - očkování

Den jedenáctý 22.7.2022

Strakonice

Spali jsme krátce a Míša podle všeho né moc dobře. Má starosti jak to půjde dál na naši cestě. Hned ráno volám na linku 1221 abych zjistil co a jak s očkováním na Covid. No vědí stejný prd jako já a paní neúprostě diktuje jedno číslo za druhým, kam si mám zavolat, abych se něco dozvěděl. Tak přesně takhle jsem si vždy představoval helpdesk.. si dělaj prdel, né ?  Nevadí, zkouším se registrovat do nemocnice v Prachaticích, ale celé to funguje tak, že se zaregistrujete a někdy časem vám příjde sms že si můžete vybrat termín, ale kdy to příjde a na kdy ?  Telefonní čísla získaná z 1221 samozřejmě nikdo nezvedá.Jsem rozhodnut jet do Prahy. Ale Míša navrhuje zkusit Strakonice. Je to blíž a všude se zavírají očkovací místa, protože není zájem a tak by čas pro neregistrované mezi 14 a 15 nebo 16 a 17 měl být ok.

Při čekání na vlak do Strakonic zneužíváme hotelové wifi a dopisujeme blog. Míša si stihne dát kafíčko v kavárně Až na půdu odkud se vrací naprosto nadšená a pěje samou chválou a pak už frčíme vláčkem do Strakonic.

Kávička v kavárně Až na půdu

Krátíme si chvíli na nádraží - milión koček prosím

Jsme tam brzo, takže ještě stihneme nakoupit další repelent, i když stejně asi bude k ničemu. U regálu se potkáváme s pánem co prohlíží se zájmem repelenty stejně jako my a přitočí se k nám i prodavačka. Svorně všichni diskutujeme kvalitu nabízeného zboží - na dotaz zda komáry opravdu odpudí, pán kroutí hlavou..z těhle asi nic..na dotaz zda se živí testováním repelentů, jen lakonicky odpoví: Ne, já tu bydlím..:) Je řečeno vše..kupujem repelent v lékárně, protože si ho lidi chválí :)

Strakonický dudák je štramák

Taky jsme museli navštívit místní veganské bistro ZeměDar. Prodávají jídlo jen sebou, ale za to je zde milá paní majitelka se kterou se dáváme do řeči. Velice se jí líbí náš počin roční dovolené a rovnou si bere odkaz na náš blog. Sama by pak chtěla do roka koupit dodávku a vyrazit do světa, což se zase líbí nám. A dokonce se stává naší první podporovatelkou neb nám na cestu zabaluje makový závin a k tomu ještě dokoupíme oběd a jak se později ukazuje i večeři, bylo toho prostě moc.

ZeměDar s paní majitelkou

Oběd jsme snědli v parku naproti nemocnice, kde se mám naočkovat. Zanechávám Míšu v parku a vyrážím na očkování. Už zdálky vidím frontu lidí. Tak to je asi ten nezájem. Stoupám si do fronty a čekám. Chvíli se nic neděje, fronta se nehýbe, ale pak si lidi začnou stěžovat neb v čase pro neregistrované nás neustále předbíhá někdo kdo je registrovaný. Celou situaci ještě komplikuje, že se dá registrovat jen na třetí dávku, ale na čtvrtou ne. Začínám mít strach, že se lidi pobijí, ale místo toho vzteky opouští očkovací centrum. Myslím, že už nikdy nepříjdou. Jen díky zlosti a odcházení z fronty se fronta hýbe dopředu. Že já nejel do té Prahy, už bych byl na cestě domů. Nicméně, že se hýbe fronta nic neznamená. V prvním patře je místnost plná lidí, kteří jsou registrování a neustále nás předchází další a další a když ne po schodech, tak aspoň výtahem. Nějaký mladík se snaží uklidnit rozlíceného pána slovy "Nikdo vás nenutí, klidně běžte domů", a to už čekám nejhorší, ale zase nic. Ale v tomto případě, kdyby něco, tak bych se fakt nedivil.

Zapoměli na body o tom jak se probojovat na řadu

Ve frontě přede mnou stojí slečna, jak se později dozvídám jménem Eva, dobrou hodinu o sobě už víme, neb sdílíme stejný názor. Je to bordel, ale proč se rozčilovat, když se s tím stejně nic nezmění. Postupem času jsme si začali krátit dlouhou chvíli povídáním. Oba máme podobné smýšlení. Zajímá nás cestování, což je důvod, proč jsme oba zde a oba vlastně jen velkou shodou náhod. Dokonce je to i kamarádka paní majitelky veganského bistra z dopoledne. Svět je malý. Nakonec slovo dalo slovo, já předávám odkaz na náš blog a na oplátku dostávám pozvání na víkend kousek za Strakonicemi. Ale bez porady s Míšou, která hledá ubytování to nemohu přijmout.
Po dvou a půl hodinách jsme hotoví. Jsme naočkovaní, máme certifikát a já dokonce získal záznam do očkovacího průkazu, i když jsem si musel vyslechnout jak to ti před panem doktorem zvorali a napsali blbě. Tak důležité je, že teď to tam mám zaznamenáno správně a možná ještě líp :)

Eva ještě má vyzvednout sestru, ale to ještě má čas, tak jsme došli vyzvednout do parku Míšu a šli jsme domlouvat co, kdy a jak do místní čajovny Pod stolem. Míša poté co obvolala celé Strakonice a široké okolí konečně našla volné ubytování ve Vojenské ubytovně a už se těšila na bizardní zážitky. Nicméně Eva jí také padla do oka a je o čem si povídat. Přijímáme tedy pozvání. Konečně se mě plní jeden sen. Získat pomoc či pozvání od náhodného neznámého člověka a dnes hned dvakrát. Je to trochu zvláštní, přiznávám se, že dávat je daleko jednodušší než přijímat :)

S Evou v čajovně Pod stolem

Navečer jsme dojeli vyzvednout Evy sestru Veroniku. Tady se bohužel zdá, že jsme do jejího života nepřišli v pravou chvíli, ale není každý den posvícení. Evě rovnou říkáme, že kdyby naše přitomnost měla způsobovat problémy, tak se rádi pozvání vzdáme. Ale nic se neruší. Dojeli jsme do vesnice Libětice, kde má jejich táta stavení, ale zrovna je na dovolené a holky přišly pohlídat kachny a psy.

Tao a Róza

Taťka se zaobírá stavbou srubů, takže si to prvně vyzkoušel na menším na zahradě ( naše luxusní ubytování ) a pak to vzal naostro jako hlavní budovu. Na pozemku mají i dvě jezírka, aby pomohli udržet v krajině vodu a to mě opravdu zasáhlo, tohle smýšlení je prostě super. Večer jsme pak strávili s Evou u ohýnku a probrali jsme snad všechny cestovatelské zážitky. Večer jsme si opravdu náramě užili.

Takový luxus jsme nečekali