Den sto třicátý osmý - katastrofy v Abruceně

Den sto třicátý osmý 26.11.2022
Od Dique de la Rancia do pension La Fuente (Abrucena)
28,3 km 968/1534m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/dadobokube

Dnešní noc byla mrazivá, ale klidná. Vítr se neukázal, ale za to hvězd bylo na rozdávání. Spalo se nám nadmíru dobře, a to i přesto, že jsme byli trochu z kopce. No možná trošku víc a to né jen na jednu stranu. Je zajímavé, že jak jste večer unavení, tak ty plácky vypadají rovnější.

Uvařit snídani bylo dnes trochu obtížnější, respektive trvalo to trochu déle. Sice nefoukal vítr, teda moc, ale bylo kolem nuly. No nebojte, vařič jsem jen vyndal z tarpu a nechal ho, ať si dělá co chce a já zůstal v teple spacáku. Ale trochu se nám tím vstávání protáhlo. Půl litru vody trvalo uvařit dvacet minut a vařili jsme to dvakrát, jednou do vloček a jednou čaj. Ale i přesto jsme byli najezeni, zabaleni a připravit vyrazit už v osm hodin a osm minut.

Dneska prvně kousek scházíme dolů, abychom nožičky trochu rozehřáli. Nabereme u toho za dozoru psů vodu. A pak se vydáme na třinácti kilometrové stoupání. Není to ale tak strašné. Střídá se nám horská cesta s prašnou silnicí, což nám dává možnost si ty horské cesty opravdu užít a pak si trochu odpočinout.

rozvička při filtraci a  přechodu potůčku

Po pěti kilometrech, hodině a dvacet minut, do kopce začínáme potkávat hezká místa na spaní. Sem bychom ale včera už nedošli, teda né tak, abychom si to užili. Taky jsme potkali velký starý kaštan. Je to moc zvláštní dotknout se něčeho tak starého.

starý kaštan stráží údolí

Samozřejmě by to nebyly hory, kdyby nás to i při výstupu občas nevzalo zase kousek dolů. Ale tentokrát se opravdu vůbec nezlobíme. Ráno byla zima a až se stoupáním jsme postupně sundávali vrstvy, zato teď nás to přivedlo do údolíčka s potůčkem a sluníčkem, že jsme neodolali a minimálně půl hodinky tu zevlili a opalovali se.

Asi největší zajímavostí co jsme potkali, byl vláček housenek. Putovali pěkně v řadě za sebou přes silnici. Nikdy jsme neviděli nic podobného. A taky je vedla oproti jiným taková docela vyzáblá housenka. Chvíli jsme zvažovali, že jim pomůžeme, aby je tu něco nepřejelo, ale konečně jsme v národním parku, a tady už fakt nic nejezdí tak jsme je nechali svému osudu a škrábali se dál nahoru.

Nahoru jsme se vyškrábali tak akorát k obědu. Na vršek Polardy to ale je zacházka z cesty ještě tak na hodinu a navíc odtama neuvidíme nic, co jsme neviděli, tak tam nepůjdeme. Zevl u potůčku a housenky nás zbrzdili a my musíme dneska nakoupit. Taky jsme tu dokončili další oficiální etapu. Tu další, ale už nepůjdeme tak, jak je kreslená, ale musíme to vzít přes Abrucenu.

housenky a my u Polardy

Do Abruceny je to teď zas pro změnu třináct kilometrů dolů. Hned na začátku je přes cestu páska s cedulí, že je tam zákaz vstupu. Trochu v nás hrklo. Naštěstí je hon a tím pádem i zákaz až zítra. Tfuj. Ta představa, že ti skejsneme nebyla moc příjemná. Ale je dobré vědět, že v neděli a o svátcích vám tu bez náhrady zavřou cestu a dělejte si co chcete. Když nám ji zavřou někde po cestě zítra, tak už to tak vadit nebude, jídla bude snad dost.

klesáme a potkáváme chajdu v obležení

Když se naše cesta oddělila od GR240, tak podle mapy to měla být pěšinka, ale byla to mega široká prašná cesta, která nás dovedla k odpočinkovému místu. A zrovna byl i čas na čokoládu, ale vyklubala se z toho jakási hospoda a spousta lidí. Obloukem jsme se tomu vyhli a čokoládu snědli na skalce u cesty v klidu a tichu. Španělé strašně rádi takhle někam vyráží o víkendu. Ale jsme moc rádi, že jsme je potkali až tady. Taky jsme potkali dva trempy funící do kopce, ale vůbec si s náma nechtěli povídat.

