Den třístý sedmdesátý - zazvonil zvonec...

Den třístý sedmdesátý 16.7.2023

Z Apartmány Jarkova (Prešov) k tetě na Staré Město (Bruntál)

https://mapy.cz/s/mohupemute

Ráno snídáme a balíme. Tak tak stíháme smluvené kafíčko v devět. Batohy zatím necháváme na ubytku. Do kavárny je to sotva deset kroků. Mají tam frmol, takhle po ránu toho není moc otevřeného a tak objednávka trochu vázne a čas letí. Holky si dávají kafíčko a já jelikož kafe nepiju, zmrzlinový pohár. Hovor je příjemný a nenucený. Klidně bychom vydrželi déle, ale vlak na nás nepočká. Odcházíme až na poslední chvíli. Rychle pro batohy a v podstatě na vlak běžíme. Stihli jsme to tak akorát.

Do Kysaku je to kousek. Hned nás zaplaví vzpomínky. Teď už si opravdu uvědomujeme, že je konec. Je nám z toho smutno.  Míša si dává druhé kafíčko v místní pražírně - prostě říká, že musí. V Kysáku sice žije 5,5 obyvatel, ale mají na nádraží pražírnu a vlastní směs Intercity :) To se prostě musí zkusit!

kávička, přímo mezinárodní

Vlak do Žiliny má pět minut zpoždění a je plně narván. Jsme moc rádi, že máme místenky leč každý v jiném vagónu. Sedím na čtyřce se staršíma paníma, které jely z Prešova a při výstupu, ještě když nebyly dveře otevřeny, se na nás strašně tlačily. Při nástupu sem se jich ptal jestli nepotřebují pomoci, první schod ve vlaku byl dost vysoko. Stroze to odmítly a pak jsme je s jedním pánem zachraňovali, když zkoušely jak padá zralá hruška. A jak se posléze ukázalo, neměly místenky. To jim ale nezabránilo v nadávání, když je ti co místenky měli, slušně vyhazovali. Vystřídala je parta, co byla kdesi lézt. Tři dospělí a čtyři děcka. A dospěláci hned začali panákovat. Nějak nevím co z toho mají. Míša oproti tomu jela v podstatě v jídelním voze. Kolem ní se provozovalo obžerství - řízečky, salámky i buchty.

holky z vlaku

V Žilině máme ještě chvilku čas, tak nakoupíme dary, ať nepřijedeme jako chudí příbuzní. Taky si koupíme nějakou sváču. Naobědváme se v parku na sluníčku. Všechny lavičky ve stínu byly tou dobou neviditelné a všimli jsme si jich až když jsme odcházeli. Jdeme sice na nádraží, ale jedeme Blablacarem.  Po celou dobu jsme byli dobře informováni, kdy nás vyzvednou a pro nás na štěstí o čtyřicet minut dřív. Jedeme v pěti, ale auto je dostatečně velké. Překvapilo nás, že řidič je kluk, Michal. A dívčina, Radka, se kterou jsme se domlouvali je spolujezdec. Ale je to pár a klučina se veze jen do Ostravy na vlak do Brna. Spolucestující vzadu je pak milá Slovenka Míša.

opět v Žilině

Jede s námi opravdu rychle a často se předjíždí, ale nikdy nejde do nebezpečí, že by se člověk musel bát. Ze zadu nás ale slyší jen na jedno ucho a tak si Míša povídá se Slovenkou Míšou. Cesta rychle utíká a během jízdy se i povedlo místo vlaku pro řidiče najít jiný blablacar z Frýdku Místku. Jak jsme se dozvěděli, tak se teď tři týdny neuvidí. Michal pojede za týden na čtrnáct dní na GR20 na Korsiku. A pro změnu Radka bude teď týden v Krnově s rodinou, protože jí přijede sestra ze zahraničí, kde žije.

Ve Frýdku Místku se Michal vyloží, dlouze se rozloučí s Radkou a ta jde zaujmout jeho místo řidiče. Ještě se přibržďuje v Ostravě, kde vykládáme  Míšu, která  si na nás kontakt neb náš příběh jí moc zaujal. A pak jsme na řadě my. Jelikož jsme vlak prvně stihnout nemuseli a teď pro změnu bychom tam hodinu čekali, domluvili jsme se, že nás zaveze přímo k tetě. Je to od ní moc milé, protože nejen že tam budeme dřív, ale odpadne nám i starost o to, kdo nás vyzvedne v Bruntále.

Cesta ubíhá rychle. Celé to prokecáme o cestování. Chtěli by na Nový Zéland, takže povídáme o něm. A nějaké tipy jim pak i posíláme. Cesta nám uběhla opravdu moc příjemně. Na Starém Městě jsme vítáni s otevřenou náručí. O půl hodiny později přijíždí Honza s Amálkou. A tím jsme všichni. Jsme tu přijati jako bychom přijeli domů. A náš příběh tím končí. Teď už budeme jen odpočívat a postupně se přesuneme do Prahy, ke kočičkám.

Opět u kaktusů

Chceme poděkovat všem, kteří nám na naší cestě pomohli nebo nás podporovali či v dobrém na nás mysleli. Omlouváme se těm, co každý den čekali drama, ale holt jsme nudní a s mnoha věcmi se umíme poprat, a to i bez pláče.

Pokud jste četli naše zážitky, dejte nám vědět co si o tom myslíte. A jestli nás chcete vidět a poslechnout si autentické vyprávění stačí říct. Přijedeme, chvíli u vás pobudeme, něco málo sežereme, povyprávíme a zase pojedeme o dům dál.

A úplně nakonec moc děkuji moji Míše, že celou cestu zvládla a mnohdy mě podržela, rozveselila. Jsem rád, že jsem ji potkal a mohl tuto cestu uskutečnit. Bez ní by to nešlo. A i přesto, že jsme spolu byli v podstatě 370 dní nonstop, tak se stále máme rádi. A jak se říká...

A byla svatba, všichni se radovali, veselili a ti dva, jestli ještě žijí, tak jsou spolu a šťastní.

Zazvonil zvonec a naší cesty je konec.

děkujeme, že jste s námi byli celý rok :)

Den třístý šedesátý devátý - velké věci

Den třístý šedesátý devátý 15.7.2023

Z Hostinec Beskyd (Nová Sedlica)do Apartmány Jarkova (Prešov)

Pěšky a stopem z Nová Sedlica do Zboj
Pěšky ze Zboj do Uličské Krivé
Stopem z Uličské Krivé do Ruský Potok
Stopem z Ruský Potok do Snina
Stopem ze Snina do Vranov nad Topľou
Vlakem z Vranov nad Topľou do Prešov
Pěsky z nádraží Prešov do Apartmány Jarkova
https://mapy.cz/s/ponodobeja

Ráno vstávám o půl sedmé. Dřív než jsem původně chtěl. Připravím nám snídani a oběd do krabičky. Míša také vstala bez toho aniž bych ji musel tahat za nohu. Včera jsme si říkali, že to chce odcházet tak na devátou a nakonec jsme pryč  před osmou.

i kámen by se ustrnul

Plán je jasný, půjdeme směrem na další vesnici a snad tam nedojdeme (protože někdo zastaví) a kdyby jo, zvedne se nám šance na stop aut z této vesnice. A kam pojedeme ? Na vlak a nebo snad ještě dál. Jsme vybaveni kartóny s nápisy. Tak snad tu někdo pojede. A když nic tak kolem poledního jede autobus.

cestou, necestou..dobrodružství začíná

Moc aut tu nejezdí. Teda spíš jedno za dvacet minut. Závodníci teprve dojíždějí, takže těm bude aspoň půl dne trvat než pojedou dom. A ti co tu jsou na dovče zas pojedou spíš večer a nebo až zítra. Sobota ráno prostě není úplně top čas na stop. Ale co, nějak to dopadne. Kousek za vesnicí, samozřejmě že v zatáčce stopujeme autobus. Bohužel ale jede jen do další vesnice, ale i to nám může pomoci. Pan řidič nám drží palce a kdybychom chtěli do Prahy jezdí tu přímák ze Sniny. Jede i přes Brno, ale co ve dvě ráno v Brně, takže toto zavrhujeme.

