Den dvoustý třicátý - odpočinek

Den dvoustý třicátý 26.2.2023

Bendigo Rest Area (Cromwell)

Dneska spíme dlouho. Nevýhodou tohoto kempu je, že je blízko silnice, že tu není kloudný signál, že se tu pořád střílí a že byť u jezera, tak se tu nedá koupat. A i přesto mě odtud nikdo dneska nedostane. Jsem prostě unavený. Navíc se tady dají pozorovat a poslouchat ptáci, na jezeře plují černé labutě a hromada různých kachen. Sem tam zastaví nějaký karavan nebo campervan, obhlíží okolí a zase se vydá dál. Odpoledne, ale dorazí naši sousedé - hned si postaví stan a vynesou křesílka. Tady to taky vypadá na odpočinkový den. 

na dece od úsvitu do soumraku

Celý den se flákáme na dece a neděláme nic, jen jíme, pijeme a občas zajdeme na záchod, kam jsme věnovali ruličku toaleťáku z našich mocných zásb. Po obědě dopisuji všechny dny na blog, a že jich je. Posledních pár dní na to nebyla energie. Ke svačince si užíváme výborné a obrovské broskve. Míša prohlašuje, že na posledy tak velké a šťavnaté jedla v 6 letech na Slovensku v sadě za atomovou elektrárnou.

když zajde slunce, značně se ochladí a všichni zalézají hned do minivanů, my do stanu

Zítra se snad už oklepu a vyrazíme do světa, takže články i vypublikujeme. Spát jdu už o půl desáté. Míša o něco později. Připravuje si ještě fotky. Musíte uznat, že dnešek byl fakt náročný.

Den dvoustý dvacátý devátý - velké drama

Den dvoustý dvacátý devátý 25.2.2023

Z Thicket Burn Campsite (lake Hauroko) na Bendigo Rest Area (Cromwell)

Autem 309,9km z Thicket Burn Campsite (lake Hauroko) na Bendigo Rest Area (Cromwell)

https://mapy.cz/s/gameloponu

Ráno zvoní budík v sedm. Jsem schopný jej zamáčknout, ale už né vstát. Potřebuji ještě chvíli. Nevybíravě houknu na chudáka Klárku "Šup snídaně" a spal jsem dál. Klárka se probrala a v samém šoku a úžasu, šla tvořit snídani. Pobalili jsme vcelku hodně mokrý stan. A teprve potom posnídali v autě. Z obavy, abychom nezamlžili okna, jsme si pustili klímu. Trochu jsme se dostali do skluzu, je osm dvacet. Chtěli jsme vyrážet v osm, Klárce to letí ve čtyři a na letišti chce být ve dvě. Je to okolo dvěstě padesáti kilometrů což odhaduji na čtyři až šest hodin. Tady člověk nikdy neví.

Otáčím klíčkem v zapalování a udělá to jen takové cuk chrr cuk a tím to končí. Všem zamrzá úsměv na tváři. Ale naděje tu přeci je, že ? Cuk chrr cuk a prd. No.. naděje není. Tohle nenastartuje. Jestli nám nic nepřekouslo kabel, tak je to baterka. Jdeme se tedy podívat. Otevíráme kapotu a no, je to tam hezké. Ale rozkousané nic není. Opodál se baví čtyři lidi z kempu a jako by nic. Je tam i pán ze včera, co mě upozorňoval na světla. Nezbývá než abych za nimi došel a požádal o pomoc. Všichni pořád dělají jako by se pět metrů od nich nic nedělo, až paní se na mě podívá a zeptá se, jestli mám problém s autem. Je těžké zůstat milý, ale co naplat. Musím hrát jejich hru. Takže ano, máme problém, asi baterka. Ukazuje na svého muže, že on je technik. Já vsázím na pána ze včera. Jdou se podívat všici. Otáčí klíčkem a ano, je to baterka. Tak jestli prý mám kabely. No doma mám už asi troje, tady ani jedny. Pán ze včera odejde do svého auta a přinese startovač. Tedy jak baterku tak kabely, zapojí. Nastartujeme a je to. A s nezájmem o poděkování zase odchází si povídat. Je to fakt zvláštní, ale i tak jsme jim opravdu vděční. Hlavně Klárka. A tak vyrážíme na cestu do Queenstownu. S jasným rozkazem nezhasínat motor.

východ slunce nad kadibudkou a první auto trable

Naší první zastávka je nedaleko. Některým se ráno nechtělo na záchod a teď už ano. Zastavujeme tedy u Clifden Suspension bridge. Což je nejdelší dřevěný most na NZ. A je fakt hezký. A i tady zjišťujeme, že se dalo spát zcela zdarma. Motor nevypínáme a odskočíme si jak na záchod, tak se pokochat mostem a pokračujeme dál v cestě. 

nejdelší dřevěný most

Občas zastavíme na vyhlídce, ale je to jen rychle vyskočit, udělat fotku a jet. A v tomto tempu dorážíme až do Queenstownu. Během toho poslali Klárce, že se její let posouvá až na sedmnáct dvacet. A tak s námi jde nakupovat do Pak'n'Save. Tady už motor vypínám, na letiště se dá v nejhorším dojít pěšky.

Nákupy jsou fakt hrozná věc. Ale nějak jsme to přežili. Hodně se vyplatí plánovat a nakupovat v těhle velkých městech. Úspora peněz je opravdu enormní. K obědu kupujeme jakou si pizza věc a džus ve slevě. A užíváme si poslední společný oběd. U toho sledujeme pána opraváře, jak startuje auto nějakému mladíkovi. Telefonní číslo bohužel nestihnu zaznamenat. Ale nebylo potřeba. Nastartovali jsme. Dojeli k pumpě a i tady to vše proběhlo dobře. Dokonce jsme využili slevy z nákupu v supermarketu a šlo to jako po másle! Tak si holt jen dávat pozor na světla! Míša udělala vyúčtování a Klárku vyšel měsíc s námi jen na 886NZD. Plus tedy náklady na auto, ale to uvidíme, až jak se nám prodá a co bude stát WOF, tedy technická. Při nejlepším to výjde na nula, při nejhorším na hromadu peněz, ale pořád méně, než půjčení auta. Tak uvidíme za dva měsíce.

A pak už jsme na letišti a loučíme se. Je škoda že už odjíždí. Ale nedá se nic dělat. Dovolená jí končí a jednou skončí i nám. Z letiště se přesunujeme do Countdown. Další obchoďák, kde dokupujeme vše, co nám chybělo v Pak'n'Save. Mimo jiné jsme si všimli, že Novozélanďani jsou opravdu velcí nacionalisti. Všude kde můžou říkají co je z Nového Zélandu, popřípadě aspoň že je to vyrobeno z jejich surovin i když v jiné zemi. Už by mě jen zajímalo, jak moc se podle toho Novozélanďani orientují. Taky obejdeme místní outdoor obchody a najdeme Míšou vybrané ponožky Icebreaker ve správné velikosti a s třiceti procentní slevou. To je jasná zpráva, že je máme koupit. Taky koupíme nějaký mazací krém proti sandflies. Mosi guard se tu sehnat prostě nedá. Tak uvidíme. Aktuálně máme tři typy repelentů, sandflies třeste se! Jsme velkomagnáti!

poslední oběd, nákupy na NZ a loučení

A pak jedeme směr free kemp za Cromwell. Po cestě hledáme pitnou vodu, ale podle aplikace marně. Cestou místo vody potkáváme samoobslužný stánek s ovocem, po kterém celou dobu toužila Klárka. Mají i na ochutnání a je to neskutečně dobré. Bereme za dvacet dolarů nějaké broskve, ryngle a bloomy, což je super cena. Ryngle jsem neměl od dětství, a tyhle by se daly jíst dny. Jsme z toho opravdu nadšení. V Cromwellu zastavíme u záchodků a kousek v parku najdeme pítko s vodou. Dobereme a jedeme.

nákupy u stánku s ovocem

Zastávka u bungee jump stanice, už zavírali. Škoda, no..