Velká, široká cesta, ale nevydržela až do konce. Po dlouhém klesání nás zase bolí trochu nožičky, a tak suťovou cestu nevítáme už úplně s nadšením, ale nedá se nic dělat. Postupně se nám ukazují městečka a vesničky v okolí, jen Abrucena se stále schovává. Ale nakonec i ona na nás vykoukne. Trochu nás překvapí, že je na kopečku.

Podle mapy jsme měli přijít úplně jinudy, místo toho jsme se vyloupli u pensionu La Fluente, kde jsme si udělali rezervačku. Bohužel je tu i hospoda, tak uvidíme jak moc se tu bude dělat bordel. Při přebírání klíče od pokoje se snažíme obědnat i snídani. Myslíme si, že se nám to povedlo, ale něco nám říká, že nebude stát tři eura. Pan majitel toho anglicky moc neumí, a tak nám ukazuje obrázky. Ale snídaně až od osmi, co se dá dělat, budeme si muset přiležet.

Náš pokoj je.. no jako né úplně podle našich představ. Ani spojené postele nemáme, záchod a koupelna je venku. Navíc chudák Míša se sprchuje ve studené vodě a až když jdu já, tak už je teplá voda, tak to jde Míša zopakovat. A není tu ani topení, takže naše představa o praní, nedej bože umytí bot, který fakt smrděj, vzala za své.

Nákup. No. Co říct ? Vlastně je to katastrofa. Nemají v podstatě nic, na co jsme zvyklí, krom kuskusu. Je to velká improvizace a navíc dost těžká. A zítra s tím vším samozřejmě půjdeme do kopce. Ale nákup jako takový je vlastně dost velký zážitek. Je to takový malý krámek, v podstatě takoví vietnamci, mají vše a přitom nic. Lidí je tam ale habaděj a všici si tam hrozně nahlas povídají. Je to neuvěřitelné. Kdybychom uměli Španělsky, určitě bychom si to užili víc. Takhle ? Takhle je to vlastně po chvíli dost otrava. Ono jim to díky tomu povídání totiž dost trvá. Ale nakonec dostaneme aspoň jeden banán zdarma.

Při návratu zabloudíme do centra městečka. A hned nám připomenou, že budou Vánoce! Taky se tak těšíte? My ano, tou dobou budeme v Thajsku, daleko od všeho toho shonu a budeme si jen užívat.

Upletený strom se sněhulákem a náš nákup

Na ubytku si uvaříme večeři, čaj a nějak se pokusíme přebalit jídlo. Opravdu jsem moc zvědavý, jak se nám stím zítra půjde. I normálně to bývá první dva dny těžký, ale teď ? Tak nechme se překvapit.

Den sto třicátý sedmý - voda z kanálu

Den sto třicátý sedmý 25.11.2022
Od Tajo del Barjeli nad Dique de la Rancia
25,1 km 806/1133m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/bepogefafo

Míše se moc dobře nespalo. Přetáhla svoji hodinu a místo osmé, šla spát až po desáté. To mě se spalo dobře až do čtyř čtyřiceti, pak začal foukat vítr a plachta nám mlátila do tarpu. Když se staví triangl, tak u vchodu kus plachty přebývá a musí se přivázat, tím se i vchod uzavře. A když se chce pryč, tak se musí odvázat, což je opruz kór, když je to uvázané na druhé straně. Ale když fouká vítr, tak se musí. Takže jsem uvázal vchod a za chvíli spal dál.