Ze Zboje jdeme do další vesnice Uličské Krivé a tentokrát celých pět kilometrů ujdeme po svých. Dál už se nám šlapat ale nechce. Začíná na to být moc teplo, takže se usídlujeme na autobusové zastávce a stopujeme tu. Za půl hoďky nám zastavuje starší pár, co si nás pamatuje ze včerejší hospody. Bohužel ale ani oni nejedou moc daleko. Ale kousek se svezeme a popovídáme si. Vyloží nás na odbočku na Ruské Sedlo na Ruský Potok. I tady když tak jezdí autobus. I tady je stále dost mrtvo. První kdo nám zastavuje, je ta samá dvojice co nás tu vysadila, ale jedou jen do další vesnice a to se nám už nechce. Tady je to hezké a přehledné. Další kdo nám zastavuje je dvojice ze Zlína v dodávce. Ale chtějí si jen pokecat, jako by nás tě dvacet kilometrů  a větší silnici nemohli svézt. Ale nevadí. A nakonec nám zastavujou dva kluci. Jeden z nich nás včera obsluhoval. A konečně někdo, kdo jede kousek dál, do Sniny, kde už je vlak i autobus. Jezdí teda jako dobytek. Několikrát se ptal jestli se bojíme. Myslím si, že dokud se nestane něco neobvyklého, třeba laň ve vozovce, tak bude určitě v pohodě, ale až se jednou něco takového stane, moc šancí na život mu nedávám, ale snad z toho dřív vyroste.

mají tady dřevěné kostelíky

Jsme ve Snině - což je od Nové Sedlice asi 35km a nám trvalo 4 hodiny se sem dostat. Trochu jsme víc věřili ve větší ochotu řidičů  když znají místní poměry..ale co už.  Odtud je to dvacet kilometrů do Humenného. A tak jdeme ještě znovu na stopa. Přece takový kousek nepojedeme vlakem. Navíc tu je moc fajn plácek na stopa. Zas to nějakou dobu trvá a nakonec nám staví chlápek,co normálně jezdí kamiónem. Zrovna jej má rozbitý a už ráno byl vyzvednout součástku na opravu, ale zapomněl těsnění, takže teď jede znovu na otočku do Vranova nad Topľou. No proč ne. I odtama jezdí vlaky a dá se i stopovat. Vysazuje nás u Tesca, kde si koupíme nějaké občerstvení a pak jdeme zase na stop. Dáváme tomu hoďku a pokud nic, tak pojedeme vlakem do Prešova, kde koukneme na další možnosti.

je poledne..a jedeme dál..

Zastavuje nám klučina ale jen aby nám řekl, že máme jít na benzínku a na přímo se ptát lidí. To se nám nechce, je to daleko na vlak a navíc, my  nejsme tenhle obcházecí typ. Prostě buď někdo chce nebo ne. Pak nám zastavuje cyklista s tím stejným. To už je ale čas jít na vlak. Pánovi aspoň vnutím dvě plechovky se zálohou. A pak už spěcháme na vlak, tady jsme holt neuspěli.

jedeme vlakom, užíváme si klímy a za chvilku jsme v Prešově

Vlakem jedeme do Prešova. A už nás to dnes moc neba, takže jsme se rozhodli pro konec.  Nacházíme apartmán v centru za slušné peníze. Paní nám hned volá, kdy, jak a co. O tři čtvrtě na čtyři jsme na místě. Prošli jsme si i Prešovské náměstí, které je moc hezké a velmi nás překvapilo, že tu mají Góvindu. Slečna nás vyzvedá před budovou a vysvětluje nám cestou do apartmánu všechny bezpečnostní aspekty. Tu pípnete čipem a pak tu a tu a když ne, tak bude pípat alarm. No komplikované, ale nic co bychom nezvládli. Když se dostaneme k apartmánu, nevině se zeptá, kde se tu bereme. Ptám se jestli chce krátkou nebo dlouhou verzi. Vybírá si krátkou. Je ale natolik ohromená, že před apartmánem stojíme až do čtvrt na šest. Zjišťujeme že toho opravdu máme dost co vyprávět. Na oplátku nám nabízí, že nám ukáže Kalvárii. Je to tak na hoďku. Na chvilku se tak rozcházíme. My si s Míšou dáme sprchu a za chvilku už vyrážíme.

Prešov

Iva, tak se jmenuje, žila sedmnáct let v Americe a je moc ráda, že se vrátila do klidného místa. Dělá masáže, to by se nám hodilo, ale to bychom tu museli zůstat déle a mimo jiné se tu stará o dva apartmány. Bydlí hned vedle, tak to má jako vedlejšák. Zavedla nás na Kalvárii, která sama o sobě je moc hezká a je odtud krásný výhled na město. O tom se nám ani nesnilo, že tu budeme mít i průvodce. Původní plán byl prostý, prostě padnout za vlast. Ale tohle bylo mnohem lepší, velmi nenucené a krásné. Pak ještě půl hodiny povídáme před barákem a to už měla být na schůzce. Loučíme se neradi, ale domlouváme na ráno kávičku.

Kalvárie je moc pěkná a na hřbitově nacházíme modrozeleného andílka

vyhlídka na Prešov

My jdeme nakoupit něco k večeři, snídani a na zítřejší cestování. Po návratu plánujeme věnujeme co a jak budeme dělat. Nakonec najdeme vlak do Žiliny. Z Žiliny pak Blablacar do Krnova a odtud vlak do Bruntálu. Má to jen jeden háček. Příjezd do Krnova je na minutu přesně s odjezdem posledního vlaku, ale i tak to jdeme risknout. Nějak to snad dopadne. Časy jsou to jen předpokládané a kdyžtak půjdeme na stopa. Je to zas jen dvacet kilometrů. A nebo se nám podaří přesvědčit řidičku k malé zajížďce, ale to se nedá předpokládat. Pravděpodobně bude dost unavená, a to se každá minuta počítá.

neseme si zásoby

A pak už jen večeře a spát. Byl to dlouhý den

v Prešově nás konečně čekal medvěd

Den třístý šedesátý osmý - začínáme končit

Den třístý šedesátý osmý 14.7.2023

Nová Sedlica
https://mapy.cz/s/mebumozofo

Dnes odpočíváme. Máme to zasloužené. Po snídani dojdeme nakoupit do druhého obchodu, ale je to děsná z nouze ctnost. Opět nás překvapil pultový prodej. Něco pokoupíme a v kombinaci s tím co nám zbylo, přeci jen neumřeme hlady. Jdeme se podívat na cíl závodů a tam se zapovídáme s paní, co čeká na manžela až dorazí do cíle. Shodou okolností spala u nás na ubytku taky. Během čekání si pěkně popovídáme. A nakonec se i dočkáme příjezdu manžela. Přijel ve skupině sedmi lidí a všichni na sebe v cílové rovince počkali a čáru přejeli společně. Potkali se po trase a sedli si v rychlosti a pár dní tak spolu strávili společně. Závod dokončili po dvanácti dnech. A co víme, tak je to docela drsných tisíc mil. Spí se kde se dá. Ale tady na Slovensku mají omezení, že po sedmé večerní nesmí jezdit parkama, kvůli medvědům, stejně tak nesmí vyrazit moc brzo. Je to opravdu zajímavý závod. V cíli však žádné davy nestojí.