Náš kemp je u jezera, takže jsme se moc těšili na koupání. Postavíme tedy stan a vyrazíme. Bohužel je tu všude mělko a je to zarostlé vodními rostlinami. Skončíme ve vodě jen po kolena, kde se aspoň žínkou opláchneme. Zítra přejedeme jinam. A pak už jen udělat večeři a jít spát. Dnes máme vařené brambory s fazolema v tomatě a párečky. Úchvatné. Ale já se opravdu potřebuji pořádně vyspat, začíná být chladno a tak se zapínáme do spacáků až po bradu.

kempík před Monte Pisa

u jezera jsme našli i opuštěné prkénko..škoda, už máme svoje původní

Den dvoustý dvacátý osmý - další lekce speologie u Clifdenu

Den dvoustý dvacátý osmý 24.2.2023

Z parkoviště k treku Gertrude Saddle do Thicket Burn Campsite (lake Hauroko)

Pěšky dokončení Gertrude Saddle Track

2,1 km 25/61m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/lakogapuna

Autem 230,8km z parkoviště k treku Gertrude Saddle do Thicket Burn Campsite (lake Hauroko)

https://mapy.cz/s/gohukameke

Vstávám něco po déváté. Kolem zrovna prochází skupinka horolezců. Venku je zima a děsný mokro. Je tam i dost velká jinovatka. Vyspali jsme se moc dobře, ale únava je znát. Uvařím snídani a pro jednou dovolím jíst ve stanu, zahrabaný ve spacácích. Pozorujeme u toko kolem procházející lidi. S některými si i zamáváme. Tak přesně takhle by se stanovat nemělo. Správně bychom už alespoň dvě hodiny měli být pryč. A místo toho odcházíme až po jedenácté a to zas jen proto, že potřebujeme na záchod a tady pořád někdo cajdá. Na parkoviště je to na štěstí kousek a za světla trefíme i správnou cestu.

ráno pod Gertrude Saddle v zimě, kdy i chlupatý brouk zalézal k Milanovi do spacáku

Na parkovišti zahodíme báglíky a jiné tíživé břímě a jdeme se ještě podívat na chatu, co tu je. Včera jsme o ní chvíli uvažovali, ale taková krize nebyla. Homer hut patří Alpine clubu Nového Zélandu a i ti to mají dost drahý. Jako nečleni bychom se ani nedoplatili. Takže jsme udělali dobře, že jsme přespali, kde jsme přespali. A to už nás sžírá hlad. Ale nechce se mě vařit tady. Radši bych aspoň kousek popojel. Míjíme několik odpočívadel až zkončíme na přeplněném parkovišti The Divide, kde začíná i grate walk Routeburn. Původně jsme chtěli kousek jít, ale po včerejšku jsme docela unaveni a nechci riskovat zhoršení Míšina kotníkového problému. Takže si jen uvaříme a pojíme oběd a vyrazíme dál.

zábava po cestě - oběd, týpci s foťákem, jezero Gunn a začátek Milford tracku

Zastavujeme se u výhledů kde se dá. Bohužel před Eglinton Valley srážíme malého ptáčka. I když jsem se fakt hodně snažil, tak jsem neubrzdil. Vlétl mi přímo před auto. Dost mě to zasáhlo. Nutno říci, že se to dalo čekat, že k tomu jednou dojde. Místní silnice jsou poseté mrtvolami ptáků a jiné zvěře tak běžně jako jsou výmoly na D1. Je to neskutečný hřbitov. Je to škoda, takových zmařených životů. A navíc se dravci slétají k mršinám a mnohdy nakonec zkončí pod koly aut i oni. Tohle mi opravdu chybět nebude.

U vyhlídky na Eglinton Valley potkáváme dva borce, co se natáčí do půlky těla nazí. Ale nějak jsme nepřišli, co to mělo být. Vypadalo to dost hrozně. A natáčeli, jak jdou směrem od kamery asi pětkrát než usoudili, že to je ok. No ale výhled na údolí bylo hezké. A pak už razíme do Te Anau dotankovat. Taky se pokoušíme Míše koupit nové ponožky, ale nemají správnou velikost. Neuspěli jsme ani s krémem proti sandflies, za to jsme koupili další dvě CD. Vanesssa Mae a čtyři tenory..přeci jen radio často ztrácí signál, a tak je vlastní hudba proti únavě dost důležitá.

Naše cesta vede směr Clifden. Míšino přání, že ještě stihneme místní jeskyni se naplnilo. Našli jsme Clifden cave. Jsme zvědaví jestli se vymácháme nebo ne. Bereme čelovky a vyrážíme. Kdysi to asi byla moc hezká krasová jeskyně. Bohužel lidi mají touhu všechno zničit a označit, že tam byli. Ale i tak je to moc zajímavé. Místy se musíte plazit. Jezírko, které čeká na konci se dá obejít z levé strany, ale je to docela napínavé, kór když jdete první a netušíte, kde vám to uklouzne. Jinak byla cesta dost bahnitá a na světlo boží jsme se dostalu pěkně zasraní, ale šťastní, že jsme to zvládli. Je to velmi zajímavý zážitek, děkujeme moc za tip "našim pánům domácím z Wanaky". 

neztratili jsme se a vylezli zamazaní od bahna až po uši

v krápníkové jeskyni

A pak do kempu Thicket Burn Campsite (lake Hauroko). Vede tam asi 12km gravelka, ale je v perfektnim stavu. Kempik je moc hezký, je posekany, ale pravděpodobně proto, že od zítra tu má být nějaký dvoudenní event. Ale nevíme jaký. Chvíli zevlíme v autě, když příjde pán od vedle, že svítíme. Naše auto má super vychytaný automatický svícení, jen když zaparkujete a vytáhnete klíčky, tak svítí dál dokud nevylezete. Dnes to byl druhý člověk co mě na to upozornil. Postavíme stan a jedeme se pokochat jezerem Hauroko, což je nejhlubší jezero na Novém Zélandu. Doufali jsme v krásný západ slunce ale hory byly proti. Tak jsme si aspoň uvařili večeři. Jíme zase v autě, protože tu jsou opět sandflies. Né nijak moc, ale rády lezou do nosu, takže při cestě od auta k jezeru máme síťku. Pobavení rybáři se nám vzdávají, že vypadáme jako lupiči. 

jezero Hauroko

A pak už do kempu, než stihneme vystoupit, přiletí na moji stranu ptáček a usadí se na zpětném zrcátku. Delší chvilku posedí a pozoruje mě. Může to znamenat odpuštění? Doufáme, že ano. Ochlazuje se a tak zalézáme do spacáků. Zítra nás čeká další dlouhá cesta do Queenstownu, kde nás po měsíci opustí Klárka a poletí domů.

