Den třístý padesátý první - budeme slavní!

Den třístý padesátý první 27.6.2023

Z Kráľova studňa (Kysak) do Historical apartments V18 (Košice)

Z Kráľova studňa (Kysak) do Kysak
11,6km 146/564 (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/jocogebude

Vlakem z Kysak do Košic žst.

Z Košic žst. Do Historical apartments V18
1,4km 5/0 (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/nosapobaga

Včera jsem usnul na to tata. Podstatně dřív než Míša, která se snažila dočíst detektivku. Kdo je vrahem se nedočetla. Poslední kapitoli jí totiž chybí a neví proč. To naštve. Místo, které jsme si vybrali se ukázalo o dost křivější a nakloněnější než zprvu vypadalo. Nevím kam jsme dali oči, ale nakonec se člověk uvelebil a občas poposunul nahoru. Ráno jsem se probudil už po čtvrté hodině. Je to dřina spát dlouho. Zkouším se chvíli převalovat, ale usnu až když začne lejt. Trochu mě déšť překvapil, ve čtyři bych si déšť netipl. Ale zvuk dopadajících kapek na tarp je opravdu uklidňující, i když to znamená, že jej zase potáhnu mokrý. Vstáváme nakonec v sedm, když déšť ustal a už na nás padají jen kapky ze stromu.

cesta z lesa

Na snídani a balení se postupně přesouváme pod přístřešek. Je to pohodlnější než se krčit pod tarpem, ale trochu chybí vyhřátý spacák. Na štěstí se rychle otepluje. Posnídáme, pobalíme a beze spěchu v devět vyrážíme. Ujdeme první tři kilometry k přístřešku v sedle pod Vysokým vrchom. Z něj na nás vybafne klučina. Moc se nám takhle po ránu povídat nechtělo, ale nakonec nás rozpovídal. Pokecali jsme o cestě SNP, ale i o světě a o našich zážitcích. Trochu se obával medvědů, původně šel s parťákem, ale toho to nebavilo, tak zůstal sám. Jako vždy, povzbudili jsme ho a zásobili mnoha radami. Jestli ho sežere medvěd, tak je jasné, že se jimi neřídil. Zdrželi jsme se takřka hodinu.

Ujdeme další kilometr a potkáme dvě paní a jednoho klučinu. Říkali jsme si turisti a ono prd. Přišli se projít a popovídat si s lidmi co chodí SNP. Jsou z rádia. Udělají s námi krátký nahrávaný rozhovor, udělají si s námi fotku a pak si dlouze normálně povídáme. Určitě z nás budou celebrity, jen nevíme z jakého jsou rádia ani kde že bude fotka. A taky jsme jim zapomněli prodat náš blog a říct naše jména. No prostě jsme to zase prokaučovali.

Pak už nás lidi nechají být. Míše se jde moc zle, nadělala si puchýře a popravdě, nevíme z čeho a jak. Po tolika tisících kilometrech to snad není ani možné, ale jak se ukazuje, tak je. Na štěstí to dnes nemáme daleko. Chvíli jdeme ještě do kopce, ale pak už je to fičák dolů. Značka nás občas zavede z velké cesty jen, aby se na ni zas vrátila. Zastavíme se na Jánošíkové vyhlídce, ať vidíme co nás čeká. A za chvilku zas valíme.

Jánošíkova vyhlídka

V Kysaku navštívíme místní obchůdek a koupíme si pořádný oběd. No jako že rohlíky se sýrem, k tomu naši vege pomazánku, kterou Míša objevila v batohu, nějaké to sladké pečivo, sojový suk, kaštánky v čokoládě a pomelový birell. Byl tu s námi i jeden snpéčkař, ale byl zabrán do nákupu a pak zabral jinou lavičku než my. Z dálky vypadal v pohodě, dost elegantně a příliš čistě. Když jsem byl vracet plechovky, které jsou zálohované a dostak jsem lísteček, který nemůžu vyměnit za peníze, ale musím něco koupit, tak jsem jej potkal znovu v obchodě. My už nic nepotřebujeme, tak jsem se rozhodl mu lísteček darovat a seznal jsem, že je úplně hotovej. Připadalo mi to jako takový ten stav, když jdete celý den na sluníčku.

Hostina v Kysaku

Na nádraží už je to jen kousek. U okýnka koupíme lístek a jen co dojdeme na nástupiště už nasedáme. Do Košic to jsou tři stanice, takže rychlovka. Když vylézáme, tak děsně leje. Zamíříme do Dmka koupit čokolády a čaj. Déšť se zatím trochu umoudřil a tak razíme na ubytko. Netrvalo dlouho a musíme si dát na batohy pláštěnky a vzít si bundy, jinak bychom byli durch. Projdeme centrem a jsme v cíli.

Apartmán je takový malý. Jeden pokoj s postelí, gaučem a kuchyňkou a k tomu sprcha se záchodem. Na jednu noc dobré. Míša se jde osprchovat a málem to tu celé vytopí. Odtok zrovna dvakrát nefunguje. A já jdu nakoupit do Lídlu.

Košice v dešti

Lídl byla chyba. Je to tam chaotické, uličky těsné, spoustu lidí, a kde nejsou lidi, tak je připravené zboží na doplnění. Několikrát měním plán co koupit, protože vždycky něco nemají. Je to vysilující. Prošel jsem to asi stokrát než jsem vymyslel správný setup. Venku zase začalo lejt, ale nevadí. Lepší než obchoďák. Než dojdu, přestane a ještě stihnu okapat. Vysílen předávám nákup a upadám na gauč. Teď je to na Míše, udělat z toho co jsem donesl, něco dobrého. A povedlo se. Měli jsme obžerství a ještě zbylo na ráno.

A pak už se jen válíme. Dokoukáváme detektivní příběhy prvního oddělení a jsme rádi, že jsme rádi.

Do konce cesty SNP nám zbývá necelých 140 km..a co potom? Pokud počasí dovolí dojdeme okruhem zpět do Košic, a cestu si tak prodloužíme o 100km. Uvidíme, teď je čas odpočívat.

Den třístý padesátý - Košice

Den třístý padesátý 26.6.2023

Z kopece Kurišková (Košice) na Kráľova studňa (Kysak)

Z kopece Kurišková (Košice) na Kráľova studňa (Kysak)
18,4km 768/717 (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/nabenolohu

Ve tři třicet mě probudil padající strom. Spadl kousek od nás a na štěstí padal jiným směrem. Proč spadl ? Vždyť neprší ani nefouká? Pro jistotu kontroluji stromy kolem nás. Všechny jsou to solidní stromy, tak snad to vydrží. Ze spánku mě už ale ruší každé zavrzání stromu. Uklidňuji se psaním a ke spánku se znovu ukládám až v půl šesté a spím skoro do sedmé. To se už probouzí i Míša. Vaříme snídani, balíme. Padající strom na chvilku probudil i jí, ale nijak jí to nevyvedlo z rovnováhy. Tak se ptá, jestli si myslím, že bychom to přežili. Já si myslím, že kdyby to spadlo nějak šikovně tak ano, ale než by nás někdo našel, umřeli bychom na vážná těžká zranění. Člověk toho vydrží hodně. Ale prostě by nás nikdo jen tak nenašel.

spadlý strom kousek od tarpu

O půl deváté vyrážíme na cestu. A netrvá to ani dlouho a potkáváme mladýho kluka a hned se ptá, jestli jdeme SNP a jestli jsme potkali Dominiku, to je ta mladá skoro dvacetiletá. Že ji sleduje na facebooku, tak jsme se přiznali, že jsme ti chytrolíni, co jí dávali samé dobré rady a i jemu jsme nějaké vnutili. Na to, že vyrazil teprve včera z Košic a spal nedaleko neb přijel až na večer, tak pořád kroutil kotníkem. Zjevně jej bolí, tak si nejsem jist jak daleko dojde. Rozloučili jsme se, popřáli si štěstí a jdeme dál.