Jdeme pak lebedit na pokoj. Venku začala celkem výheň. Pán s paní už rovnou odjíždí, ale paní domácí jim slíbila, že se pán ještě může vysprchovat. Jenže paní domácí nikde a jejich pokoj už je uklizený a zamčený. Naše nová známá klepe na naše dveře a my hned nabízíme naši koupelnu. Vždyť o nic nejde. Je to ta nejmenší maličkost jakou můžeme udělat a navíc rádi.

máme se královsky

Oběd si uvaříme z ukořistěných surovin a ven jdeme až když slunce trochu poleví. Ale jsme za něj rádi, aspoň nám pěkně vyschnuli boty. Dojdeme prvně do hospody k nám na malinovku a kafíčko a pak se na večeři přesuneme do druhé restaurace. Tentokrát dáváme halušky a zapečené pirohy. Vaří dobře, ale porce jsou malé. Ještě že jsme měli ke svačině hromadu borůvek s jogurtem a taky spoustu čokolády. Překvapilo nás, že tu mají dnes jinou obsluhu a dost hostů. My jsme přišli tak akorát, abychom se nemuseli prát o objednávku, ale o placení jsme si už museli říct. Chtěli jsme ještě poptat po krabici na stop, ale obsluha byla děsně busy a tak se poptáme jinde.

Chvíli zvažujeme zda se nenasáčkovat k závodníkům do aut, ale nikoho, kdo by vypadal jako šofér nenacházíme. Obereme alespoň slečnu z cíle o krabici a jdeme zpět na ubytko. Míša připravuje cedulky a zároveň balíme a vymýšlíme strategii jak to zítra uděláme. Spoléháme hlavně na to, že nás vezmou místní, kteří ví jak je těžké se dostat na vlak. Večer přichází na ubytko další hosté, jdu se tedy točit do kuchyně a zkusit se domluvit na odvozu. Je to kluk s holkou, Holanďan a Slovenka, sice jedou zítra domů, ale až odpoledne. Tak jim alespoň vyprávím náš příběh, jsou moc milí, ale odvoz nenabízí. Snad tedy budeme mít zítra víc štěstí.

Bude to náročné cestování, jsme zvědaví jak to dopadne. Aspoň už víme, že pojedeme směr Bruntál za tetou, kde nás nechají si odpočinout. Moc se na to těšíme, je to tam jak v ráji a navíc obhlídneme kaktusy. Ale dostat se tam nám zabere minimálně dva dny. Asi bychom to dali i rychleji, ale stálo by to hodně peněz a další dva dny by s námi stejně nic nebylo. Únava na nás padla i tak, pustíme si pohádku a jdeme se pořádně vyspat. 

Den třístý šedesátý sedmý - na skok Ukrajině

Den třístý šedesátý sedmý 13.7.2023

Z přístřešku za Jarabí skálou do Hostinec Beskyd (Nová Sedlica)

Z přístřešku za Jarabí skálou do Hostinec Beskyd (Nová Sedlica)
19km 736/1415m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/kavaleramu

V noci bylo bez mráčku. Hvězdy krásně zářily. Ještě ve čtyři třicet byl vidět kopec, co nás čeká, o půl hodiny se začíná valit mlha z hor a v pět dvacet je už u nás a vidíme prd. Myši kolem nás štrádujou sem a tam, ale nás si nevšímají, nelezou po nás a ani nám nic nežerou. Vstávám v šest. Dnes je poslední den treku a pocity jsou velmi smíšené. Podle předpovědi má i nebe hodně moc plakat. Včera říkali že už od čtyř hodin, teď až od desáté. Tak uvidíme. Ale aspoň na mě v noci nepršelo a nemusel jsem se přesouvat.

poslední ráno ze spacáků

Po snídani zabalíme a vyrazíme. Mlha se zatím zvedla. Kopec vypadal na pohled hůř, než ve skutečnosti. Šlapalo se pěkně. Je půl deváté a začíná pršet. Na štěstí kopec za náma a teď jdeme dolů. Když se jde nahoru a člověk je v nepromoku, tak je to taková osobní sauna, ale dolů je to fajn. Déšť notně nabírá na razanci a jsme moc rádi, že jsme pod stromama i když i tady na nás padá dost vody. K vodě, která nám ráno došla to máme čtyři kilometry. Je opět u útulny, takže se máme i kde schovat. Je stejná jako v Ruském sedle, ale tady se dá postavit i stan. Včera jsme sem už nešli neb jsme nevěděli jak to tu bude vypadat a kolik lidí tu bude, protože včera jsme potkali opravdu hodně moc trekařů. A nakonec jich tu spalo pět. Polák se psem už prý dávno vyrazil a zůstali tu jen dvě paní, co šly zkusit spát takhle ven, ale prý je to neoslovilo. Jedné bylo v noci zima. Taky se není čemu divit, když si pořídí laciný spacák do léta a vydá se do divočiny. A pak tu zůstal ještě pár. Ti prý spali venku ve stanu a teď se na balení přesunuli dovnitř. Klučina je dost ukecaný a tak zabředneme v hovor. Teda spíš Míša, já jdu pro vodu. Voda je zas taková "so-so" hlavně je to v kopci a docela to klouže. Vody moc nenabíráme. Jednak je chladno a prší, takže toho stejně moc nevypijeme a jednak je po cestě asi dalších deset studniček a do cíle sotva patnáct kilometrů. Když jsem se vrátil, tak měla Míša už zarezervován poslední pokoj v Nové Sedlici na dvě noci. Dozvěděla se, že tam zrovna probíhá závod tisíc mil na kolech. Takže máme obrovské štěstí, že máme kde bydlet.

deště dorazily

Odtud to máme zase nahoru. Zase přestalo pršet, takže jsme se zase svlékli. Míša mi vynadá, že cestou do kopce neprojevuji dostatečnou radost, jak je šikovná a máme kde bydlet. Já bych radost rád projevil, ale valíme docela rychle a já jsem už pán v letech, takže zvládám jen jednu věc pořádně. A já si holt špatně vybral a soustředil se víc na chůzi. Ale do příště se polepším. Zas to máme trochu horem dolem, to abychom si opravdu poslední část vychutnali. Ale oproti včerejšku už je to na pohodu. Míjíme obrovské moře modrých borůvek. Je těžké to nesbírat, ale brání nám v tom zákaz, ale hlavně bouřka, která jisto jistě dorazí a byli bychom moc rádi, kdyby to nebylo na nejvyšším vrcholu.