Den dvoustý dvacátý sedmý - radost od rána až do noci

Den dvoustý dvacátý sedmý 23.2.2023

Z Upper Eglinton campsite (Milford Sound) na parkoviště k treku Gertrude Saddle

Autem 90,9km Z Upper Eglinton campsite (Milford Sound) na parkoviště k treku Gertrude Saddle

https://mapy.cz/s/gofakoheva

Pěšky Marian Lake track
6km 435/435m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/cabusemuna

Pěšky Gertrude Saddle track
6,8km 685/637m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/pecedalena

Ráno vstávám v šest ráno a není moc času do odjezdu. Během noci jsme nebyli zrovna synchronizovaný v odchodu na záchod, takže jsem byl přes noc vzhůru víckrát než bych chtěl. Jsem stále unaven, ale děvčata úplně nevypadají, že by čile vstávala. Ztěžka se zvedám a jdu vařit snídani, aspoň že je dost směsi. Během toho se povede holkám rozlepit oči. Pak rychle vyklízíme a skládáme stan. Připraveni k odjezdu jsme v sedm, ale bez snídaně. Tu mám v plánu až na parkovišti v Milfordu, chci tam být dřív, aby se dalo zaparkovat a taky čert ví jaká bude cesta. Je to necelých padesát kilometrů a máme na to, abychom tam dojeli, hodinu a vyrazili směr přístav. Z neplaceného parkoviště je to třicet minut pěšky do přístavu.

Chvilku je silnice ještě parádní, ale pak se začne hodně točit a taky začnou přibývat červené kužele značící opravu silnice. A dokonce semafór na kterém si postojíme dobrých deset minut. Nic naplat, musím na to trochu šlápnout. Dělám to dost nerad protože jsem unavený a radši bych jel pomalinku. Další semafor nás čeká u tunelu. Ale tam naštěstí nezůstáváme dlouho. Tunel je vyhlouben, ale tím jeho úprava skončila. Vypadá to takhle přírodně dost strašidelně, ale funkci to plní. A jsme tam. Na parkovišti je místa ještě dost, taky jedeme na první loď. Princezna se vzadu nasnídala cestou, my to ale nezvládli. Máme na to asi dvě minuty na parkovišti. Nechám Míšu ať se nají první a pak je posílám napřed, že je doběhnu ať získám čas na snídani. Nahážu to do sebe a utíkám za holkama. Taky tu měl být záchod, ale není. O to máme aspoň cestu do přístavu rychlejší. Vede tam hezká cesta okolo vody, ale my to fakt profrčeli rychlostí blesku a místo třiceti minut jsme na místě za patnáct. Naše kroky směřují přímo na záchod. A teď jsme najednou sychronizovaný. Záchody tady mají opravdu luxusní. Tak hezký záchody jsme na Zélandu snad ještě nepotkali.

Jdeme vyzvednout palubní lístek. Dostáváme každý zelenou kartičku. Ale někteří před náma dostávají modrou. Tak jsme napnutí co to znamená. Nalodění začíná za deset minut, takže se jdu ještě projít po molu. Holky vypadaly, že nikam nejdou, ale Klárka si nakonec šla stoupnout do fronty u mola, čímž jsme získali krásné druhé místo. A Míša šla za mnou. Takhle ze břehu to tu vypadá hezky, ale takový ten wow efekt, kdy vám vypadne brada se nedostavuje, zatím. Ještě před naloděním si řekneme, kam si chceme sednout. Klára prosazuje zasklenou kajutu, ale to by stály fotky za prd, takže prochází můj návrh, horní venkovní paluba na pravoboku. Konečně nalodění. A jsme potěšeni, naše zelené kartičky jsou lepší než modré. Máme přednost při nalodění. Rovnou směřujeme na naše vyhlédnutá místa. Máme štěstí, nikdo nám je nezabral. Je vcelku teplo a taky tu pořád nejsou nikde sanflies. A to jich tu měli být miliardy. Rozhodně si nestěžujeme. Jsme usazeni a loď se rozjíždní. Míša eště rychle zaběhne pro čaj, ať jsme ready se kochat.

výhledy z přístavu

Milford Sound je zátoka obklopená horama. Je tu nespočet malinkých vodopádů. Naše cesta ale začíná u jednoho většího. No pořád je to malý, ale na Nový Zéland dobrý. Plavbu komentuje kapitán, ale je mu venku prd rozumět. Jedeme ještě kolem dvou větších, pod které i zajíždí a tak vodou zkropí lidi hlavně na přídi. Velmi jim závidíme. Slunce stoupá nad obzor a je to taková milá projížďka na lodi. Wow efekt pořád nikde, ale cestou potkáváme tuleně a taky se přišli podívat delfíni. Ale drží si odstup. 

projížďka byla moc fajn a lachtani s delfíny taky

Před obrátkou vjíždíme na moře a zdejší vlny dělají Míše moc dobře. Včas se ale vracíme na klidnější vodu zálivu. Cestou zpátky se opakuje kapitánův trik s vjezdem pod vodopád, tentokrát trochu většího, teda na Novozélandske poměry. A pak jedeme zpět už trochu rychleji. To se delfínům líbí víc než to courání a notnou dobu se s náma drží a skotačí za lodí. Zážitek to byl krásný, ale laťka byla díky ostatním referencím posazena daleko daleko výš. Zase tak úžasný to není a nebýt delfínů a tuleňů, jsem snad i zklamaný. Představoval jsem si ta panoramata trochu víc epičtější.

pohled z Tasmanského moře do fjordu

Při návratu k autu si ještě projdeme místní mini Milford Foreshore walk. Je to krátká, ale milá procházka. Kromě hromady ptáků jsme potkali i kachny a z malého mostku pozorovali hemžení malých krabíků. Ona i samotná cesta na parkoviště je příjemná. Taky jsme navštívili místní info centrum, ale vyklubala se z toho spíš restaurace.

výhledy do fjordu 

Informace jsme žádné nenašli. Na parkovišti si dáme obídek a pozorujeme tu hromadu aut co sem přijíždí. Kde kdo se nás ptá, kdy už vypadneme. Parkovišť je na Milfordu dost, ale toto je jediné zadarmo. Zbytek stojí dvacet pět dolarů za pět hodin. A to se lidem platit nechce. Dost mě vlastně udivuje, že tu vůbec je parkoviště zdarma. A že za průjezd tunelem nechtějí poplatek. Určitě to muselo stát majlant to tu vybudovat.

Jedeme se podívat na Marian lake. Zase absolvuju cestu tunelem a počkám si na semafóru, ale teď už nikam nespěchám. Na Marian lake vede cesta lesem a samozřejmě do kopce. Chvilku to jde kolem divoce tekoucí řeky, což je fakt nádherný, ale pak se stává cesta horší a horší. Holky mi vezmou dráhu a potkám je až za hodinu kousek od jezera u záchodku. Já mám cestou fakt krizi. Jsem unaven a vůbec se mi nechce šlapat. Párkrát mě i napadne, že to otočím a půjdu spát do auta. Nakonec tam ale vylezu. Jezero je krásné, průzračné a ledové. Neváhám ani vteřinu a strhávám ze sebe šat a vrhám se velmi pomalu a obezřetně do hlubin jezera. Přesně tohle jsem potřeboval. Docela mě to probralo. Holky srabácky zůstaly na břehu a spokojily se s namočenou rukou a okukováním mojí holé zadnice. Cesta dolů pak vede stejnou cestou jako nahoru.