Ze spacáku se mě vůbec nechtělo. Pořád tam fičelo, ale když se musí, tak se musí. Než jsem se vyhrabal, přestalo. Takže vaření snídaně zase žádný challange. Snídani jíme zase hezky ve spacáčku v teple trianglu. Se to nezdá, ale teplotní komfort je uvnitř opravdu znát. A pak už pobalíme a vyrazíme.

z přírody na skok na asfalt

Dnes opět začínáme sestupem, tak se nám nožičky aspoň pěkně rozehřejou. Překračujeme silnici, dokonce po ní projede auto, a hurá šturmem dolů až k potoku. Překonáme most o mterém by se dalo říci, že je trochu pokřivený a jdeme nabrat vodu. Nabrání vody byl trochu kaskadérský kousek, ale zažili jsme už horší. A koho by to překvapilo, teď se zase škrábeme nahoru. Je to pěkná horská cestička. Opět jsme narazili na tabuli hlásící konec a začátek etapy.

U cedule dáváme chvíli pauzu a řešíme jak se dostat do Valencie. Včera jsme si bookli hotel a vlak z Valencie do Barcelóny, neb se to vše dalo zrušit, jen příjezd jsme si chtěli ještě rozmyslet. Co nás překvapilo, tak že od včera večer jsou všechny místa pryč a nebo nám něco těžce uniká. Jako by nestačilo, že nechápeme od čeho se odvíjí a jak se mění cena jízdenky. Nakonec se nám podařilo najít spoj autobusem do Madridu a odtama vlakem do Valencie. No moc se na tu cestu netěšíme, tak snad to aspoň bude stát za to.

Dneska mě to do toho kopce moc nechce jít, ale přece se nenechám zahanbit a tak spěchám za Míšou co mě nožičky stačí. Počasí je příjemné, není ani zima a ani teplo. Míša dnes hraje hru "sundám/nandám", myslím si, že jestli se v tom dělá nějaké mistrovství, tak by určitě vyhrála. Nahoře jsme ale oba řádně propoceni. Dáme oběd a kocháme se výhledy, zas je vidět i kousek Mulhacénu.

máme se krásně

A pak ke to zas dolů. Potkáme stádečko ovcí a koz. Jsou děsně zvědaví a blíží se k nám. Tak si je tak fotíme a v tom se probudí pes. A to je křiku najednou. Radši jdeme pryč, teda Míša v podstatě běží. A pes i se stádem za náma, ale Míšinu tempu nemůžou stačit.

největší motivace je štěkající pes

Na křižovatce pak na nás čeká nemilé překvapení. Velká červená cedule, že se tu loví od 16.10.2022 do 5.2.2023. Naštěstí ale jen neděle a svátky. Dnes je pátek, tak se nezdráháme a jdeme dál, ale fakt nevím, co bychom dělali, kdyby byla neděle. Objízná trasa by nás stála minimálně dvacet kilometrů navíc.

Dole pak potkáme kluka s dvouma holkama a psem. Vypadají jako by šli do muzea. A hned se nás ptají jak dlouho jdeme, a když říkáme, že pět hodin, tak jsou notně vyděšeni. Nad mapou v telefonu si pak ukážeme, odkud a kam potřebují. Jdou úplně jinou trasu, ale taky to mají ještě kus cesty, tak jim vysvětlíme kudy kam. Jinak se zdá, že nikdy neslyšeli o tom, že se dá spát i jinde než v hotelu. Loučíme se s nimi a jdeme se drápat do dalšího kopce.

Myslel jsem si, že ten kopec nikdy neskončí. Musel sem se nadopovat čokoládou, abych to vůbec vyšel. Ale ta cesta je fakt krásná a dneska i vyjímečně dobře značená. Ztratili jsme se jen jednou, když jsme u značky nepochopilu, že máme zahnout a né jít dál rovně. Ale jinak je to fakt pěkně značené. Značí se tu všelijak, značky jsou na stromech, na kamenech nebo zatlučených kůlech, velkým pomocníkem pak jsou i plochý kameny zaražený do země a na velkých křižovatkách jsou směrovky. Pravda na jedné jsme měli trasu GR240 na všecky čtyři strany, ale kdo by se jednou nespletl, že ? Dneska jsme i dvakrát narazili na značku zatáčky, ale moc to nepoužívají, což je škoda, a taky jsme narazili na křížek, ten si nechám asi i zarámovat. Oproti Francii je to bída, ale jak si zvyknete, kde a co hledat, tak už se to dá.

značení, které nás provází - novinka jsou ploché kameny ala náhrobek

Konec další etapy. Cedule je umístěná trochu mimo trasu, ale stejně tam má být studánka. Bohužel studánka je bez vody. Je u ní i stavení, ale už se pomalu bortí. Nicméně v případě velké nutnosti by se v měm dalo přespat, ale my radši jdeme ještě kus dál, stejně nemáme vodu.