po cestě nás provází mlha

Dorážíme na trojmezí. Hranice Polska, Slovenska a Ukrajiny. Je tu krásný hraniční kámen a posezení. Chvíli se vydýcháme. Tady je pomyslný cíl naší cesty. Pak samozřejmě ještě domu, do Česka. Na trojmezí si uděláme hromadu fotek. Dojde sem Polák se psem, to bude ten co spal v útulně a je moc laskav a udělá nám další hromadu fotek. Trochu posvačíme a jak svačíme, z ničeho nic obědváme. Taky dojdeme do Ukrajiny na vrchol Kremence. Je to zklamání. Byť nejvyšší vrchol místní oblasti, tak není nijak označen. I tak jsme se chvilku nelegálně zdrželi na Ukrajině (už nemáme s sebou pasy). Všude jsou tu borůvky a ještě neprší, tak nakonec neodoláváme a sbíráme, ať máme něco na zakousnutí. Hezky se nám nelegálně sbírá.

na všech stranách

barevné trojmezí

ten pravý vrchol Kremenec - na skok na Ukrajině

A teď už jen dolů. Začíná pršet, tak nandáváme bundu. O sto metrů dál už i kalhoty a bylo to v poslední chvíli. Začal slejvák. Cesty se změnily v potoky. Prší opravdu hustě a my jsme moc rádi, že je cesta pod stromy, jinak by nás to asi pěkně pomlátilo. Pomalu a opatrně se suneme dolů. A pak nahoru. Nahoru? Počkat, vždyť to mělo být jen dolů a my se zase hrabeme so krpálu jako hrom. Aspoň že déšť polevil a postupně ustal. Kopec, do kterého jsme se vláčeli má příznačný název Temný Vršok. Ale odtud už je to opravdu více méně jen dolů. A ani se nenadějeme a jsme dole a vítá nás Ďido Beskyd.

oběd a oprava krtečka

Z Temného vrchu k didu Beskydovi, ochránci Polonin

Nová Sedlica. Kdysi opravdu chudá vesnice, dnes všude krásně opravené domy. Je tu ale klid. Je to nejvýchodnější vesnice Slovenska. Tady už ani lišky nedávají dobrou noc. Ale přesto tu končí a nebo začíná závod na tisíc mil, převážně určený pro kola. Každý rok se směr závodu otáčí a letos je tu konec. Jsou tři hodiny odpoledne a to už se smíme ubytovat. Bydlíme v hostinci Beskyd. Paní domácí je hodně výřečná a máme málo prostoru se dostat ke slovu, ale aspoň nám zdarma dá malinovku. Tak přeci i na Slovensku něco dostaneme. Ubytování je celkem hezké, máme i vlastní koupelnu a záchod, jen kuchyňka je společná. Zrovna tu je paní, co tu bydlí s rodinkou. Měli to tu celé rezervované, ale část jich už odjelo, takže se tu pro nás uvolnilo místo. Chvíli si pokecáme, ale pak už musíme jít nakoupit.

Na nákup tu mají dva obchody, ale oba jsou již zavřené. Jeden z obchodu patří k jinému ubytku s restaurací. Naše paní domácí nás tam poslala, že tam dobře vaří a taky že si máme říct o otevření obchodu. Vzali jsme to trochu ob klikou, abychom si vesnici prošli. Míša si nevzala nepromoky, že už pršet nebude. Mě to podle černých mraků nepřišlo, ale nechávám to tak. Teď už se máme kde usušit, tak je to jedno. Projdeme všechny místní atrakce a zastavíme se i u cíle závodu. Je tu pár stanů a velká slavobrána. Hned se u ni vyfotíme. Však my tu taky končíme. No a začíná pršet a ani se nenadějeme, je slejvák jak sviňa. Naštěstí jsme prakticky u restaurace. Ale docela se ochladilo, tak Míše galantně nabídnu svoji bundu ať mi tu neumrzne.

zajímavosti v rusínské vsi

Když už jsme tu, tak se rozšoupneme. Dáváme Šariš a večeři. Mají tu dost bezmasých jídel. Zkoušíme vařené pirohy a bramborové placky. Placky jsou vlastně bramboráčky a pirohy jsou plněné těstovinové taštičky. Ale je to moc dobré. Pozorujeme jak leje a přemýšlíme jaké by to teď bylo někde pod tarpem. Je to pěkný sajgon. A takhle z terasy se na to fakt pěkně kouká. Po jídle a když trochu přestane pršet, tak nás paní máma vezme do obchodu. Nakoupíme na další večeři, tady to bylo dobré, ale máme dost hlad, a pár sladkostí a snídani a tak.

velká oslava a zasloužená žranica

A pak už na ubytko. Míša má štěstí, že už neprší, a nebo já? Na ubytku se dáme do gala, trochu popereme a odpočineme. Večer se vykopeme a uvaříme večeři. Všechny sladkosti lehli popelem. To je ten pověstný vlčí hlad. A pak už unaveni jdeme spát. Zítra nás čeká odpočinkový den a následně se pokusíme přepravit do Česka. Ale nebude to jednoduché, ale tyhle starosti mají ještě čas

PS..Jak dopadla naše sázka o špenátové palačinky? Mno..potkali jsme celkem 107 lidí na trase😃😃😃 Neskutečné- každý nám vykládal jak je tady málo lidí. Nicméně  palačinky dělá Milan ;)

Den třístý šedesátý šestý - zajíc za Jarabí skalou

Den třístý šedesátý šestý 12.7.2023

Z Balnica (PL) do přístřešku za Jarabí skálou

Z Balnice (PL) do přístřešku za Jarabí skálou
28,1km 1314/937m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/befulokana

Vstáváme o šesté a kupodivu už o čtvrt na osm jsme připraveni vyrazit. Majitel stále nikde. Na jednu stranu by to bylo fajn kdyby přišel a prodal nám čokoládu, ale na druhou stranu by po nás mohl chtít zaplatit za stanování, i když jsme stanovali v lese. Ale hádejte se. A tak jsme vlastně rádi, že jsme jej nakonec nepotkali.

WC no..a všude kolem hajzl papíry vůkol

Hned ze začátku musíme překonat několik bahnitých úseků, kudy tečou pramínky. Z jednoho by se dalo i nabrat, takže ani včera, kdybychom chvíli pokračovali, bychom neumřeli. No a samo sebou je to tu z kopce do kopce. Bez toho by to opravdu nebyly hory. Stále pokračujeme po hranicích a dnes už by opravdu měli přijít bouřky. Už se na tom shodnou všechny předpovědi počasí. Jdeme docela rychle, ale za kopcem Stryb/Strop, kde se dostáváme nad tisíc metrů, narážíme na borůvky. Nejsme si úplně jisti jestli se to tu smí nebo nesmí sbírat, ale pár do pusy přece nemůže vadit. A když už jsme v tom, tak jich rovnou pár posbíráme do krabičky. Neuvěřitelně se těšíme už teď na zítřejší snídani. Jsme zvědaví jakou cenu za toto zdržení zaplatíme. Každá minuta bez deště na cestě je dobrá a tímto jsme si čas  výrazně zkrátili.