Marian Lake

na treku jsme si užili i houpání na mostech

Spát jsme se rozhodli v sedle na Gertruda saddle track. Co máme informace, má se tam dát stanovat. Představujeme si to jako krásné, travnaté sedýlko s jezírkem. To jsme ještě nevěděli, jak moc se mýlíme. Vyrážíme až po páté odpoledne z parkoviště s plnou polní. Cestou potkáváme lidi a všici nám závidí, že tam budeme spát. Je to tam prý báječné, možná trochu větrné, ale určitě si to užijeme. A taky je tam dost vody. Co víc si můžeme přát? Trek jako takový je opravdu krásný. S plnou polní a po únavném dni, dá i docela zabrat, ale rozhodně to není tak děsivé, jako popisují na parkovišti. Teda za sucha, za mokra nevíme. Nám krásně svítí slunce. První čast treku si děláme i složitější, protože jsme minuli značku a šli nějakou vyšlapanou cestičkou, což nás zavedlo do houštin a kopečka, kam jsme úplně jít nemuseli. Na Novém Zélandu se opravdu nejde spoléhat na značení. Je jen velmi sporadické. A na nás je ještě vidět zhýčkanost z evropského značení. No a pak to jde nahoru. Složitější a strmější část. Jsou tu natažené i ocelové lana. Za sucha nebyly potřeba, ale za mokra bych se bez nich asi i bál. Je to krásný trek. Nahoře nám začalo foukat a začala být zima. Pohled na Black lake nás uchvátilo. Potkali jsme tu dvě dívčiny, co jdou dolů a jsou fakt rozmrzelé, že si nevzali stan. To nás nakoplo a jsme nahoře v sedle jedna dvě. Rozhled do dalšího údolí je boží. Jen tu opravdu hodně moc fouká a je zima. Přioblečeme se. Nahoře jsou dvě místa pro stan maximálně pro dvě osoby. Jdu tedy hledat nějaká další. Ale sedlo vypadá dost nerovně. Najdu ještě dvě malá místa, ale aspoň najdu vodu. To mě potěšilo, nechtělo se mi ji táhnout nahoru a už jsem se pomalu viděl jak lezu zpět k Černému jezeru. Vracím se za holkama a rozhodli jsme se zkusit přeci jen postavit stan. Je to taková parodie. I ve třech s tím máme dost problémy. Klára nakonec vleze dovnitř, aby nám to neulétlo. A je jí hrozná zima. Ze stanem to pořád hrozně mlátí. Tady se, i když postavíme stan, dobře nevyspíme. Nic, balíme. Jdeme dolů. Máme ještě hodinu světla, to bychom měli zvládnout. A dole najdeme nějaké místo na přespání. Klára na sebe vrství další oblečení. A pelášíme..hlavně dojít co nejrychleji pod vodopády, pak už je cesta v pohodě i po slepu.

Krása, kam se podíváš!

Nádherný trek - nad hlavama nám lítají papoušci Kea, ale žádné jsme nepotkali

Rychle, ale opatrně. Zas úplně netrefíme cestu, tak si to uděláme trochu těžší, ale co už. Potkáme nahoru se škrábající se dvojici. Tak jim řekneme, jak se věci mají. Že tam místo pro menší stany je, ale je tam zima a fouká a že je tam pak další jezírko s vodou. Moc děkují, a jdou zkusit štěstí, že když nic, tak už si cestou vyhlédli místo. Kousek od Černého jezera. No, já tu žádné nepotkal, ale já jsem zhýčkaný Evropan. V potůčku pak nabírám vodu a dolů to zvládáme tak tak za světla. Za náma jsou už vidět čelovky, jak dvojice zahájila sestup. I my už je nasazujeme a jdeme hledat místo na spaní. Bohužel zase jsme nenašli správnou cestičku a jdeme po šutrech. V tom si Míša sedne. Vypadá příšerně unaveně a nemluví. Ale nakonec zní vytáhnu, že jí bolí kotník a musí si chvíli odpočinout. To už opravdu musí hodně bolet. Dělá mi to starosti. Na štěstí za chvíli už najdeme plácek na stan. To nás už míjejí i ti dva, nakonec jdou na parkoviště spát do auta. Nahoře se nedalo a jejich vyhlédnuté místo nebylo o nic lepší. Tak jsme si popřáli dobrou noc.

Výhledy z Gertrude Saddle jsou opravdu epické i za soumraku

Postavíme stan na štěrku, dokonce i kolíky šly zatlouct. A rychle zalézáme už je kolem jedenácté a Míša odmítá jíst. Není to dobře, ale zítra si odpočineme, tak to nevadí. Dáme si tedy večeři aspoň s Klárkou. Chtěl jsem vařit, ale vyhráli to tortily s burákovým máslem. Čištění zubů chtěli holky vynechat, ale hecnul jsem je. Pak už je nechám spát. Venku je fakt zima. Asi poprvé zapínám spacák až ke krku a utahuju všechny škvírky. Byl to fakt náročný, ale moc krásný den. Všichni jsme unaveni, jak jsme ještě na Zélandu nebyli.

Den dvoustý dvacátý šestý - Fjorland

Den dvoustý dvacátý šestý 22.2.2023
Z Albert town campground 2 (Wanaka) do Upper Eglinton campsite (Milford Sound)

Autem 304,7km z Albert town campground 2 (Wanaka) do Upper Eglinton campsite (Milford Sound)

https://mapy.cz/s/parebelufe

A leje a leje. Lilo v podstatě celou noc, ale tentokrát to nespadlo vše naráz, ale leje konstantně a vytrvale. Stan vydržel bez problémů. Tak je otázka jestli tomu pomohlo pořádnější vypnutí nebo že to nebylo tak rychlé. Klárka jde odvážně vařit pod kufr auta. A zvládá to skvěle. Má velké štěstí, že Míša včera uklidila celé auto, jinak by se nevešla. Jen jí dojde namíchaná snídaňová směs, tak toho s klidem vaří míň. Musím jí říct, ať přisype, že tam všechno je, jinak bychom se asi moc nenajedli. Ještě než se nasnídáme, tak zabalíme stan. A balit tento stan v dešti je fakt zážitek. Ale nějak zabalíme, tak uvidíme v jakém stavu to bude, až jej budeme stavět. Najíme se v autě,tam je sucho a příjemně a u toho řádně zamlžíme okýnka. Dobrých deset minut se je snažíme odmlžit. Zajedeme do Wanaky na záchod a umýt nádobí. Taky obejdeme lékárny a health shop jestli nemají repelent na sandflies, co jsem dostal na vyzkoušenou, ale bohužel, nemají. Tak snad nějak v Milfordu, kam budeme směřovat, přežijeme.

Crow Ringe sedýlko, je tady i kempík pro campervany a vlajky, i ta naše!