Neujdeme ani sto padesát metrů a potkáme dalšího, mnohem staršího, usměvavého pána. Komečně někdo, kdo vypadá, že si cestu skutečně užívá a aby né, když je to robokop. Má nové titanové koleno, tak to přišel na snp vyzkoušet. Chvíli jsme pokecali, trochu se zasmáli a pádíme dál. Stále dolů směr Košice. Cestu nám obzvláštňují místní umělecké nenávistné projevy. A toho kdo to dělá nenávidím já, musí kvůli takovým věcem ubližovat stromu ? To už nestačí idnes, facebook a demostrace ? Achjo.

Kopec je takřka nekonečný. Jít to nahoru musí být taky zážitek, i když ono je asi jedno jestli dolů nebo nahoru. Je to tak pozvolné, že to místy není poznat. Konečně jsme dole. Zaujme nás budova s ovečkama a ono to občerstvení. Dokonce tu mají s ovečkama.i mapu SNP a rozumné ceny. Dáváme birell a Míša navíc kafe. Necháme si do flašky natočit vodu a vyfotit se s ovečkama. Čekal jsem ale, že se nás obsluha bude ptát, ale nic. V podstatě jediný zájem jen jestli si něco dáme a pak už nic. A to jsme dnes první zákazníci. Chvíli posedíme, nikam nespěcháme a užíváme si pohody.

cestou do Košic

cíl dne bistro Ovečka

Mraky se zase začali honit nad našimi hlavami, tak občas slunce zajde, ale nakonec nezaprší a my stoupáme víš stále víš. Košice jsme jen tak šmrncli, ani jsme je pořádně neviděli. Jdeme přes zahrádkářskou milionářskou kolonii. Prvně po asfaltce, ale brzo se mění v normální cestu a i baráčky vymizí. Jdeme polema a začínáme si připadat jako prvních pár dní našeho výletu v Čechách. Míša nabrala hrozné tempo, že ji takřka nestíhám. Zastavujeme se u přístřešku na oběd a dojíme poslední kousek čokolády. Je odtud výhled do kraje a na Košice.

Chata Hrešná

Kousek odtud je vesnička Kavečany a podle map tam mají krámek K-mart. Sotva vejdeme.do vesnice,tak se nás paní ptá jestli jdeme na autobus. Když se zmíníme o obchodu, nepotěší nás. Ten už je léta zavřený. A nejbližší krámek je dost daleko, to vůli čokoládě nepůjdeme, ještě že nepotřebujeme nic jiného. Moc poděkujeme a vracíme se zpět na červenou. Stoupáme dál.

výhledy na Košice

Za chvilku jsme u chaty Hrešná. Bohužel dnes zavřená, ale stejně jejich ceník není nic pro nás. V okolí mají pěknou naučnou stezku, takže víme vše o mravencích, koních, ale i o cestě SNP či dálkových evropských trasách. Opravdu mkc hezké a poučné. Taky tu potkáváme dva znavené snéčkáře. Jeden nás plně ignoruje a jde jíst, ale druhý si chce povídat. Míša ho hned zahltí kompletními imformacemi, že nám toho o sobě ani moc neřekl, vlastně nic. Jen se moc divil, že spíme v tarpu, když jsou všude krvelační medvědi.

Pořád stoupáme a po pravé straně máme betonový plot. Jak jsme se ráno dozvěděli, patří to k zoo. Za socíku tu byl velkolepý plán, ale nakonec přišla revoluce a nikdy nebyl realizován, kromě plotu. Ale úplně tak rušivé to není, vlastně se docela mezi stromy ztrácí, jak je šedivý. Docházíme na rozcestí s modrou značkou, směřující na Královu studňu. To už je druhá. Tu první jsme potkali ve Velké Fatře. Původně jsme chtěli spát ještě asi deset kilometrů odtud blíž Kysaku. Ale říkal jsem si, že sic je tam studánka a místo na spaní, ale taky je to blízko obydlí a lidí a že by to tu mohlo být lepší. Jdeme se podívat. Voda tu je, místo na tarp by se taky našel. Tak proč ne. Jsou sice teprve čtyři, ale aspoň dopíšeme příběhy a odpočineme si. Jen škoda, že tu není signál abychom vše i vydali.

U studánky se umyjeme a Míša si najde moc krásný, krvavý puchýř. Ou jé. Ale prý jí to vůbec nebolelo. Zvláštní, stačí letmý dotyk a už skučí. A pak si tu tak lebedíme. Uvaříme si čaj, občas se zastaví cyklista a je to takové příjemné odpoledne.

Karlova studna

V šest začneme vařit, jen co uklidíme mističku do péřovky, je tu další cyklista. Jen co odloží kolo hrne se k nám a ptá se nás na SNP. Je hodně zvídavý a zároveň má dobrý přehled. Tak mu za odměnu vyklopíme všechny naše postřehy o SNP i Slovensku a pak mu taky nacpeme náš příběh. Potom ještě společně rozjímáme a dovídáme se i o medvědech (jak jsme předpokládali, media vše nafukují), dětech, a že bydlí kousek ve vesnici Sokoľ. Nakonec jej propustíme s výzvou ať své děti pošle makat na Nový Zéland přes working holiday. 

Pojíme a pomalu se uložíme ke spánku.

 

Den třístý čtyřicátý devátý - velké větry

Den třístý čtyřicátý devátý 25.6.2023

Z Útulňa Jána Kruteka na kopec Kurišková (Košice)

Z Útulňa Jána Kruteka na kopec Kurišková (Košice)
30 km 1086/1306 (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/gakabecogu

Lenka už včera avizovala, že vstává po šesté. Já tou dobou píšu příběh a ona se pomalu pytlíkuje, chodí sem a tam a já čekám jestli řekne dobré ráno. Ale naším směrem se vůbec nepodívá jako bychom tam nebyli. V sedm se probudí Míša, tak to si konečně to dobré ráno popřejeme. My ještě chvilku poleháváme, ale pak se z ničeho nic Míša zvedne a začne balit. Jsem v šoku. Takovou rychlost jsem nečekal a tak se pomalu hrabu taky. Na Lence je vidět systematyčnost. Vše má svůj čas a řád. Vodu vaří, když je na záchodě a čistí si zuby, nemá moc časových prodlev. To my jich máme. Vše máme tak nějak na pohodu a navíc jsou mi opět zašity kalhoty.