stary hrancni kamen, nova funkce patniku a borůvkové nebe

Přes pár dalších kopečků se dostáváme konečně do Ruského sedla. Je tu rozhledna, která už na první pohled slouží na pozorování korun stromů. Taky je tu celkem živo a konečně potkáváme prvního cyklistu a přitom otisků kol jsme potkali milión. Zamíříme k prameni Cirochy, kde je mimo jiné i útulna. Zrovna si tu nabíral vodu jeden tremp, tak si pokecáme. Jde v opačném směru, tak si předáme aktuální informace o pramenech, popřejeme si štěstí a jistý krok a my jdeme pro vodu. K vodě dojede i cyklista a zase se zakecáme. Konečně někdo, koho naše cesta opravdu nadchla. Vyptával se vyptával, ale podle jeho počítače se blíží bouřka, tak jel domů. Bydlí tady kousek a pracuje v Tesku. Hrozně hanil chování Slováků a Čechy. Že jsme všichni nevraživí, nervózní, pořád někam spěcháme a nic nám není dobrý. A navíc máme špatný silnice. Což když se udělá pár kroků do Polska, tak je to vidět na první pohled. Jak už to tak bývá, v něčem měl pravdu, v něčem ne. Nám asi trochu chybí ten "small talk" z Nového Zélandu a vlastně i okolních evropských států. Když odjede, tak konečně nabereme vodu a u útulny poobědváme. Nezapomeneme ji prozkoumat a kupodivu je dost příjemná a uklizená. Jen někdo tam nechal jídlo poslední záchrany i přes nápis, aby se tu nic nenechávalo kvůli medvědům a myším.

Ruské sedlo, trochu zklamání

jo, to když si někdo zabalí nepromokavé ponožky až na dno batohu..tak to pak musí hrabat..

Vyrážíme do dalších kopců. Na to že to tu měla být divočina bez lidí, potkáváme hromadu lidí a pořád přichází další a další. Začínáme se obávat, že jich nakonec potkáme opravdu přes sto, a to Míša některé odmítá počítat. Jsme moc rádi, že největší krpál zvládáme před deštěm. Od Kruhliaku to sice stále jde do kopce, ale už to není tak strašné. Taky se začali objevovat pořádné výhledy. Moc si to užíváme. Kousek za kopcem Plaša začíná pršet, tak se navlečeme do nepromoku. Za pět minut přestalo a Míša to zas sundává. Já si to zatím nechávám a jdu napřed. Musím ještě pod Ďurkovcem pro vodu a to mě zdrží a jelikož je tam dost špatný přístup nechávám batoh nahoře. A bylo by nemilé, kdyby mě dole chytil déšť nepřipraveného.

Název Poloniny znamená rusínsky horské louky..kvetou tu divoké lilie

Voda teče velmi pomalu a není tam moc místa, tak se filtruje dost špatně. Taky se mi povede svrhnout skoro plnou flašku. Vzal jsem si tam dvě dvoulitrovky, ale nakonec usoudil, že to je zbytečně moc a bude stačit jedna. Málem sem tam tu jednu prázdnou nechal. Po třech krokách mě ale osvítilo a vrátil jsem se pro ni. Míša zatím přešla přes Ďurkovec a Jarabí Skálu. Kousek pod ní potkala pár Čechů, kteří sbírali borůvky což se nesmí a tak se vyděšeně ptali jestli není z ochrany. Řekla, že je z Prahy a profrčela do přístřešku, kam  za sucha došla. Já takové štěstí neměl. Z Ďurkovce jsem si ještě užil výhledy, ale od Jarabí Skály začalo lejt. Cestou k altánku sem se málem přizabil na bahnitém skopečku. Než jsem došel zas přestalo, ale i tak to byla docela solidní průtrž. Byl jsem rád, že aspoň Míša je v suchu. Oba jsme si vyfotili teploměr, co byl cestou, rozdíl dvacet minut a tři stupně dolů. To je hustý.

bouře se blíží

Kousek od přístřešku jsou rozmístěné stoly a u nich plácek, kde lidi staví stan. My se ale rozhodli, že přespíme na lavici pod přístřeškem. U jídla nám dělá společnost zajíc. Vůbec o nás nevěděl a pěkně papal travičku. Zvláštní jak si užíváme i takovou drobnost. Všiml si nás až po půl hodině a rychle zdrhl. Snad neumřel na infarkt. Během toho jsme se snažili vymyslet, jak a kdy pojedeme z Nové Sedlice.

návštěva na louce

Když jsme se uložili ke spaní, zjistil jsem, že střecha nade mnou je trochu rozbitá. Pokud bude pršet rovně, bude to dobré, ale jestli bude foukat, tak se budu muset stěhovat. Teď už jsem na to dost líný.

Den třístý šedesátý pátý - jeden rok

Den třístý šedesátý pátý 11.7.2023

Z před kopec Stredný Hrb do Balnica (PL)

Z před kopec Stredný Hrb do Balnice (PL)
32,9km 1101/1131m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/cetamomasa

Ve čtyři hodiny ráno nám začalo pršet. Probudilo mě to a radši jsem si rychle ještě odskočil. Zalehl jsem a déšť probudil Míšu. Rychle se vysoukala ze spacáku a odskočila si taky. Sotva se vsoukala zpět, začalo přidávat na intenzitě. Míša v podstatě hned zase usnula, tak přišla o to, jak někdo pomalu, ale konstantně otáčel volume doprava a šel až za hranici povoleného. Kapky hustě bombardovaly stromy. Na nás toho ale dopadlo málo. A pak zas někdo začal otáčet volume doleva. Ale nevypnul to úplně, nechal to hrát tak nějak normálně. Znovu jsem se probudil před šestou. Ještě pršelo, ale jak jsem v šest začal dělat snídani, přestalo.

Vyrazili jsme před osmou. A hned do kopce, jak jinak, že? Ale aspoň je příjemně. Na vrcholu Stredny hrb jsme za chvilku. Nacházíme na něm značku stanu a patníku číslo 98/1. Co to asi může znamenat ? Teď jsme na patníku 105/3 a po cestě se to snižuje. Jsme napnutý, co to bude. Kousek od vrcholu potkáváme dva Poláky, co se zrovna balí. Těší nás, že jsme vstali dřív než oni a že jsme se sem včera nevláčeli. Zabrali jediné rozumné místo. Snažíme se rozklíčovat číslování patníků. Chvíli to vypadalo, že je patník co sto metrů a tak horní číslo ukazuje kilometr a dolní sto metry. Jenže to by ten další kilometr měl jen čtyři sta metrů a ten další zas má tři sta metrů dřív než dvě stě. Kdo tuhle šifru vymyslel..

první výhledy a záhadné označení stanu

Ani se nenadějeme a jsme v Laboreckým průsmyku. Je tu silnice a tak nás ani nepřekvapuje, že je přístřešek plný bordelu. Kousek dál stojí památník, ale tabule je celá v polštině. Jsme rozhodnuti to jednou přelouskat, ale teď jsme příliš zvědaví na patník 98/1, který bude už za chvilku. A nejsme zvědaví jen my, ale i veverka. Patník číslo 98/1 opravdu existuje a i ten stan! Teda spíš psí bouda, ale říkají tomu nůdzový stan. Je to ta samá budka pro jednoho, co jsme už viděli. Budka čistá, posezení rozpadlé už několik let a spoustu odpadků v okolí. Opravdu je to jen v pro nouzové přespání a to by se i dva, sic blbě, vešli.

obdivujeme i s veverkou "noudzový stan"

Další zastávkou je tunel. Musíme kvůli němu sejít z cesty a vydat se takovou málo používanou cestičkou, zarostlou vysokou trávou a kopřivama. Mysleli jsme si, že je tunel nějaká atrakce, ale je to obyčejný železniční tunel. Jen jej zdobí nápis: "Čo germánská zloba zničila, bratrská ruka sovietskej armány postavila." Tady se opravdu velebí rusko na každém kroku. Ale je to kus naší historie. Kousek od tunelu je strážní budka železničářů a za ní je posezení. A byl by tu i hezký plácek na přespání. Tady sice vlaky jezdí, ale řekl bych, že tak málo, že vidět jej, je zázrak. Dvě stě metrů odtud je studánka, skočím tedy pro vodu a u posezení se naobědváme a vyvalíme se tu na sluníčku.