Cesta teď už vede víceméně po rovince nebo dolů. Máme asi pět kilometrů na najití vody a pak místa na spaní. Vodu jsme našli pod poklopem. Asi zatím naše nejbizardnější nabírání vody. Já jej vždy otevřel a Míša nabrala, přefiltrovat a opakovat. Navíc to je asi u chovné stanice psů, takže to celé děláme za zběsilého štěkotu. Občas zeslábne, ale to jen aby nabrali druhý dech. Naštěstí jsou psi až za druhým plotem a ještě na sebe moc nevidíme. Ale i tak vcelku nepříjemné.

voda z kanálu - odčerpávají všechnu vodu z blízkého potoka

Máme vodu, takže teď ještě kousek ujít a najít místo. Bohužel tu ale není borovicový les, ale dubový a pid nimi je miliarda malých pichlavých doubků a jiných pichlavých křovin. Tady se nám bude hledat blbě, kevšemu je to tu vše z kopce. Nakonec narazíme na místo u cesty, má sklon maximálně třicet procent. Necháváme zde batohy a rozprchneme se po okolí. Obejdeme toho opravdu hodně, ale žádná sláva to není. Míša našla cestu, která má menší sklon. Nebyla si jistá, tak mě tam prvně zavedla bez batohu. Ukazuje mi pár možností, když v tom se začne ozývat štěkot psů. Ale celkem blízko. Skoro jako od našich batohů. Urychlíme prohlídku a vracíme se pro bágle. A opravdu, dva takoví podvraťáci tu štěkaj na naše bágle. Když se ale ukážeme, vezmou kramle. Naštěstí.

Jdeme na vyhlídnuté místo. Ale nakonec vybereme jiné, na kamenech. Zkusím postavit tarp, ale pokud to nepůjde, budeme spát jen tak, což se Míše moc nezamlouvá. A tak se opravdu posnažím a kupodivu se mě povede zatlouct všechny kolíky a postavit triangl. Venku se po západu slunce citelně ochladilo, tak rychle zabydlujeme a vaříme večeři. K večeři dnes zkoušíme kuskus s pestem, tofu a mrkví. Ale bohužel pesto nám to vůbec neochutilo. Prohlašujeme to za zatím nejméně chutné jídlo a pak to stejně sežereme.

večery začínají být chladné

A pak už hurá spát. Míša pěkně v osm a já, jen co dopíšu příběh, o půl desáté.

Den sto třicátý šestý - šiška, co svět neviděl

Den sto třicátý šestý 24.11.2022
Od Pecho del Lastonar k Tajo del Barjeli
25,5 km 736/993m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/mokekaboca

Tak vítr už se neukázal. A ani zima ne. Ale jak jsme přes den moc pili, tak jsem zas chodil pořád na záchod, ale naštěstí deset a půl hodiny je dost času na to, se pořádně vyspat a i tak jsem ráno nemohl dospat. A Míša, ta se vyspala také moc dobře a prý jsem ji ani nebudil. V bezvětří uvařit není žádná challange, i když dnes spíme ve výšce 2100mnm.