Odcházíme po půl deváté. Ještě jsme chatu uvedli do lepšího stavu než když jsme přišli. Poklidili jsme ji a pořádně zametli. Je vidět, že se tím dlouho nikdo neobtěžoval a přitom by to mělo být samozřejmostí pokaždé, když tam někdo spí. Zvažuji, že lidem napíši pár věcí, co by měli dělat, ale předpokládám, že to spíš budou hejtovat a za to mě to asi nestojí. Venku začíná svítit slunce, dneska konečně bude hezké počasí. Sice tu prý bude drsná kamenitá cesta, ale je to nejhezčí část Volovských vrchů. Tak nějak nevěříme ani jednomu.

krásný den s výhledy za odměnu

Stavíme se u studánky pro vodu a už si to valíme do krpálu. Přes Zbojnickou skálu pěkně na Kloptaň. Ale není to furt do kopce, mezi je oddychovací pauza a jde to po rovince. Na Kloptani je stará dřevěná rozhledna. Dnes už nefunguje, rozpadá se a tak jí sebrali žebříky. Chvíli posedíme, když slyšíme, že se přibližuje rolnička a něco na způsob zpěvu. Je to mladý pár. Turisti a opravdu moc se bojí medvědů, proto tak halekaj a zvoní. My našli zase jen stopy medvěda a jinak nic.

Od teď už je o více méně z kopce. Občas se to zlehounka zavlní a toť vše. Pořád je moc hezky a tu a tam na nás vykoukne výhled. Zklušeme na Trohánku, je to směs přístřešků a pod jedním se dá i spát, tak pět lidí i v dešti. Kousek je studnička s názvem Tři studně, což mě mate, když je jen jedna. U přístřešku je i ohniště a zrovna přijeli dva cyklisti. Byť je dvanáct, tak se ptali zda jsme tam spali. No nespali, byť Míša by klidně dvanáctou hodinou nepohrdla. A pak si rozdělali oheň.

Trohanka a výhledy z Kojšovské hoľy

Jdeme dál a slyšíme hrát rádio. Dvě mladý holky, asi taky jdou SNP, tím plaší medvědy. Jak nás vidí, hned to ztišují a pak zase dávají na hlas. Úplně jim to neřve, aspoň né tak jako ti lidi co je slyšíte přes tři kopce. To nám přijde jako dobrý nápad. Narazíme i na další památník SNP a na oběd docházíme na chatu Erika. Smažák jen za tři devadesát. Očička se nám zablískala, konečně normální cena. Teda počkat, ještě hranolky za tři padesát a kečup za euro dvacet. Hmm takže za skoro devět euro. Se zbláznili, ne ? A tak jdeme pojíst naše tortily s pomazánkou ven. A když jsme viděli jak smažák vypadá, rozhodně nelitujeme. Nicméně počasí nám to nedarovalo, že zneužíváme místní občerstvení a vítr nám tortily pěkně rozfoukal. Byl to pohled jak z grotesky. Ulítl nám i obal, ten chytil jakýsi pán a asi byl překvapen, že mu za to někdo děkuje. Posbírali jsme tortily ze země, pěkně oklepali, ofoukali a konečně se najedli. Sušíme tu i naše botičky a nepromokavé ponožky. A než jsme vyrazili, je to vše takřka suché. Co neuschlo, to už doschne za chůze, ale už aspoň jdeme v normálních ponožkách. Pokud není mokro, je to rozhodně pohodlnější.

Chata Erika s medvědy

Směřujeme dál, pořád převážně dolů. Jen k lanovkám si vyšlápneme menší kopec. Takhle v létě tvoří zajímavé zpestření. Taky nacházíme takovou zvláštnost. Rostoucí choroš na choroši. Te jsem ještě neviděl. Kousek pod Holým vrchem nacházíme přístřešek a v něm krabičku určenou pro SNP. Bohužel máme smůlu. Je prázdná, respektive není v ní zrovna nic dobrého, jen samé vložky, tampóny či kousek toaletního papíru. Škoda. Je tu i deníček, tak se poctivě zapíšeme. Kousek odtud je i studánka Vladenka nebo taky jiným jménem studánka pod Tisíckou. Jednak i tam může být schovaný poklad od neznámého pomocníka, ale taky kdo se prý z Vladenky napije, tak SNP dojde až na konec. Ani tu se nic nechladí, ale z Vladenky se aspoň napijeme a kus si jí vezmeme sebou, takže už je to natuty, že to cele dojdeme.

choroše a SNP krabička

Pokračujeme v sestupu. Je to pozvolné a dlouhé. U kapličky si Míša musí na chvíli sednou a odpočinout. Je to jen kousek od studánky, ale co naplat, holt budeme odpočívat dvakrát. Jednou tu a jednou u studánky, kde nabíráme vodu, abychom měli na večer, ráno a pak i na cestu. Obtěžkáni vodou pak pokračujeme dál až Jahodnou. Tady většina snpéčkařů spí, my ale jdeme dál do lesa až na kopec Kurišková. Popravdě před Jahodnou byla hezčí místa na spaní a chvíli to vypadalo, že i vybíráme tak dlouho až přebereme, ale nakonec jsme si místečko přeci jen našli. Hezky v lese, daleko od cesty a lidí. Přes víkend měli na Jahodné sraz motorkáři a jejich motorky ještě nějakou dobu slyšíme, ale i ty časem utichnou.

poslední voda a už jen místečko na bivak

Tarp postavíme na takovém hezkém místečku. Pod krásnýma silnýma stromama. Uděláme si ležení a uvaříme večeři. Tentokrát máme kuskus s fazolema a vege klobáskama. Kuskusu je ale málo, tak zkouším povařit trochu rýžových nudlí. A povařené jsou moc dobré, pěkně měkoučké. Moc nerozumím, proč se nám nechtějí udělat jen v teple a musí se vařit, ale aspoň víme jak na ně. Konečně máme pořádný kotel jídla. Trochu si říkám, že už na nás přišel vlčí hlad. Měli bychom se stavit v Římě na pizzu a nebo si domluvit někoho nového, koho řádně vyžereme. Hlásí se někdo ?

A pak už jen vyčistit zuby a spát.
 

Den třístý čtyřicátý osmý - útulna snů

Den třístý čtyřicátý osmý 24.6.2023

Od pramene Pipitka do Útulňa Jána Kruteka

Od pramene Pipitka do Útulňa Jána Kruteka
26,4 km 1033/1339 (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/rodoluhofu

V noci už moc nepršelo, snad jen, když Míša musela na malou. Trochu krápalo, když se posadila. Chvíli čekala až přestane, ale jako vždy, déšť zesílil a to už opravdu musela, takže si to náramě užila. Dokonce byl tarp ráno skoro suchý. Posnídali jsme, popytlíkovali, vyprali mokré ponožky, nabrali vodu a před devátou jsme byli ready vyrazit. Francouz tou dobou ještě pospával. V tom slyšíme přijíždět auto. Je to pán s paní, přijeli to tu zkotrolovat. Mají to tu na starosti. Slušně jsme pozdravili a než jsme paní stihli říct, že má za dveřma frantíka, tak otevřela dveře. Chudák se asi vyplašil. Paní na něj hned gestikulovala a mluvila slovensky, že se nic neděje, ať nespěchá. Rychle jsem mu to přeložil, ale bylo to zbytečné, on spěchat neumí. S pánem si pak dobrou hodinu povídáme o okolí, medvědech a vlcích. Dozvěděli jsme se, že terásku kvůli lidem z SNP zadělali, aby tam nepršelo, taky přemýšlí nad přístřeškem a někde o kus dál chtějí postavit novou útulnu. Medvěda nikdy neviděl, zato lišky mu chodí dávat dobrou noc. A vlky viděl ulovit i jelena, ale to prý místo pozorování vzal rychle dráhu. A tak vůbec. Bylo to moc milé povídání. Na cestu se tak vydáváme až po desáté hodině. Ještě že to máme dnes jen čtyři a dvacet kilometrů.