Tunel z roku 1944 a vlčí stopa

Zpátky na značku a hurá do kopce a z kopce. Cesta před náma ještě daleká. Usmysleli jsme si, že oslavíme tento výjimečný den, jsme na cestě přesně rok, na polské chatě Balnica. Má to skvělé recenze a nejlepší recenzi nám poskytl slovenský pár, který se rozvaloval na vrcholu Košiarka. Zrovna od tama jdou a přespávali tam a nemohli si to vynachválit. A jelikož to nejsou lidi, co by vyloženě museli spát na chatě, ale mají stan, tak se odvažujeme jim věřit. Majitel má moc rád lidi, co jen tak s batohem vyrazí. Jen nevím jak my zvládneme polštinu, ale to se poddá. A je tam prý klid. Krom tří půlhodinek, kdy přijede vlak, to se pak chatař snaží prodat co se dá těm co přijedou. Je to takový sranda vlak pro nóbl turisty. Bych se taky klidně projel. No jsme na to zvědaví. Stavit se tam musíme tak jako tak kvůli vodě.

Máme to ještě pěknou štreku. Vrcholy už nepočítám. A jak jich je moc, tak i jejich označení pokulhává. Největší krpál byl bezesporu Vysoký Gruň, ale ani ostatní kopce se nemuseli stydět. Co nám udělalo velkou radost, je kuna. Trochu se nás lekla a utekla na strom. Výš stále výš až byla úplně na vrcholku. Kunu jsem v lese neviděl dobrých čtyřicet let. A taky tu byl jeden výhled. Jinak jdeme stále lesem. Je to takové uvolňující, ale sem tam výhled by neuškodil. Motýli si z nás už nic nedělají. Sedají si na nás a ještě častěji na naše batohy. Usuzuji, že pěkně smrdíme.

s krtečkem na Stropu a kuna na větvi

Dáme ještě pár kopců a začne to už být docela dlouhé. Když se konečně objeví cedulka Balnica. Vycházíme z lesa na železniční stanici. Je tu pusto a prázdno. Stánky jsou opuštěné. Zamíříme přes koleje k nedaleké chatě. U ohně sedí mladej kluk. To majitel nebude. Opéká si buřta. Jinak to ale vypadá opuštěně. Rovnou jdeme k němu, pozdravíme a zeptáme se, kde najdeme majitele. Odpovídá polsky, takže si moc nepokecáme, že tu nikdo není. Od Slováků víme, že majitel dneska jel na nákup, tak se zatím uvelebíme na lavičce. Polák už má postaven stan a chová se tu jako doma. Zeptám se tedy ještě na vodu, třeba už tu nějakou našel. Ukázal nám studnu, dokonce nám vodu i nabral do kýble. Sice u toho byla i pumpa, ale z toho tekla jen nějaká břečka. Teda né že by voda v kýblu byla extra čistá, ale filtr to pořeší. Vodu máme, takže přežijeme. Majitel stále nikde. Jdu se projít po okolí jestli nechytnu signál, ale je tu prd, takže majiteli nemůžeme ani zavolat. Ale aspoň jsem potkal lišku. Chvíli si rozmýšlela jestli zdrhne nebo ne. Bohužel zdrhla. Uvaříme si večeři a sluníme se. Slunce začíná zapadat. Tak to postel nebude. Okoukneme kde postavíme tarp. Zahrada je dost křivá, tak končíme v lese. Škoda.

Pusto a prázdno na Balnici..jen suvenýry

Pro Poláka musíme být velmi zvláštní. Vodu si sami nenajdeme, stan stavíme úplně jinde a nemáme ani buřty, pivo a brambůrky. Jak padla noc, jdeme spát. Docela nás pozoruje se zájmem, tohle ještě určitě neviděl.

Kolem stanu nám někdo projde. A pak znovu. To si ten Polák dělá snad srandu ne? Akorát to není on, ale hejno ježků. A jak se všici naráz přesouvají, tak to zní jako něco velkého. Dobře mě dostali. Mají bod. Komárů je tu míň než včera, ale i tak jsou otravní. Jak se člověk zachumlá, daj pokoj, naštěstí. Spát jdeme bez oslavy ročního putování i bez sprchy..nevadí, všechno doženeme v Nové Sedlici.

Den třístý šedesátý čtvrtý - prodloužená volenka: východokarpatská magistrála

Den třístý šedesátý čtvrtý 10.7.2023

Z Rozhľadňa Dukla před kopec Stredný Hrb

Z Rozhľadňa Dukla před kopec Stredný Hrb
33,7km 1347/1172 (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/jobodozepe

Nikdo nás nerušil, nikdo nás nebudil. V šest se soukám ze spacáku a jdu vařit snídani. Míšu nechávám vyspat co nejdéle. Postupně se balíme a boříme ležení. Na cestu se vydáváme v osm. Slunce svítí nad stromy, bude další krásný teplý den. Navíc bychom dnes měli být kryti lesem, takže by to mohlo být o to příjemnější.

Hned z rána si vyšlápneme na kopec Kýčera. Zjišťujeme, že cesta je moc příjemná, jen občas trochu blátivá. Často se tu něco obchází, za deště to tu musí být zajímavé. Teď už tu pár dní nepršelo, ba naopak svítilo slunce a pořád tu jsou slušné bažiny. Do jedné se mě podaří zapadnout. Byl jsem trošku líný, dobře mi tak. Tu a tam potkáme na stromě značku směřující na ubytko. To nás docela překvapilo, taky i trochu to, že cesta je tu až moc upravená, na to, že to měla být děsná divočina. Předpokládám, že to ještě přijde a ještě rádi budeme vzpomínat na krásné letní počasí a příjemnou cestičku.

v chládku lesa se jde náramně

Po dvou hodinách si dáváme chvilku pauzu. Z chvilky je zrazu půl hodina. Ono se tam docela pěkně leželo. Musíme ale dojít aspoň k vodě, tak se zvedáme a pokračujeme dál. Vymýšlíme sázku, kdo prohraje, dělá doma naše oblíbené jídlo: zapečené palačinky se špenátem. Sázka je jednoduchá, kolik potkáme na cestě lidí. Kdo bude blíž, vyhrál. Míša tipuje deset a já šest. Takže osm je plichta. Cesta ubíhá docela rychle, z dálky lesa se k nám donese zvuk motorovky, to je ale fakt daleko, takže dobrý. Oproti tomu zvuk traktoru je fakt co by kamenem dohodil. Čekáme, kdy se na nás vyřítí a ono nic. Zůstal někde za roštím. Na jednom palouku zahlédneme tři lidi. Jsou dost daleko, vypadá to, jako by to tam zušlechťovali. Měli krumpáč a lopatu, teda aspoň na tu dálku mi to tak přišlo. Rozhodně to ale byli lesní makáči. Ale nejsou na cestě, takže dobrý. Jinak je tu ale opravdu boží klid.