Klárka nám v autě buď spí, zabalená do deky, nebo si čte. Já ji závidím. Dnešní cesta je opravdu úmorná. V dešti se neřídí dvakrát dobře, ale když svítí, je vám líto, že nejste venku. 

obídek i s čajíkem z kufru u jezera za Queenstownem

Člověk si nevybere. Zastavujeme v Mossburnu, abychom natankovali. Na dlouho je to aspoň trochu levnější benzín. 

po cestě potkáváme zácpu způsobenou stádem ovcí a domácí vajíčka za super cenu, leč lednička je prázdná

Další zastávku děláme v Te Anau. Takové malé městečko. Trochu se projdeme, odskočíme si. Zkusíme i místní obchod, ale pekárna má podstav, tak nepečou a jinak nás tam nic nezaujme. Taky jsme neodolali a zašli se podívat na kavárnu Sand Fly. Má prostě úžasný název, dovnitř ale nejdeme. Mají draho a navíc zavříno.

nešlo se nevyfotit s jedinou nežravou sendfly

Z Te Anau už směřujeme na Milford. Je neskutečné, jak se to musí celé objíždět. Už se musím dopovat čokoládou,  abych nepolevoval v ostražitosti. Zastavujeme na malou procházku u Mirror Lakes. Je to moc hezké a milé zastavení. Sice krátké.

Mirror Lakes

 A pak už jedeme do kempu. Bohužel nás vyhlídnutý kempík má zavříno. Dali tam nějaký jedovatý návnady. Tak objíždíme další. Je jich tu spoustu. Nakonec skončíme v Upper Eglinton campsite. Je to opravdu miniaturní né příliš upravené a záchod by potřeboval vyvézt už před čtrnácti dny. Nejhorší je, že za tohle nic, chtějí patnáct dolarů na hlavu. Tentokrát platíme, ale určitě jim zašleme vytýkací dopis. Nás stan se tak tak vejde. Po nás přijíždí ještě další auta, ale když to vidí, jedou pryč.

Jsem úplně hotovej. Nevím proč, ale řízení na Novém Zélandu mě vždy hrozně unaví. A to jsem se toho v životě už hodně nařídil. Na návštěvu za náma příjde místní slípka Waka. Prostě pták na nožičkách bez křidýlek. Najdu jej v kufru auta. To asi ví, že nemá, takže jak mě zmerčí utíká, ale pak se pořád ochomítá kolem. Když Míša vaří, tak jí přiletí zkontrolovat ještě jeden ptáček. Dostává hrášek, a ten mu opravdu chutná, ale cuketou pohrdne.

kempík u cesty s výhledem a nenechavými ptáčky

Jíme opět v autě. Není tu žádný stoleček, což je škoda. Sandflies jsme tu zatím nepotkali, takže se dalo jíst venku. Pak ještě musím udělat snídaňovou směs. Prý jsem jediný odborník, v podstatě spasitel světa, protože smíchat několik ingrediencí v rozumném poměru je nadlidský výkon. Trochu mě to sere, protože jsem už fakt hodně unavený, ale Klárka prý zítra ráno uvaří snídani. Takže je to takový směnný obchod.

A pak už konečně spát. Ale zítra ráno musíme opravdu brzo vstávat, abychom stihli dojet do přístavu včas. Pojedeme se projet po zálivu. Je to prý neskutečný zážitek. Aleapoň všichni říkají. Terka tuhle hodně vysoko položenou laťku trochu shodila dolů, ale né o moc. Jsme zvědaví.

Den dvoustý dvacátý pátý - výstup na Roys Peak

Den dvoustý dvacátý pátý 21.2.2023
Albert town campground 2 (Wanaka) a okolí

Autem 70,9km po okolí kempu

https://mapy.cz/s/hupebudaju

Pěšky Roy's peak (1578)
15,9km 1230/1230m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/colojofopa

Vstávám v šest čtyřicet. Budím holky, ale Míša se jen otočí na druhý bok, za to Klárka vystřelí ze stanu jak dělová koule. Necháváme tedy Míšu ať se vyspí a my jedeme do Wanaky na svítání. Ale tak nějak vychází slunce na druhé straně než jsme doufali, takže u Wanaka tree to asi nebude úplně ono. Vyjedeme tedy rychle nad město, ale času už moc není. Tomu taky odpovídá naše místo. Ale i tak je to moc hezké a všude okolo je spoustu zajíčků. Když se vynadíváme, jedeme se podívat ještě na strom. Je u něj houf fotografů se stativy a cvakaj jak blázni. Ani se nedá ke stromu pořádně zajít, aby jim člověk nevešel do záběru.

východ slunce

Když už jsme tu, zajedeme natankovat, skoro nikdo tam není, takže žádný adrenalin jako moje první tankování. Pak sjedeme do Albert town do pekárny, jen abych zjistil, že jsem si to popletl a ta správná Adam&Eve's je v podstatě u benzínky. Koupíme ve four squer aspoň něco na mazání na chleba a jedeme do správné pekárny. Kupujeme chleba a konečně se vracíme do kempu za Míšou. To už reaguje. Uděláme si malý piknik a posnídáme. Je krásně. Naši pohodu, kolem desáté, nabourá příjezd kontroly, zda máme zaplacíno. Načtou si naši značku a zase jedou. Máme zaplacíno. A něco mi říká, že ti co ne, tak tu do desíti nečekali.

Pobalíme věci ze stanu, ale stan tu necháváme. Připlatíme si další noc. Bylo to tu klidné, takže se není potřeba nikam hnát. Míša při placení bojovala s automatem na karty a boj prohrála, platíme tedy cash. A to nám pro změnu vydává lísteček co máme dát na stan. A pak už konečně jedeme. Jsme moc zvědaví jestli, až se večer vrátíme, bude stan mokrý nebo ne. Od páté hodiny má totiž lejt.

Jedeme na parkoviště k Roy's peaku. Máme štěstí, že ranní směna už odjíždí, takže je pro nás na parkovišti místo. Kontroluji předpověď a má stále pršet ažv pět. Do té doby má žhnout slunce. Vyrážíme tedy jen s vodou a jídlem. Nepromoky necháváme dole. A holky si neberou ani nic proti zimě. Tak snad nám ta předpověď výjde. Roy's peak je kopec. Má 1578 m.n.m. Takže je to furt nahoru. Holky jedou jak mašiny a mě zdrží pobíhající ptáčci. Mají malé a ještě takové úplně nejmenší. Jsou velmi kouzelní. Ale holky dohnat, to se mi nepovedlo. Míša si pak počkala na vodu, ale Klárka hnala dál. Nakomec jí ale doháníme. Zastavuje v cípu ohybu neb jde po cestě, kdežto my to bereme zkratkou. Je to sice víc do kopce, ale kratší a celkově rychlejší. Volá na nás, že potřebuje napít. Tak na ni počkáme a napojíme. A pak jdeme dál, ale Klárka začíná zaostávat a nevypadá moc dobře. Ráno jí bolelo bříško. Tak zastavuji a dáváme znovu pauzičku, znovu pijeme a posilňujeme se tyčkou. Trochu jí to pomůže a oklepe se. A pak jdeme dál. Mraky se začali zatahovat a občas i spadne kapka, jedna či dvě. Vyvstává otázka jestli to stihneme.

Po cestě mají záchod, tak si s Míšou odskočíme a Klárka pokračuje dál. Až nahoru jí náskok vydrží a doráží na vrchol první. Je to tam moc anténí. Musím říci, že ty kříže z Evropy mě trochu chybí. Nebo i to, když tam nic není. Ale tady vždy, když něco zdoláme, tak je tu vysílač, který to dost hyzdí. Ale výhledy to vynahrazují, ty jsou tu opravdu parádní. Ze zhora dolů obcházíme i vyhlídky, které jsme cestou nahoru vynechávali.