Francouz teprve balil, když jsme vyrazili směrem vzhůru, zpět na červenou značku. Je pod mrakem a tu a tam zafouká vítr. Vyrážíme navlečeni, ale vydrží nám to sotva pět minut a svlékáme se do kraťasů a krátkého rukávu. Je prostě vedro a vlhko. Hned z kraje potkáváme první hřiby. Naše srdce pláčou, ale vzít je s sebou prostě nemůžeme. Během dne jich ještě potkáme mraky a to jdeme jen po cestičce.

ach jooo...rostou jako diví

Mlha se postupně rozestupuje a nakonec dojde i na výhledy. To nám ale nebrání v tom, abychom bloudili a značení za to nemůže. Jsme prostě nepozorní. První zabloudění bylo nejbolestivější. Šli jsme strmě dolů blátivou cestou rozbitou od stahování dřeva, i když to byl v podstatě kousek, tak šlapat to pak nahoru byl zážitek. A když pak vidíte, že je značka na pěti stromech, nechápete jak jste to mohli přehlédnout. A taky se rádi oblékáme a svlékáme. Vždycky to vypadá na velký déšť, ale nakonec spadne deset kapek a konec.

Oběd jsme si dávali za rozcestím Skorušina. Představte si rozcestí ve tvaru "Y" a pak si představte kam umístíte a jakým směrem natočíte ukazatel abyste si je přečetli ? Ano přesně tak. Dáte to samozřejmě do houští mezi větvící se cesty a ano, abyste se na ukazatel podívali, musíte jít tou cestou, kterou značka nevede. Ale zas to pobaví. Kousek dál na takové hezké kládě poobědváme. Jen co dojíme, začne zase pršet a jak se oblečeme zase přestane.

rozcestník k pohledání

Zatím jsme potkali dva snpéčkaře, vždy jsme prohodili pár slov a už víme, že potkáme i novou celebritu. Děvče, co píše každý prožitý den SNP do skupiny. Je to hodně srdceryvné, protože je to hodně strastiplná cesta. Potkáváme ji u kostelíka Navštívení Panny Marie. Zrovna jsme se zase, pro změnu, svlékali. Nakonec si s ní hodinu povídáme. A znáte nás. Dali jsme jí spoustu tipů o cestě a rad do života. Jsme moc zvědaví, co si o sobě zítra přečteme. Působila vcelku rozumě, ale je vidět, že je ještě mladá a nezkušená. Taky je to její první cesta a bude jí teprve dvacet. Lidi si jí ale oblíbí, protože lidi mají rádi dramata. To my a naše cesta jsme nudní.

před bouřkou

Za Štós - kůpele znovu bloudíme, ale tentokrát to byl jen mírný kopeček. Chtěli jsme se tu původně jít vykoupat, kdosi říkal, že je to tu super a tak jsme doufali v nějaké termály a nebo minerály, ale nic takového tu nemají. Jen obyčejný bazén, tak na to prdíme a pokračujeme. To se zas radši vykoupeme v potoce, jen co na to bude počasí. Začalo pršet. Ale tentokrát už opravdu pršet, taky aby né. Celý den jdeme více méně z kopce a teď nás čeká kopec. Lidi říkali, že krpál. A docela jo, takže se hezky zapotíme. A občas prší moc hezky a vydrží to až do cíle.

zase v dešti, při oblékání nás pozoruje chlupatá housenka

Jsme zvědaví na útulnu Jána Kruteka. Bude hezká? Bude přelidněná? Bude tam zas hromada bordelu? Člověk by řekl uvidíme, ale padla mlha a že jsme ji přešli zjišťuji až o čtyřista metrů dál. Byl tam zas děsnej krpál, tak jsem se chtěl přesvědčit, že opravdu do něj máme jít. Ještě že tak. Přešli jsme dokonce i studánku, na kterou jsem se všech ptal jestli je funkční. A vždy jsem se dozvěděl že ano a že jí nepřehlídneme. Když už jsme tu, tak nabereme trochu vody. I kdyby se nám tam nelíbilo, určitě bychom uvařili.

Na podruhé již útulnu nemineme. Mlha se trochu zvedla, tak je z cesty i vidět. A je to moc hezká útulna. A jsme tu první. Voní ještě novotou. Pohodlně se tu vyspí dvanáct lidí v tří podlažním prostoru na spaní. Jsou tu i kamna, chvíli zvažujeme, že bychom je použili a vysušili boty, ale kluci na Gálové říkali, že komín netáhne a začmoudili celou místnost. Taky by tu pak bylo dost vedro a navíc by boty vydržely zítra suché tak pět minut. Jsou tu i natažené šňůry na sušení, i když trochu vysoko, stůl a lavice. Někdo tu nechal Milu. Hned jsem ji vyfasoval a peláším zpět ke studánce pro vodu, ať máme i na ráno a na čaj.

Útulna s milou zdarma

Už poprvé jsem u studánky slyšel hlasy, ale Míša říkala, že mám hlušiny. Teď jsem si ale jistý, že v kopci někdo jde. Vracím se do útulny. Míša už to tam hezky zabydluje a už se stihla i umýt. Já na to jdu rychle taky, než dojdou lidi. Stihl jsem to tak tak. Šli tři, ale dva mají ubytko ve Štosu a k nám zamířila jen mladá holka. Intimčo končí, bude tu s námi spát. Jmenuje se Lenka, jde ultra light, její batoh bez jídla a vody váží šest kilo. Jídla s sebou ale táhne dvakrát tolik než mám já s Míšou dohromady. Něco málo skutečného jídla a zbytek junk food. A taky má velký sprej na medvědy. Ti druzí dva halekali taky kvůli medvědům. Asi jsem blázen, že jsem jediný, kdo tu nechce plašit přírodu a vidět medvěda.

Ve třech tu máme spoustu místa a dost času na pokec. Lenka chodí kolem třiceti kilometrů denně, bolí jí nožičky a cesta je hrozně nudná. Jde sama, protože s nikým není kompatibilní a chození potřebuje ke svému životu a tenhle očistec prostě musí mít. Moc tomu nerozumím, ale kdo jsem, abych soudil lidské motivy chození dlouhých tras ? Už toho taky dost procestovala. Nejvíc mě v hlavě utkvělo, že šla Španělskem a spala u kostelů a cesta Santiago de Compostela se jí nelíbí, protože se jde hodně po asfaltu a je tam hodně lidí. Spát v noclehárně s padesáti lidma je prý taky zážitek. No, celkem fajn pokec i když tomu jejímu "musu" nerozumíme. Nacpeme ji taky náš příběh a spousty rad do života i na cestu.

Najíst, vyčistit zuby, vyčůrat a spát!