Cesta vede nahoru a dolů, je to zatím ale dost mírné. Nacházíme přístřešek Kút u vrcholku Klín. Tady spali jedni, co jsme je potkali na SNP a radili nám, kde nabrat vodu. Na spaní to tu vypadá dobře, jen ta voda tu chybí. Seběhneme kopec dolů do Čertižského sedla. Je tu na Slovenské straně přístřešek a na Polské kaplička. Kaplička je hezčí, tak ji zabíráme na oběd. A jak si tak jíme, začnou se rojit lidi. Dva s velkým báglem, dva s malým, ale s dvěma psama a nakonec ještě další dva. Safra práce, to to prohraji dřív než jsem si myslel. Na závěr ještě přijedou dva lidi autem. Když odcházíme, tak nám nabízí odvoz, žel špatným směrem.

kaplička v Polsku, kde byl i papež Jan Pavel II.

A zas je to nahoru. Někdy si musíme udělat výlet do Polabí. Tam to prý mají rovné. Potkáváme holčinu s báglem a nakonec ještě na vrcholu Kameň klučinu. Všichni jsou Poláci, takže si ani pořádně nepokecáme. Každopádně sázka je prohraná. Míša říká, že bychom ty z oběda neměli počítat, že to bylo nefér. Ale ono to bude jedno. Podle vyšlapaných cest, to tu taková divočina není a my jdeme v proti směru, takže stejné jako na SNP. Lidi si myslí, že jdou sami neb nikoho nepotkaj a my jich potkáme dvacet za den.

Cestu k vodě nám obzvláštňují hřbitovy z první světové války. Jsou tu pochovaní vojáci z Rakousko uherské monarchie a Ruska. Hřbitovy jsou docela upravené a dost malé, na to, kolik vojáků je tam pochováno. Třeba na prostoru pětkrát pět metrů je uděláno asi dvacet hrobečků, ale vojáků je tu sto čtyřicet dva. To je trochu zvláštní. Chvíli jsme si mysleli, že je to za všechny hřbitovy do hromady, ale kde že, většina má vlastní cedulku s počtem. Padlo tu opravdu dost lidí. Je to dost zvláštní když si člověk uvědomí, že se kouká na nehezkou památku první světové a o pár kilometrů dál se skutečně válčí a tvoří se nové hřbitovy a pomníky padlým. 

boje zde musely být kruté, hlavně v zimě

Další atrakcí bylo Haburské Rašelinisko. Ale je to vlastně jen dřevěný chodník v trávě. Není tu toho moc k vidění.

Chodník rašeliništěm

Konečně jsme došli k Vodojemu. Tady má být voda. Je tu taková šachta a v té roura a z té slabě voda teče. Nic naplat, voda je potřeba, tak lezu dolů. Nabírání celkem trvá. Rovnou to i dole přefiltruji, to pak podám Míše, která to naleje do flašky. Příjemně strávená půl hodinka. V šachtě je celkem živo. Žába a mlok vypadají spokojeně. Je tam vlhko a spousta komárů a jiné havěti. Jsou tu i tři ještěrky, kterým se sice líbí hojnost potravy, ale asi chtějí na sluníčko. Marně se snaží po kluzkém betonu vylézt nahoru. Žádná z nich není Adam Ondra a vylezou vždy kus a pak prostě spadnou. Pomůžu jim nahoru na sluníčko. Než doberu vodu, viditelně pookřejou a začnou se i víc hýbat. Tak snad jsme jim pomohli. Po těžké práci ještě chvíli odpočineme než vyrazíme dál. Je totiž teprve půl páté a sil ještě dost a vody máme taky ještě dost. A za pět kilometrů má být slabý potůček. Což když toto mělo téct proudem už nemusí být pravda.

Vodojem se zajímavým osazentvem..ještěrky se konečně hřejí na sluníčku

Ani se nenadějeme a jsme u Źródło Wisłoka, tedy pramene. Najít to nebylo jednoduché. Není tu žádná cestička, ale mapa dost pomohla. Někdo zkoušel udělat korýtko z kůry, ale to už nefunguje. Voda teče pod ním. Nabrat se dá jen člověk musí být trochu zručný a mít plecháček. Do syta se napijeme. Vody bychom měli mít dost na vaření i na pití až k zítřejší studánce. Je teprve šest, tak ještě kousek půjdeme a pak začneme hledat místo.

boudička pro psa a pramínek vody s korýtkem z kůry

Za chvilku jsme v Kalinovském sedle. Je tu Památník vstupu prvních jednotek Rudé armády do Československa v r. 1944. Moc doufám, že tu nepřibude žádný další, čerstvějšího data. Je tu i útulna. Teda spíš psí bouda. Je to dobré pro jednoho. Ve velké bouři by se i dva schovali. A v celku je to i čisté. O kousek dál na kopečku stojí vojenská rozhledna z druhé světové války. S krtečkem neodoláme a lezeme nahoru. Jen jedna šprušle je uvolněná a to ta nejspodnější, takže se není čeho bát. Na vrchol se pak musí ze šprušlí přelézt na normální žebříček. Je to trochu krkolomné a přemýšlím proč to tak mají, že by z důvodu bezpečnosti, kdyby se nepřítel chtěl dostat za vámi nahoru ? Já tam nikoho naštěstí nemám, takže jsem nahoře jedna dvě. Výhled z věže je nevalný. Jsou vidět stromy, toť vše. Uděláme si s krtečkem selfie a opatrně lezeme dolů. Dolů to jde vždycky hůř.

Německá pozorovací věž

Teď už se pomalu začínáme po místě rozhlížet. Všude je tu mezi stromy spoustu křoví a je to dost křivý. Vyšlápneme kopec Daňová a sejdeme do sedla před kopec Stredný hrb. Nacházíme jedno takové místo, které vypadá rovně a je velmi málo zarostlé. Ale ještě se jdu kouknout jestli kousek dál nebude lepší. Není, všude je to stejné, né-li horší. Prvně dáme na zem tyvek a vyzkoušíme si, jak budeme spát. Pak místo zbavíme klacků a postavíme tarp. Kolem nás začne létat hejno komárů. Zabíjíme jednoho po druhém. Když si sundám ponožku, hned jich mám osm na kotníku. Bohužel tři přežili, zbylých pět jsem dal na jednu ránu.

na komáří výšce

I přes komáry se nám povede zabydlet, umýt se, uvařit, najíst, vyčistit zuby, vyčůrat a jít spát. Ono je to totiž po čase přestalo bavit. Umírali jeden po druhém.

Den třístý šedesátý třetí - konečně Dukla!