Na první si dáváme čokoládu a vyhání nás krápání. Jak sestupujeme, dešti utíkáme. Skoro dole mají takové posezení, tak se naobědváme a i tamní pohodu nakonec narušuje deštík. Dá se říci, že cestu dolů sbíháme nebo spíš popobíháme, včetně Míši.

Když jsme konečně dole, sestup se zdál nekonečnější než výstup, tak se zajedeme vykoupat do jezera. Dost nás překvapilo, jak je mělké. Člověk šel a šel až to vzdal a musel si vystačit s vodou popás. Osvěženi a umyti jedeme do Wastebusters. Ano, už jsme tam byli a jsme tu zas, podívat se, jestli se nenajde něco, co by se dalo zrecyklovat. Každý odtama odcházíme se žabkama. No neberte to za dva dolary za kus. Taky objevujeme CD Offspring a Roxette. Nic jiného kloudného bohužel nemají.

Stavíme se u studánky pro vodu a pak zamíříme na návštěvu za Terkou. Vítek bohužel pracuje na nějaké chatě. Chtěl se s námi setkat včera po cestě ,ale nějak nám to nevyšlo. S Terkou se zapovídáme skoro až do deváté hodiny večerní. Utíká to s ní velmi rychle. To s dobrými lidmi už tak bývá. Věříme, že se za nimi ještě jednou stavíme a snad zvládneme i trek. Když jsme odcházeli, vybavila nás na cestu dvěmi obřími cuketami. Nezapomínáme ani na prkénko, které jsme posledně zapomněli.

Do kempu je to kousek. Po tmě ale málem netrefíme cestičku ke stanu. Ve stanu je sucho, takže zabydlujeme. A pak sedíme v autě, internetujeme a dopisujeme příběhy. Co je na Wanace skvělé, tak že tu nejsou sandflies. A když, tak jen velmi poskrovnu. Venku leje jak z konve, takže i čištění zubů a přesun je ve zrychleném tempu. Na stan dopadají kapky vody a stále se zrychlují. A s tím zvukem usínáme.

Den dvoustý dvacátý čtvrtý - štěstí v dešti

Den dvoustý dvacátý čtvrtý 20.2.2023

Z Lake Paringa Campsite do Albert town campground 2

Autem 311,3km z Lake Paringa Campsite do Albert town campground 2

https://mapy.cz/s/pagelazuku

Pěšky Beach lake walk
1,5km 30/30m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/kotazutocu

Pěšky Blue Pools
3,3 km 60/60m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/kovuhofubu

Ráno vstáváme v sedm. Uvařím snídani, kafe a čaj do termosky. Holky zatím vyklidí stan. A pak jej zabalíme. Všecko nahážeme do auta. Bavíme se o tom kolik zaplatíme. Chuť platit přemrštěnou cenu je malá. Nakonec v kastlíku nejsou ani potřebné propriety. Je rozhodnuto. Prdíme na ně. Nezaslouží si to, když nejsou schopní sem dát ani potřebné věci k řádnému zaplacení. Cítíme se z toho rozpolceně, ale jsme odhodlaní. Odjíždíme a snídáme až na dalším parkovišti.

Další zastávka byla vyhlídka a když už tu je záchod, neváháme ani chvíli. Na víc jsou tady krásné výhledy na útesy.

wc s výhledem

Pak se přesouváme na další vyhlídku. Je tu i krátký trečík, tak se aspoň projdeme. Je tu přístřešek s věžičkou. Klárka je první nahoře a už nás popohání, že jsou tam zvířátka. A opravdu, v dálce, ve vlnách, jsou vidět delfíni. Tak přece existují. Sbíháme dolů a běžíme na pláž, třeba je uvidíme trochu lépe. Vlny jsou ale příliš bouřlivé. Víme že tam jsou. Rozeznáváme čumáčky, ploutbe a občas ocas. Na fotku je to daleko. Zkouším jít co nejblíž, ale jediné co, tak mě málem smete jedna velká vlna. Jdeme si obejít okruh kolem dun a rybníčku. Tu a tam zahlédneme delfíny. Jen škoda že prší a jsou tu sandflies, takže člověk dlouho nevydrží.

Ship creek a výlet na jezerem na pláži

Další zastávkou je informační centrum u Haastu. Místy docela hezky sprchne a jinak prostě alespoň poprchá. V centru nám poví co víme, prší, řeka bude hluboká, takže máte s trekem útrum, ale můžete se jít projít po lese nebo na pláž. Ale aspoň byl pán přívětivý a věříme, že za lepšího počasí by nám uměl poradit daleko víc. Projdeme si místní výstavku. Je to docela hezké a to i přesto, že jim vypadne proud. Okolí informačního centra taky není úplně k zahození. A pak jedeme směr Jackson bay a Neils beach.

pláž u Neils Beach

V Jackson bay už leje prakticky pořád. Ale i tak se jdeme projít krátkým trekem pralesem k moři na pláž. Vlny a skaliska, to se dá pozorovat dlouho. Pak se přesuneme autem k přístřešku, kde za přítomnosti sandflies a racků poobědváme. Paní z nedaleké kavárny nám donesla kafe, ale bohužel si nás spletla s někým jiným, tak je zase odnesla. Jeden racek si nás zabírá a všechny ostatní racky vyhání a prohání. Ale jich moc, na chudáčka. Ale vzteká se hezky. Popojedeme kousek na Neils beach, ale opět tu neuspějeme s pozorováním dravé zvěře. Jen vlny, pláž, spoustu dřeva a sem tam racek. A samozřejmě hromada sandflies. Ale na pohled je to fakt krásné.

Jackson Bay a místní oblíbená kavárna

Vracíme se zpět a projedeme kolem Haasu. Jedeme směr Wanaka a slunce. První zastávku uděláme na vodopád The Roaring Billy. Není to moc daleko a on sám taky není zrovna velký. Ale pozoruje se ze břehu řeky a je to fakt zajímavé. A taky dobré na protažení. Dalším zastavením je Pleasant flat. To je ještě kratší procházka pralesem k říčce. Vlastně tu toho zrovna moc k vidění není a do třetice stavíme na procházku k Blue pools. Je to procházka kolem řeky Makarora k jejímu soutoku s řekou Blue. Barva řek je fakt okouzlující. Škoda že nám prší a je tu tolik lidí, jinak bychom se určitě vykoupali. Ale za ten pohled to stálo.

Blue Pools na zeleno

A pak už jen rychlá zastavení na Wanacké a Hawea jezero. K Hawea jsme i sjeli, že bychom se vykoupali, ale varování, že se propadneme do písku a spousta lidí nás odradila. Tady už nám pěkně svítí slunce. Sjedeme až do kempu, místo tam mají, jen je dražší než by měl být. Ale co už. Sjedeme se vykoupat k řece. Tady už to dobře známe, však jsme tu týden bydleli. Prověřený vlez do řeky je ale obsazen, tak se kousek musíme posunout. Řeka není tak ledová jak si pamatujeme, ale proud je daleko větší. Když se sušíme připlavou dvě kachny a zkouší zda z nás nevypadlo jídlo. Vůbec se nebojí a batolí se těsně kolem nás. Po koupačce zajedeme do druhého kempu. Trochu nám dalo zabrat jej najít a přitom je na druhé straně silnice než ten první. Je o něco levnější a jinak stejný. Postavíme stan, uvaříme večeři a v klidu pojíme.