Den třístý čtyřicátý sedmý - mezi búrkami

Den třístý čtyřicátý sedmý 23.6.2023

Z Útulňa Gálová k prameni Pipitka

Pěšky z Útulňa Gálová k prameni Pipitka
30,7 km 1371/1353 (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/nogofofuge

Vstáváme kolem sedmé. Venko je mlha, že by se dala krájet a fouká teplý vítr. Dobi je hned u nás a je moc rád za dvě drbací ruce. Jinak ale není ochoten se moc hnout a pokousané místo oteklo. Ondra se tak rozhodl dnes s Dobim zůstat a zítra uvidí jestli půjdou dál nebo ne. I my jsme řešili stav nohy, ale vypadá to dobře, takže jsme rozhodnuti odejít. K snídani máme ovesnou kaši s lesníma jahodama. Je to moc příjemná změna. Taky si ještě vypijeme jednoho birella, ať nepijeme furt jen vodu. Před devátou se loučíme a odcházíme. Tomáš, co měl nastaven budík na půl sedmou, aby mohl brzo vyrazit, tu ještě stále je.

poslední chvilky v hotelu útulna Gálová

Mlha dodává polomům nádech tajemna. Postupně se ale rozplyne, i když občas se vrátí. Je příjemně pod mrakem. Míša pádí o sto šest a mám co dělat, abych jí stačil. Šlape se docela dobře, ale Míšu ze začátku provází bolest vycházející z pod ucha střílející do spánku. Dělá mi to větší starosti než ji, myslí si, že je to od čelisti. Zkusíme to rozhýbat čokoládou a vypadá to, že to zabralo, tak snad to opravdu byla jen mechanická závada.

po apokalypse na obědě

Prvních deset kilometrů se nese ve znamení čůrání. Vypít hned po ránu jeden a půl litru asi nebyl ten nejchytřejší nápad. Ale aspoň jsme tuhle chybu udělali ráno a né až večer jako je naším zvykem. Prvních pět kilometrů z kopce jen, abychom šli zase pět kilometrů do kopce. Chvíli si odpočineme na rozcestí Pod Hoľou a až do teď jsme si užívali samoty. Tady jsme potkali první dva snpéčkaře. Dva kluky a už teď je na nich znát velká únava. Myslím si, že by měli zpomalit, však tohle není závod.

Směřujeme do sedla Volovec. Je to uprostřed naší dnešní cesty a je tu jediná studánka po cestě. Už jsme kousek od ní, žízniví a hladoví, když narazíme na další dva snpé. Je to pár a mají pejska. Rozhodně nejdou na lehko a trochu se s nimi zakecáme. Předáme si tipy, probereme snpéčkaře a dostane se i na cestování a vyprávění historek. Jsou to naše krevní skupina. Chápou co jsou to hory a spíš než se někde muset tísnit s deseti lidmi, si postaví stan.  Nicméně jsme se dozvěděli, že kousnutí užovkou pro psa není žádná legrace. Prý to už jednou řešili a místo kousnutí oteče a nekrotizuje. Musí to řešit veterinář - tak jsme je poslali se špatnými zprávami na Gálovou. Snad to pro Dobbiho nebude tak zlé. Po hodině povídání se ale rozloučíme, každý ještě máme nějaký ten plán, kam dojít, ale hlavně my už máme fakt velký hlad.

U studánky je to trochu rozježděné od těžařů, ale dostat se k ní dá. Najíme se o kousek vedle. Není tu žádné posezení, ale nám stačí kousek suché země. Oběd v nás skončil jedna dvě i s čokoládou. Chvíli ještě posedíme, ale pak už fakt musíme vyrazit. Je půl třetí, stále pod mrakem a my v podstatě nic neušli. Další zastávkou Skaliska.

Skaliska - i kamenožrút tady byl

Je to sice do kopce, strmějšího než jsme si tu zvykli, ale jen kousek. Přes cesty jsou občas popadané stromy a začínáme potkávat lidi. Vrchol si ale užijeme o samotě a pak je potkáváme zas a znovu. Dozvídáme se, že jich třináct spalo na útulně Jána Kruteka, né všichni se znali, dneska chtěli spát na útulně Úhorná, ale jednak je malá a taky tam jsou mravenci, hodně mravenců. A proto jdou dál, někteří až na chatu Súľova a jiní na chatu Volovec. Nikdo z nich nemá stan a tak musí najít střechu nad hlavou.

Procházíme kolem skrině z Ávie. Někdo to sem dal a lidi v tom spí, ale je to tak pro jednoho nebo nouzovka. Před ní odpočívá skupinka a i ta pokračuje na chatu Volovec a přitom mají stan, ale jsou hrdí, že jej ještě ani jednou nepoužili. Je mi jich vlastně líto. Jdou dálkovou trasu přírodou a místo klidu a krásy, vyhledávají pizzu, pivo a teplou postel. Ale je to každého volba.

slavná krieň z Avie a výhledy

Sejdeme do Úhornianského sedla, přejdeme silnici a odtud je to už jen kousek do útulny Úhorná. Je to architektonický skvost, určitě to stálo majland, ale za ty prachy měli postavit radši normální chatku. Je to rozdělené na dvě patra. V přízemí lavice a ohniště, dalo by se tu přespat, ale nesmí pršet a pak po žebříku do patra, kde je místa pro tři možná čtyři. Spoustu prostoru zabírá komín. Dole lidi nechávaj bordel, dá se sem objednat z picérky. Ale kdo by se pak tahal s bordelem, že ? A nahoře to zas okupují mravenci a je jich fakt hodně. Takoví ti velcí, lesní, asi tam našli jídlo a teplo. Kdyby byla útulna co k čemu, bylo by tu dnes rušno a my bychom stejně museli pryč. A i přes blížící se bouřku, jsme se rozhodli jít dál. Z dálky to vypadá, že bychom mohli místo na spaní najít. Před odchodem ještě uvaříme, ať mají naše rýžové nudle čas se udělat, dobereme vodu, navlečeme se do nepromokavého a vyrazíme.

Útulnu jsme doplnili o budovatelské výzvy k pořádku

Neujdeme ani dvě stě metrů a přiženou se tři starší chlapi a s obavou se ptají jak moc je na útulně narváno. Jsou rádi, že nikdo a s mravencema si prý poradí. Taky jim nezbývá nic jiného. Chvíli na to začne pršet. Kolem se ozývají hromy a postupně se přidávají blesky a my valíme vpřed. To co z dálky vypadalo jako krásný les, je polom na husto zarostlý malými stromky. Safra, tady se bude blbě hledat kde spát. Déšť razantně zesílil a nám nezbývá než jít vpřed. Škrábeme se na vrchol Pipitka. Míša má zvětšující tendenci upozorňovat na blesky. My ale nejdeme na vrchol, jen kus pod, k rozcestníku, odkud už trefím k chatě, u které by se měl dát postavit tarp a je tam i pramen Pipitka.

Našli jsme jedno místečko, kde neproudila voda a dalo by se postavit, ale už jsme kousek od chaty, tak to jdeme okouknout ještě tam. Od rozcestníku je to kolmo dolů. Dolů do mlhy. Je vidět pěkný prd. Minicestiček milión a chata určitě je jen na konci jedné z nich. No dobře, tak více méně tam nakonec vedou všechny a když né přímo k chatě, tak aspoň na velkou příjezdovou cestu. Jsme u chaty a klika u dveří přímo vybízí k tomu, za ní vzít. Beru za ní a dveře se otevřeli. Je tu taková malá chráněná verandička, místa tak akorát pro dva. "Hellou, come in" není ale to, co bych zrovna teď, chtěl slyšet.