Den třístý šedesátý třetí 9.7.2023

Z Olla apartmány(Svidník) za Rozhľadňa Dukla

Z Olla apartmány(Svidník) za Rozhľadňa Dukla
27,6km 864/546 (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/bubesenuja

Spalo se moc dobře. Teta Irma konečně přijela, tak ani Míša pořád necourala na záchod. Vstáváme na sedmou, posnídáme skoro jako lidi u stolu. Pobalíme, trochu si zazoufáme, jak je to teď těžké. Necháváme tu dvě zálohované plechovky a lísteček na patnáct centů do Kauflandu jako spropitné. Nabereme vodu a vyrazíme. Jsem na nás opravdu hrdý, nejen že jsme nezapomněli odmotat kus toaleťáku, ale vyrážíme už v půl deváté.

Směřujeme na značku. Napojujeme se kousek od kostela, kde zrovna probíhá bohoslužba. A musíme uznat, že zpěv který se od tama line je fakt krásný. Pod kostelem nacházíme venkovní expozici vojenské techniky a za kostelem majestátní památník. Je vidět, že se blížíme cíli cesty hrdinů. Pořádně vše prozkoumáme a pokračujeme po červené značce.

Památník a vojenská technika ve Svidníku

Přes Nižnou Jedlovou kolem letiště do lesoparku, ale jen na chvilku, což je škoda. Bylo v něm příjemně. Slunce začíná nabírat na síle. Vstupujeme do obce Kapišová a potkáváme dva tanky a budku s nápisem občerstvení. Jsou v něm ale jen automaty. Za to tu jsou elektrické zástrčky, takže by tu člověk musel chvíli posedět, ale dalo by se dobít.

bitva o Kapišovou

O kousek dál už je proslulé Údolí smrti. Tady mají dalších osm tanků. Vyhlídkovou věž a obří nápis. Nápis je největším vertikálním nápisem venku na Slovensku. Získali za tento rekord i Certifikát. Prošmejdíme to tu a seběhneme dolů z kopečka ke studánce. Bohužel je suchá. O kousek dál je pak útulna a posezení. A zrovna tu mají i auto se suvenýrama a maj i radlera, tak se chvilku zdržíme a schladíme. Je úžasné, že vám na plechovku naúčtují zálohu, ale vrátit to můžete jen v supermarketu. Tak má slečna dýško.

Vojenská operace na Dukle byla z jednou největších horských bitev

ani se nezdá, že by tato krajina zažila krvavou řež v roce 1944

Dojdeme po asfaltu do Nižnej Pisanej. Mohli bychom jít dál silnicí po červené, ale raději uhneme na modrou, která vede přírodou. Sice je kratší, ale přes kopec a navíc půlka je loukou, takže slunci neujdeme. Jednou se nám podařilo najít stín, tak jsme zkusili vychladnout. V třiceti stupních ve stínu to jde dost špatně. Za chvíli už na nás čeká les. 

Dojdeme pod vrchol Javorie a naobědváme se. Podle mapy už jsme neměli stoupat, ale cesta nás zavedla na vrchol. Zkusíme po ní ještě chvíli jít, ale když zjistíme, že nás táhne špatným směrem, otáčíme a jdeme hledat, kde jsme měli uhnout. Tak nakonec to nemáme ani kratší, ale co už. Tady v lese je celkem dobře. Cestu jsme nakonec našli, ale měli jsme co dělat. Modrá značka není tak populární jako červená a je to znát.

už se blížíme

Za chvilku už jsme na červené. Projdeme Medvedie a pokračujeme směr Dukla. Po trase máme mít studánku Vajcovka. Ale bohužel je totálně rozložená stejně tak i altánek, který tu kdysi byl. Nevadí, kousek se vrátím a naberu vodu z potůčku. Hluk silnice se stále přibližuje. Potkáváme první bunkr a dělo. Kolem velké silnice naštěstí vede menší asfaltka  lemovaná dalšími děly. Dokonce tu mají i letadlo. Prý se u něj spí, ale to nám nepřišlo jako zrovna nejhezčí místo. Asfaltka končí a začíná neudržovaný rozpadlý chodník. Pořád dobrý, lepší než krajnice. Chodník nás dovede oproti památníku do obchodu Sklep. Kupujeme opět radlera, vodu jsme tu zatím nepotkali, tak jsme chtěli koupit i tu, ale mají jen ochucené a z vodovodu jim zrovna neteče, protože mají poruchu. Obchod byl zrovinka nacpanej k prasknutí. Zastavují tu turistické autobusy, aby si lidi nakoupili chlast. Doteď nevím jestli majitel je Polák nebo Slovák, ale já byl jedinej, kdo mluvil normálně a rozuměl mi. Já jemu zas tolik ne.

Přejdeme k památníku a prvně si jej projdeme a uděláme povinná selfie. Toto je konec Cesty Hrdinů SNP.  Dokončili jsme tak dálkovou trasu Slovenska, která propojuje Děvín a Duklu. Celkově trasa měří 770 km - prochází Malou Fatrou, Slovenským rájem, Nízkými Tatrami a Volovskou vrchovinou. My jsme začali SNP v září 2020, chvilku po seznámení. Došli jsme z Děvína do Trenčína cca 175km a pak pár let měli pauzu :) Zbytek cesty jsme zvládli, Dukla dnes v 18:00. Juchů! 

Usadíme se na lavičce, popijeme rádlera a sežereme čokoládu. Rozjímáme co dál. Bez vody je to fakt blbé. Na polské straně má být benzínka a kousek zpátky studánka, ale bude fungovat, když všecky potůčky co tu měli být jsou vyschlé? Míša hlídá batohy a jdu se kouknout na studánku. Cesta k ní je jeden velký hnus. Všude bordel a hovna.  Je u toho velké parkoviště a asi tam něco chybí, že by záchod? A kupodivu studánka funguje. Teda, je to spíš trubka v lese, ale voda teče proudem. Moc se nerozhlížím a filtruji co to dá.

památník na Dukle..připíjíme sobě i hrdinům SNP. Skol!

Vystupujeme nahoru k vyhlídkové věži a muzeu. Všichni nám to doporučovali a taky nám tam pokračuje cesta směr Nová Sedlice. Cesta je dlážděná a muzeum zavřené. Mají od devíti do pěti. Tak to jsme o pár hodin nestihli. Tak aspoň šetříme dvě eura za vstup, ale trochu mě to mrzí. Holt si o SNP budu muset něco najít na internetu. Zrovna moc informací se člověk po cestě sem nedozvěděl.

Razíme dál. Obtěžkáni vodou hledáme místo na spaní. Nést plný bágl jídla a přihodit k tomu čtyři a půl litru vody je už přes můj váhový limit a mám strach, aby mě nezačala zase bolet noha, které odpočinek ve Svidníku náramně pomohl. Místo nacházíme za chvilku. Je sice úplně u cesty a ke všemu v Polsku, ale říkáme si, kdo by tudy chodil ? Okoukneme ještě situaci kousek dál bez batohu, ale je to všude stejné. Postavíme tarp, zabydlíme se a umyjeme. Tentokrát jen vlhčeným ubrouskem. Šetříme vodu, další bude až za dvacet pět kilometrů. Uvaříme, pojíme a jdeme spát.

je to tady konec SNP!

PS. o bojích na Dukle se dočtete zde: https://www.rusyn.sk/historicke-fakty-z-bojov-karpatsko-duklianskej-operacie/