Po odpočinku sjedeme pro vodu ke studánce a ukázat Klárce největší wanacký zázrak, Wanaka tree. Je u něj hlouček fotografů a tentokrát je pod vodou. Když se vynadíváme, sjedeme ještě do New Worldu nakoupit nějaké zásoby a něco k zakousnutí. A pak už hurá do kempu spát.

po cestě zpět do Wanaky

Den dvoustý dvacátý třetí - výprava za tuleni

Den dvoustý dvacátý třetí 19.2.2023

Z Gillespies Beach Campsite (Fox Glacier) do Lake Paringa Campsite

Pěšky Gillespies beach track
11,4 km 174/174m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/gucuvobume

Autem 93,2km z Gillespies Beach Campsite (Fox Glacier) do Lake Paringa Campsite
https://mapy.cz/s/gutatopunu

Pěšky Fox river track
4,4 km 49/49m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/cujaguhace

Ráno vstávám v půl osmé. Venku už svítí slunce. Východ jsme nestihli a po pravdě, myslel jsem si, že slunce vyleze trochu jinde a o dost později. I holky už otevřely oko, tak jim jdu uvařit snídani. Nanosím vše pod přístřešek, kde jsou suché lavice. Jsou tu i sand flies, tak jsem chvíli zvažoval, že se přesunu jinam, jenže začalo pršet. A jak začalo, tak se ukázala duha. Ta je tady na Zélandu opravdu často. A začíná pršet víc a víc a já chodím sem a tam neb vždycky v autě něco zapomenu. Taky zrovna dneska musí dojít bomba. Což samozřejmě znamená, že se vše vaří opravdu pomalu a ještě ve slejváku musím dojít pro novou. A pořád jsou tu ty ďábelské sandflies. Nepomohlo ani nastříkání a ani zapálená vonná tyčka. Slejvák zesiluje. Konečně mám dovařeno. Smutně se podívám na stan, a závidím, že tam nemají sandflies. Píšu příspěvek a čekám až alespoň trochu přestane. Trochu jsem se do toho zabral a nevšiml si, že trochu polevilo. Toho si všimly holky a vyběhly ze stanu a hned mi vynadají, že jsem pro ně nedošel, že je připravena snídaně, kafíčko i čajíček. Navíc mi Míša vmete do ksichtu, že jestli chci být nasraný, ať se jdu podívat do našeho nového stanu, že zatýká. A má pravdu v obou věcech, do stanu opravdu kape voda. Tak to je opravdu paráda, že tak drahý stan nevydrží ani hodinový prudký déšť a to ještě není nic proti tomu, co jsme zažili pod tarpem. Achjo..

Po snídani a zabalení věcí vyrážíme na výlet. Jdeme se podívat na Seal Colony, tedy na colonii tuleňů. Je to celkem daleko asi šest kilometrů tam a pak šest zpět. Cesta vede pralesem jak je tady na Westu typické. U prostřed procházíme přes řeku, která je nádherně modrá. Už jen za to vidět tuhle nádheru výlet stál. Procházíme místy, kde sklouzl svah a je tu pár polámaných stromů. Nic co bychom hravě nedokázali překonat. Na začátku treku na toto dávali upozornění jako by šlo o návštěvu mimozemšťanů. Poslední metry na pláž zdoláváme po žebříku a tam, prd. Ani jeden tuleň. Zkoušíme se přes velké šutráky dostat dál po pláži, ale ani tam nic, jen hromada sandflies. Ale je to tu i tak nádherné. A jak už to na Zélandu bývá, stejnou cestou se vracíme zpět, ale místo abychom se drželi džungle, zamíříme na poslední úsek na pláž. Vlny jsou tu fascinující. Jen škoda, že se nedá koupat v moři. Cetou najdeme jednoho mrtvého tuleně. Tak přeci jen tu jsou. Jen škoda, že potvrzení o jejich možném výskytu dostáváme v této formě. Ale i taková je příroda.

zbytky zlaté horečky

po cestě jsou samé krásy a ptáci

Tady mají být ti tuleni..a je tady prd

Po návratu se nadlábneme a vyrazíme ke kavárně u jezera Matheson chytat wifi. Kromě wifi si projdeme i kavárnu a dárkové předměty. Jedno tričko si i Klárka vyzkouší, ale bohužel nesedí. Kavárna se pomalu zavírá. Já venku dopisuji příspěvek a holky doplánovávají co a kde podnikneme. Taky bojuju s bankou Revolut. Spadl jsem do nějaké security kategorie, kdy musím zadat heslo, které mi odeslali na české číslo, ale to bohužel tady na Novém Zélandu nefunguje. Nakonec jim musím udělat selfie s papírkem a nějakými údaji, aby mě přenastavili telefon na Zélandské číslo. Asi po hodině a půl je hotovo a zase mohu svůj účet používat naplno.

Jedeme do vesničky Fox Glacier, kde tankujeme, abychom vydrželi až do Wanaky a pak pokračujeme na kraj městečka k treku Fox River. Naivně jsme si mysleli, že půjdeme podél řeky a já se třeba i vykoupu, ale řeka je schovaná za neprostupným pralesem. Dojdeme až na konec treku. Končí to sesuvem a koukáme na řeku z výšky. Kdysi by tu byl i ledovec, ale dnes už ne. A stejnou cestou zase zpět.

A pak už směřujeme do kempu. Malou zastávku si uděláme u vyhlídky na delfíny, ale nejsou. Tak aspoň zkontrolujeme pláž. A pak už opravdu do kempu. Je u jezera Paringa. Je to takové obyčejné jezero. Zaparkujeme a hned jak vystoupíme slyšíme hrozný pískot. Něco jako požární hlásič. Identifikujeme, že to vychází z jednoho karavanu, který je přidružen k druhému. Zatím to necháváme být a jdeme obhlédnout terén. Kemp je extrémně drahý a nenabízí nic. Je tu záchod, místo na parkování, kus trávy na postavení stanu, pískající karavan a tím to končí. Je to horší než leckterý free kemp, ale spát tu budeme muset.

Bruce Bay - zde se nejblíže dotýká prales Tasmanského moře

V kempu je docela dost lidí a je moc divné, že nikomu nevadí to pískání. Nám už to leze na mozek. Nic naplat, když né já, tak nikdo. Bouchám na karavan, kde sedí tři staří pánové. Mávají na mě, že mám jít dál. Na stole do půlky vypitá velká láhev pálenky. No, tak to bude těžké, pomyslel jsem si. Tak jim říkám, že ten druhý karavan, co je od nich asi padesát centimetrů, hrozně píská. Nevěřícně na mě koukají a že nic neslyší. Tak jsem to zopakoval a nutno podotknout, že je to tu kurňa slyšet. Pán nejblíž mě, stále netuší, která bije. Propadám panice, ale situaci zachrání asi nejmladší pán. Tipuju šedesát. A osloví toho pána u mě. Že má jít ven a něco udělat s tím hlukem. Pán se neochotně zvedne a vyjde ven. Teď už to slyší. Osvítí ho a omlouvá se, že to neslyšel a vypíná jakýsi přístroj. Konečně klid. Nebojte, nikdo z kempu mě nepoděkoval.

síťky nasadit a jdem na obhlídku placu na spaní

Postavíme stan. Povečeříme a jdeme spát.