Je tu Francouz, mladej klučina. Stihl to sem před bouřkou. Sice říká, že se tři vejdeme a v nouzi má pravdu, ale na pohodlí by to nebylo. Necháváme tu věci a jdeme se podívat, kam postavíme. Není to tak dobré jak jsme doufali. Buď je to příliš hrbolaté nebo hodně z kopce a nebo plné vody. Nakonec se ale pro jedno pochybné místo rozhodneme a postavíme tarp. Máme štěstí, že na chvíli přestalo pršet. Stavba v mokru a ještě tak  abych se správně vešel je o dost náročnější než normálně, dost tu překáží stůl. Ale nějak to stojí.

naše útočiště - velká radost

Najíst se jdeme dovnitř. Nudle jsou dost "Al dente", což nás překvapilo. Po dvou hodinách namáčení..ale jíst se to dá. Chvíli jsme si mysleli, že si uvnitř necháme batohy, ale asi bychom se dost nacourali, takže jsme se přesunuli pod tarp komplet. Francouz je docela milej kluk. Je to překladatel z angličtiny do francouzštiny a tak má dost času na cestování. Jde z Košic do Trenčína a zatím se mu tu moc líbí. Necháváme ho jeho osudu a jdem zpět pod tarp.

Pod tarpem si ještě uvaříme čaj. Uvelebíme se a nakonec se i zdá, že jsme dost rovně, abychom se dobře vyspali.

Den třístý čtyřicátý šestý - jahodové nebe

Den třístý čtyřicátý šestý 22.6.2023

Z Turistická ubytovňa u Frajta (Telgart) do Útulňa Gálová

Pěšky z Turistická ubytovňa u Frajta (Telgárt) do Útulňa Gálová
33,3km 1399/1149 (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/fulaholuba

V noci byla bouřka a pršelo. Ráno po tom ale není ani památky. O půl páté se někdo štrachal ven. Myslel jsem si, že starý pán, ale asi to byli dělníci. Starý pán odcházel až v sedm, když jsem šel do krámku nakoupit na snídani. Dnes máme míchaná vajíčka s čerstvým rohlíkem. Nákup byl docela boj. Paní za pultem příjemná jak osina v zadku. Do toho tam byl jakýsi róm, co si pořád na něco stěžoval, a že ho kdosi napadl. Ale nebylo mu moc rozumět. Za lístek z vracených lahví kupoval malé lahvičky vodky. Chtěl dvě, ale měl jen na jednu. Takže problém. Byl jsem rád, že od tama odcházím. Míša už je na nohách, když se vrátím. Spí jen mladej kluk. Popytlíkujeme se a před devátou jsme ready vyrazit. Klučina si došel na záchod a šel spát dál.

kávička po ránu potěší 

Pořád nás zlobí nožičky, ale návrh zůstat byl zamítnut všemi hlasy. První kilometry jsou po silnici, ale aspoň jsme viděli místní viadukt a navštívili pramen Hrona. Občas bylo nepříjemné, když kolem projížděl kamión, ale naštěstí nikdy neměli nikoho v protisměru, tak vjeli, a třeba i přes dvojitou plnou čáru, do protisměru. Jen jednou u aut se stalo, že se u nás míjeli, a to nás pan řidič mile překvapil, že razantě přibrzdil, byť měl za sebou další auta. Ale i přes tuto ohleduplnost jsme byli rádi, že silnici opouštíme.

Technické zajímavosti Telgartu - tunel, viadukt, prameň Hrona

Slunce nám svítí na cestu, ale vedle nás a za námi je takový velký černý mrak. Tak si schválně tipněte jestli a jak moc jsme zmokli. Cesta je nenáročná. Jdeme do pozvolného kopce. Opět jsme upozorňováni na medvědy. Ale zas to bude jen klamavá reklama. Před Čuntavou nacházíme takovou starší útulnu s novou střechou. Škoda že je tu jen hliněná podlaha, ale v nouzi by se to hodilo. Na mapách je vyznačena jen jako turistický přístřešek. Za to u dalšího rozcestí Stará Čuntava, kde má být útulna, je normální soukromý baráček a pořádně zamčený. Majitel musí být nadšený, že mu tam chodí turisti.

Procházíme pod kopcem Ondrejisko a Stará Prť. Nikomu se ale nechce prodírat vysokou trávou nahoru a dnes máme dlouhou cestu. U Staré Prťe mají krásný přístřešek a má i půdičku na přespání. To na rozcestí Pod Hanesovou I je ten samý přístřešek, ale na půdičku se pozapomnělo. Je to škoda. Ale nám dnes stačí, že si máme na co sednout a kde poobědvat.

Pod Ondrejiskem

Když vyrážíme na další cestu, temný mrak se dostává nad nás. Neujdeme ani deset metrů a začne krápat. Zlý sýčkové radí se vrátit a obléci se do deště, ale my pokračujeme dál. Tomu určitě utečeme. A utekli ! Zas začalo pražit slunce až to začalo být nepříjemné, ale jinak je to tu moc pěkné. Je to doslova ráj, Slovenský ráj - dnes jdeme část cesty po jeho jižním okraji.

U chaty Gábel je studánka, kde potřebujeme dobrat vodu. Zrovna to tu má pronajaté parta kluků a grilují a popíjí. Nabídli nám pivko, ale pro tentokrát odmítáme. To by nás v tomhle vedru zabilo a museli bychom tu zůstat. Jeden z nich už SNP prošel, tak asi proto je tak vstřícný. Někteří vypadají, že se zrovna probudili a mají kocovinku. Věříme, že se tu musí fajnově pařit. Chata na samotě a překrásné okolí. I rybníček s rybama tu mají.

V dáli nad stromy se leskne střecha domu. Co by tam ale dělala? Nedává nám to smysl. Cesta nás k ní zavede a naše zvědavost je ukojena. Není to střecha. Je to bilboard, jen na něm není žádná reklama. To značí, že tu je silnice. A opravdu je, prvně jednu jen krosneme, ale po chvíli se dostáváme na velkou křižovatku. Naštěstí i tady se jen trochu zamotáme, abychom silnici rychle opustili. V nohách máme přes dvacet kilometrů, tak sebou na chvíli plácneme na zem a odpočineme si. Je takové vedro, že se nám roztekla i čokoláda. To se nám ještě nestalo. Máme jich pět pohromadě v jednom obalu, teda teď už vlastně jen jednu.

tady je chlupatá akorát housenka

Kromě nepřeberného množství hmyzu a kvetoucích kytiček, koní a krav máme dnes i první vzácný objev. Zralá jahoda lesní v množství větším než malé. Začíná to samozřejmě nevinně dvěma jahodama, za chvilku už to do sebe ládujeme ve velkém. Napadlo nás, že bychom nasbírali do krabičky na snídani, ale na to jsme si ještě chvíli počkali, až když jsme byli plní. Je to nejnáročnější úsek celé cesty. Kilometr za hodinu s takovou se nikam nedostaneme. Nevadí, sbíráme dál. Na štěstí vstupujeme do lesa, kde je sběr lesních plodů zakázán, to aby zbylo pro medvědy. A od té doby jsme žádné nepotkali. Našli jsme jen jednu obrovskou houbu.

Dostáváme se do post apo části. Stromy jsou vykácené nebo polámané. Vypadá to děsivě a přitom krásně. Lehce stoupáme po úbočí kopce. Máme to ještě pořád daleko a cesta je hodně točitá. A přitom je cíl kousek přes kopec. Nabíráme vodu z potoka u jehož pramene se dnes budeme mýt. Cesta se začíná vléct. V nohách třicet kilometrů na slunci a přání už je jen jediné. Být už v cíli ve stínu.

pastva

Poslední metry byl boj, ale zvládli jsme to. Dorazili jsme do vyhlášené útulny Gálova. A opravdu to tu vypadá moc pěkně. Hezké venkovní posezení a pěkná, čistá, luxusně zařízená chata. Jen škoda, že není o trochu širší, vyspalo by se v ní víc lidí. Teď je to pro osm, přičemž vždy dva musí ležet vedle sebe a když ten u stěny chce ven, musí přelézt toho druhého. Ale to je asi tak jediné, co by se dalo vytknout. Mají tu i samoobsluhu. Pivo, birell, nějaké polívky, čaj, kávu a jiné drobnosti. Co si vezmete, zaplatíte do kasičky. My to rozjíždíme v birellech. Přišli opravdu vhod. Jsme děsně vyprahlí.

Už když jsme přicházeli, tak byl vidět bágl. Nejsme tu sami. Je zabraná postel v patře, ale nikde nikdo. Asi si odskočil pro vodu a do přírodní sprchy. Má to být asi deset minut odtud. Zabereme si postel dole a já vyrazím pro vodu. Míša si potřebuje odpočinout. Přiznala, že ji od rána bolela nožička a bolest dokáže pěkně vyčerpat. Klučinu potkávám už cestou. Vrací se ze sprchy, omotán jen ručníkem a v žabkách klopítá cestou plnou klacků a kamenů. Jen zběžně prohodíme pár slov, ve sprše trochu vymrzl. Dozvídám se, že jsou čtyři a pes. Jen on byl trochu rychlejší. Dojdu pro vodu a zkontroluji jak vypadá sprcha. No to bude lábuž. Potok je sveden do dřevěného koryta a pod vyústěním je krytá dřevěná plošina, kam si stoupnete a voda se na vás valí.  Jen přístup je trošičku bahnitý.

koníčci u Prtě

Míša si s klučinou povídají. Jmenuje se Tomáš a jde celé SNP. Část jde s kamarády. Je moc fajn. Míša si už odpočinula, tak se balíme do sprchy. V tom příjdou první dva z Tomových kamarádů. Je to pár Simona a René. Chtěli by taky do sprchy, tak my jdeme ať na ně zbyde ještě trochu slunce. Voda je fakt ledová, ale po tom pařáku dost příjemné. Míša se neodváží do sprchy a já popravdě taky jen tak na krajíček. Zkoušel jsem do toho ledového proudu dát nohu, ale začala rychle modrat. Míša se stihla obléci, ale já byl úplně nahý, když dorazil poslední, čtvrtý klučina se psem. Rovnou došel k nám se slovy, že je mu nahota fuk. A taky že je. Nám nahota také nevadí, ale z ohleduplnosti k ostatním, kteří můžou být choulostiví, bych sem takhle nevtrhl. Nabral vodu pro psa, svlékl se a šel se umýt. Pes je menší a hrozně milý. Ale kousla ho užovka, tak je z toho celý hotový. Obléknu se, rozloučíme a jdeme na chatu.

cestou na Gálovou

Když se vracíme, zrovna odjíždí majitel. Má moc pěknou terénní motorku. Postupně se tu slezeme všichni. Čtveřice je dost nesourodá, ale jsou to moc fajn lidi. Dá se s nimi povídat a jsou slušní. A Dobi je miláček, samozřejmě. Poprvé vaříme rýžové nudle. Zkoušíme zalít horkou vodou, ale pomohlo až když jsme to dolili a na dali do spacáku. Trvá to ale dlouho. Když se konečně dostáváme k jídlu, máme řádný hlad. Musíme to lépe vymakat. U večeře si dáváme různé tipy a probíráme kde co.

Všichni jsou dost unavení, takže se nasáčkujeme do chaty a během chvíle jdou všichni spát.

Den třístý čtyřicátý pátý - den pro zmiji, kdy opět neumřeme hlady

Den třístý čtyřicátý pátý 21.6.2023

Ze sedla Priehyba do Turistická ubytovňa u Frajta (Telgart)

Pěšky ze sedla Priehyba do Turistická ubytovňa u Frajta (Telgárt)
20,9km 1276/1594 (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/pusepejuce

Tak nakonec jsme se moc nekutáleli. Jednou, možná dvakrát, když se člověk otočil na bok, tak sjel kam nechtěl, ale jinak krásná, bezstarostná noc. Dokonce bylo jasno a byla vidět i mléčná dráha. Ráno všechno z pod tarpu vytaháme do přístřešku a necháme jej sušit. Je zas celý mokrý od rosy. Kolem nás vede taková úzká asfaltka a hned v šest projela první dodávka. Za půl hoďky druhá. Z poza okýnek na nás nevěřícně zírali. Ale z druhého auta aspoň zamávali. Lidi tu fakt vstávaj brzo. Je chvíli po šesté a oni se tu už couraj autama. V podstatě si vychrapujeme na "pražáky".

poslední ráno v Tatrách

Posnídáme, pobalíme a převlečeme se do krásných nesmradlavých košil. Jsme moc rádi, že nám do rána uschly. Tarp takové štěstí nemá a končí zavěšený na báglu, aby doschl. Vyrážíme na cestu a netrvá dlouho a Míša mi začíná utíkat. Noha už moc nebolí, tak proč jdu tak pomalu? Nevím, asi nemám den. Vleču se seč síly stačí, ještě že na mě tu a tam počká, jinak bych zemřel žízní. Samozřejmě jdeme do děsného krpálu a lidi co spali v útulně Andrejcova, to zas maj dolů. Není tak divu, že za chvilku kolem nás sviští jak o závod. Jen jedna slečna s námi ztratí slovo. Dá nám tip na ubytko v Telgártu a zároveň, že jediný rozumný podnik má dnes zavříno. Byla s námi rychle hotová. Sotva jsme stihli poděkovat.

výhledy na Vysoké Tatry

Před Velkou Vápenicou je moc hezké vyhlídkové místo. Chvíli se tam zdržíme a rovnou se nastříkáme proti klíšťatům a namažem proti sluníčku. Kam ten svět spěje.. A pak už pelášíme dál. Zas je to takové vlnité. Ještě pořád míjíme lidi, co jdou z útulny. Evidentně si někteří dali ranní pivíčko nebo pálenku, by mě to zabilo takhle po ránu. Ještě před útulnou Andrejcová je na mapě útulna Pod Košariskami. Ze zvědavosti to jdu prozkoumat. Je to stará bouda, střecha trochu děravá a uvnitř trochu nepořádek. V nouzi by už asi taky moc neposloužila, ale je to na hezkém místě. Škoda, že se o to nikdo nestará. Kousek je i pramínek, ale k němu už nejdu.