Den dvoustý dvacátý druhý - a zase ledovec

Den dvoustý dvacátý druhý 18.2.2023

Z Orange Sheep (Franz Josef) do Gillespies Beach Campsite (Fox Glacier)

Autem 3,5km z Orange Sheep (Franz Josef) na Alex Knob Carpark

https://mapy.cz/s/pologabedu

Pěšky Alex Knob Track

16,2 km 1099/1099m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/mazozefune

Autem 65,2km z Alex Knob Carpark přes Gillespies Beach Campsite (Fox Glacier) na Matheson Cafe Carpark

https://mapy.cz/s/hozuzozenu

Pěšky Lake Matheson track

4,3 km 118/118m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/metujotuma

Autem 17,8km z Matheson Cafe Carpark do Gillespies Beach Campsite (Fox Glacier)

https://mapy.cz/s/gegotelala

Ráno vstáváme v sedm. Noc byla kupodivu klidná a i teď ráno se lidi chovají ohleduplně. Ale je možné, že je to způsobené našim hezky zašitým místečkem. Uvaříme snídani, pobalíme se, nezapomeneme vyzvednout naši mrazící tašku včetně mrazítek a powerbanky také nikdo neukradl. Dokonce i nádobí umyjme v teplé vodě s jarem. Až takhle luxusní je tento kemp. A pak nasedáme a popojedeme na parkoviště k treku Alex Knob.

a hurá na horu!

Alex Knob je kopec a trek tam a zpět má být na osm hodin. Je to osm kilometrů nahoru s převýšením přes tisíc metrů. Když to má trvat tak dlouho, tak to asi bude nějaký masakr, by člověk řekl, ale od parkoviště vede krásná cesta. Ta samozřejmě vede k jezeru Wombat a na kopec to pak uhýbá, ale cesta se o moc nezhorší. Je to taková ta typická lesní cesta horama. Sem tam se přeleze nějaký šutr, ale tím náročnost končí. Až nahoru se jde lesem nebo spíš neprostupným pralesem, takže nemáte ani kde zabloudit. A jediné kdy něco vidíte je, když se dostanete na vyhlídku. A na tomhle treku jde hlavně o výhled na ledovec.

potkáváme hustý les a obrovské stromy

vyhlídka "Christmas - Vánoce"

 A samozřejmě jej je většina v mlze. Jak jinak, že. Nahoru nás prvně vede Klára, bylo to takové pohodové tempo, kdy člověk měl hodně času na focení. Předběhl nás i jeden mladík. A pak se chopila vedení Míša. Než jsem stihl něco vyfotit, byly obě v trapu. Klára se Míši držela zuby nehty. Mladík by za chvíli dostižen a předstižen.

Nahoře potkáváme další dva turisty. Sedí a čekají, jestli se jim ukáže lepší výhled. A tak si sedáme taky. Poobědváme, poklábosíme. Když příjde mladík, Klára může na něm oči nechat, teda na jeho vlasech. A říkala něco o tom, že je to nespravedlivé, aby měl chlap tak dlouhý a hezký vlasy. Tolik k emancipaci. Vrchol se trochu ukáže, ale po hodině čekání je čas sejít dolů. Třeba se ukáže ještě na nějaké vyhlídce. 

A jsme tady a mrak taky

zevlování na vršku a nakonec se ukázal i výhled

Dole jsme coby dup. Místo osmi hodin ani né pět. To jde. Ještě se zajdeme podívat na jezero Wombat. Mám touhu se vykoupat. Ale není mi přáno. Jednak je takové jinak zbarvené a jednak tam není pořádný přístup. Jeden mladík se tam pokouší vlézt, ale je to docela k pobavení jej pozorovat ak se snaží a moc mu to nejde. 

poslední vyhlídka a dole jezero Wombat

Otáčíme a frčíme na parkoviště. Začíná jemně pršet a půl kilometru před parkovištěm nás chytne slejvák jako hrom. Postupně nandáváme aspoň nepromokavé bundy, abychom to došli aspoň trochu suchý.

Jedeme zpátky do Franz Josef, ale déšť přidává na intenzitě. Zaparkujeme naproti Four Squer a čekáme až přestane, což chvilku trvá, ale dočkáme se. Jdeme nakoupit něco málo do obchodu k obědu a nějaký power na cestu v podobě sušenek. Nabereme vodu, poobědváme a vyrazíme. Je mokro tak jedu o něco pomaleji než za sucha. Projedeme vesnicí Fox Glacier a jedeme na pláž do kempu. Do cesty nám vleze view point na ledovec, tak neváháme a jdeme se podívat. Docela se začal ukazovat i Mount Cook, mrcha. 

Loď bohů (s bohy) s výhledem na ledovec Fox

A pak už jedeme do kempu. Vysvitlo slunce a hezky praží do očí. Cesta se změnila v gravelku a dost se zůžila a zhadovatěla. Do některých zatáček není vůbec vidět a jen se modlím, abych tam nikoho nepotkal. A asi to funguje protože když někoho potkám, tak je to se štěstím na velmi přehledném místě, kde se, sice trochu krkolomě, vyhneme. Byla to pekelná jízda a ještě je to 11 kilometrů. Užil.jsem si to náramě a byla na to potřeba čokoláda.

Místa v kempu je dost. Nejem že je tu deklarovaných osm míst pro ty, co si to rezervovali online, ale ještě dalších 12 jich tu bude a pro stany je to tu také dobré. Stanuje tu všeho všudy šest lidí a pořád je tu dost místa. 

Gilespie beach i kemp

Postavíme stan a vyrazíme po gravelce zase zpět k městu, ale kousek předním zahneme na jezero Matheson. Má tam být úžasný odraz hor a ještě úžasnější kavárna. A jelo se fakt dobře. Z této strany mám o dost větší přehled a sluníčko v zádech. Kavárna je už zavřená, ale nevadí, stejně není na břehu jezera jak jsme si mysleli. Jdeme tedy obejít jezero a podívat se na vyhlídky. Než dojdeme na první vyhlídku s názvem Reflection. Hory jsou ale z velké části zahaleny mrakem a hladinu jezera čeří vítr. Ale místo je to opravdu moc pěkné.

zrcadlo

Začíná pršet a my si nevzali ani bundy. Rychle uděláme pár snímků. Holky se pak vrací k autu stejnou cestou a já dokončuji okruh kolem jezera přes ostatní vyhlídky. O nic ale holky nepřišly. Potkáváme se zase kousek od kavárny. Před kavárnou pak chytáme wifi a to nás trochu zdrží. Zjišťujeme kam se zítra přesuneme a jaké bude počasí, ale bude to bída. A pak nasedáme a pelášíme zpět.

Zpátky se jede bez sluníčka v očích o dost lépe ale pořád si to moc neužívám. Přijíždíme do kempu a rychle chceme běžet na pláž na západ slunce, ale ještě nás zdrží výhled na hory. Konečně všechny mraky ustoupily a je na ně parádní výhled. Nemůžeme se vynadívat. A pláž pak dojdeme o dvě minuty později. Už tu jsou jen dozvuky západu. Škoda. Nedá se nic dělat. Míša jde vařit večeři a já se jdu pokusit najít hezké místo, odkud bych mohl udělat fotku hor. U toho zabloudím na krátký okruh historií. Pokoušeli se tu těžit zlato z písku pomocí jakých si pump. Ale bylo to těžce ztrátové a teď se tu povaluje po okolí spoustu zrezlých věcí. Ale fotka se snad nějaká povedla, ale není to jak z helikoptéry.

okolí našeho kempíku

A po večeři jdeme spát.