neudržovaná útulna

Útulna Andrejcová je asi půl kilometru odtud. Je to hezká, udržovaná chatka se správcem. Pomocník tu zrovna seká trávu. Všude letní lehátka, za chatou postavené stany na pronájem. Tady jedou business ve velkým. Ale na nás si nic nevezmou. My si jdeme jen pro vodu. U studánky potkáváme dvě malá koťátka. Jsou děsně roztomilá a hravá. Chvíli se jim pověnujeme, ale pak už vyrážíme dál. Obchod v Telgártu nemá otevříno celou věčnost. Každopádně jsme moc rádi, že jsme tu nespali.

jediné plus na Andrejcová jsou koťátka

Asi nejhorší na kopcích je, že než je vyjdete, tak vidíte, kam jdete. A když stojíte na jednom a koukáte na druhý o dost vyšší a mezi vámi je průsmyk, do kterého teprve musíte sejít, tak je vám až mdlo. Ale to jsou prostě hory, takže zase hurá dolů a nahoru. To je to co milujeme. Člověk si pak víc užívá vrcholu a výhledů.

Bartošová s obědem

Prostrední Hoľa se svišti

Na vrcholu Bártková se najíme a jak říká cedule, vzdáváme úctu naším předkům. Kdyby jich nebylo, tak bychom tu opravdu nemohli být. Slunce ještě pořád svítí, ale mraky kolem dávají tušit, že v okolí prší a hromy napovídají, že jsou v blízkosti i bouřky. Moc se tak nezdržujeme a jdeme co nám nohy stačí. Přecházíme jeden vrchol za druhým. Pomalu a jistě se loučíme s Nízkými Tatrami. Při výstupu na Střednů hoľu potkáme dva sympatické kluky. Trochu se s nimi zakecáme, a to se nám stává osudným. Déšť nás dohnal. Chvíli jej ignorujeme, ale nakonec přeci jen raději nandáváme nepromokavé věci. Pro ty mé je to první zkouška.

Nakonec toho na nás zas tolik nespadlo a jak docházíme na Královu hoľu přestává úplně. Potkáváme tu dva kluky, kteří se schovali před deštěm do nouzové místnosti v místním vysílači. Zrovna přemýšlí jestli vyrazit nebo ne. Podle mraků to vypadá dobře. Sami jdeme nouzovou místnost prozkoumat. A je to pěknej ekl. Je vidět, že se to nepoužívá jako nouzovka, ale jak chce a každý tam nechá po sobě bordel. Nedivíme se tak upozornění, že když tam bude bordel, tak místnost nadobro zavřou. Jenže lidem je to fuk. Většina je tu poprvé a naposledy. Takže se chovaj jak prasata. No a taky tu není záchod. Radši se po okolí nebudu ani moc rozhlížet.

Bouřemi na Královu Hoľu

Věci zase sundáme a jdeme dál. Teď nás čeká celkem drastický sešup. Prvně to vypadá na fajn cestu, ale jak projdeme pod zábradlím u rozbité silnice, končí sranda. Cestu nám zatarasí zmije v obranném postavení. Odplazí se až když o ni ztratíme zájem. Ale konečně mám aspoň fotku. Míša pak potká ještě jednu, tentokrát pořádnou dospěláckou. Já o ni bohužel přišel neb jsem se zdržel focením okolí.

No a pak začne opravdu těžká část sešupu dolů. Jak tu všude pršelo, tak kamenitá cesta se stala potokem. Je to dost nepříjemné a namahavé na nohy. Míše se na jednom místě noha podvrkne a od té doby je to pro ni utrpení. Já na tom nejsem o moc líp. Taky mě tu začala zlobit nožička. V půlce musíme zas navléci nepromokavé věci, a o to víc je to nepříjemné. Už nám zbývá kousek. Jsme na Dolné Pasienky. Je tu voda a jsou tu i místa na spaní. Dělám návrh, ale Míša to prý radši dopajdá. A dopajdala.

sešup dolů hlídají zmije a zmijky

Jsme v Telgártu. Naše kroky směřují do obchodu Coop. Je to pultový prodej, takže to bude sranda. Před náma je jedna paní ale pouštíme ještě jednu, jde si koupit jen cigarety. A pak jsme tu na paní prodavačku sami. Vůbec se neusměje. Jen striktně, co to bude, něco dalšího ? A ono je těžké říci co chceme, když nevíme co mají, takže říkáme své představy a paní něco vykouzlí. Než skončíme, tak je krám plný k prasknutí. Ale v podstatě máme vše co potřebujeme. Jen to bude trochu těžší než jsme čekali.

Vyšli jsme ven a voláme paní, na kterou nám dal číslo Zlíňák. Je to majitelka Turistické ubytovňi u Frajta. Mají volno a dostali jsme instrukce kam se máme vydat a odkud zavolat. Budovu ubytovny jsme našli až na druhý pokus. Stojíme před brankou a voláme o další instrukce. Paní to tu má hustě pod kamerama a každý náš krok vidí. Navádí mě pro klíče a pak do pokoje číslo jedna. Máme pětilůžák, tak uvidíme jestli někdo přijde. Vedle v pokoji je mladík a starší pán a ve druhém patře jsou dělňasové. Je to tu celkem hezké, ale v porovnání s penzionem Katka, který byl dražší o tři eura, nic moc.

potokem i polomem do potravin

Letíme ještě do druhého coopu, ano jsou tu dva a asi sto metrů od sebe, že by něco k večeři, když máme vybavenou kuchyňku. Bohužel zavřeli dřív než měli. Tak nic. Ale aspoň jsme našli v kuchyňce erární rejži, tak i tak bude změna. Nakoupené věci přepytlíkujeme do našich pytlíků, ať máme na cestě co nejméně odpadů a u toho si povídáme s mlaďochem. Je to takovej ten typ velkého slušňáka. Pořád mi vyká a to mě znervózňuje. Starému pánovi je přes sedmdesát a jeho žena s ním v jedna sedmdesáti odmítla už jít. Jinak spolu chodilu kde se dalo. S mladíkem se seznámil třetí den na cestě a od té doby jdou spolu. Respektive se vždy potkají na noc. Starý pán vstává brzo a jde pomalu, mladý pán pozdě, ale jde rychle. A evidentně jim to vyhovuje.

U večeře nás přišla skasírovat paní domácí. A pak jdeme odpočívat. Venku zuří bouřka. V jedenáct si Míša vzpomněla, že nechala venku boty vysušit a vysmrádnout. Tak je má moc pěkně umyté. Ale chybí jedna vložka. Na štěstí se našla pod schodama. Boty hezky vysteleme papírovýma ubrouskama a třeba trochu vyschnou. Ono je to stejně asi jedno. Bude mokro, tak budou stejně hned mokré. Jde tedy jen o ten první pocit. Popravdě, ten je fakt důležitej, takže i já bych sušil.

naše ubytovňa

Je dvanáct hodin. Konečně jsem dohnal všechny resty a příběhy jsou dopsány a můžu jít také spát. Míša už se chvíli snaží usnout. Trochu nás oba zlobí kotník z toho posledního sešupu, tak doufáme, že to bude zítra v pohodě.