Východ slunce je za stromy, ale i tak je to moc hezká podívaná. Posnídáme, pobalíme a jelikož je trochu chladno, tak se v objetí vyhříváme notnou chvíli na slunci. A pak už si to štrádujeme, dneska vyjímečně nezačínáme kopcem, tak si to moc užíváme. Měli jsme obavu, že tu zas bude jezdit hodně aut, ale potkali jsme jen jednu motorku, samozřejmě v tu nejméně vhodnou dobu. To se má tak:

Míše se zdál sen o Vojtovi a Kamilce, že mají zahradu a na ní ekologický záchod, a když na něj šla, tak byl celý od hoven. Víc si toho nepamatovala, ale navodilo to téma o velké potřebě a že se nám vlastně asi chce, protože ráno to sice bylo veliký, ale stále nedokončené. No a tak jsme se rozprchli. Míša dál do lesa a já holt blíž cesty. Přece nebudeme kadit před sebou a ono tu moc možností nebylo. A tak si tak seru a pomyslím si, že je fajn, že tudy dneska nikdo nejezdí...

příroda se probouzí a my s ní

První voda na sebe nenechala dlouho čekat. Ale je chráněná krávou. A nějak se jí nelíbí, že tu jsme. Po chvilce, když vidí, že jsme hodní, se dojde taky napít, ale hned jak dopije, tak peláší do kopce pryč od nás. Jsme napití, máme vodu a navíc jdeme z kopce.

Značení cesty tu je, ale člověk musí hodně napínat zrak, aby věděl kam. Oni tu mají takový nešvar. Neznačí křižovatky a odbočky. Ale když správně zahnete, tak zanedlouho na značku narazíte. Malá pěšinka nás zavedla až dolů k potoku. Vody tu je dost, ale mostík žádný a kameny, přes které se tu asi hopská jsou pod vodou. Sejdem kousek po proudu, kde se dá řeka přeskočit. Cesta pak už vede nahoru a překračuje další malý potok. Vtipné je, že je vyschlý, ale mostek má! 

Vydrápat se nahoru je pro nás hračka, a to i přesto, že je to krpál, cesta je místy zarostlá trnitými keřy a nahoře je pak připravené minové pole z kravinců. Na nás si ale nepříjdou, my už leccos zažili, trnama se prosmíkneme a mezi kravinci prohopkáme. Tohle bychom už mohli vyučovat na vysoké škole.

Značení se pak začíná rozcházet od mapy.cz. neváháme a následujeme místní značku. Jednak je to zkratka a taky je to horší, ale krásnější cesta. Bohužel v poslední části řádili dřevorubci, jednak vzali sebou pár stromů se značkama a taky to tu pěkně rozjezdili, takže není vidět vyšlapaná pěšinka. Nedá se nic dělat, bereme to šturmem dolů, kde má být větší cesta a ta nás pak na značku už dovede a taky nás dovede k ceduli značící konec a začátek etapy.

výhledy na Mulhacén každý den

K obědu máme opět tortily, ale tentokrát s pestem (píniové ořechy, bazalka, sýr, olej). Jako není to špatné, trochu slanější, ale s burákovým máslem to bylo lepší. Za to suchary s pestem jsou fakt výborný. Člověk by ani neřekl jaké nové chutě objeví, a to jen proto, že v krámě neměli burákový máslo.

polom, cypřiš a žáby na prameni

O kousek dál pak máme další zdroj vody. V jezírku dole se válí kravinec, tak abych nabral tu nejčistčí vodu, škrábu se na malou skalku. A vůbec si nevšimnu, že mám před očima notnou dobu metr a půl dlouhou zmiji. Poslední stupeň nahoru a zmije se pohnula, já dostávám infarkt, zmije asi taky, naštěstí rychle mizí v houští. Fuj, to jsem se lekl. Tohle setkání ještě chvíli rozdýchávám. Poslední zmije, co jsem viděl v Alpách měla sotva dvacet centimetrů a s tímhle hovadem se nedá vůbec srovnat. A navíc, kdybych si ji všiml, tak mám parádní fotku.

Cesta pak vede už jen po velké prašné cestě. Celý den je teplo, že jdeme zase jen v krátkým. Dokonce ani nefouká. Cesta ubíhá rychle. Potkáváme betonové monstrum, ve kterém zurčí voda a má na sobě poklop. A u poklopu je věc, se kterou se dá poklop zvednout. No, nic extra uvnitř není, jen uzávěr. A tak tu aspoň, jako dvě žáby na prameni, posvačíme.

Cestu začali lemovat Cypřiše. Mají takové divné šišky, vypadají jako Hi-tech zařízení. A ty nás vlastně dovedou až do další Área recreativa. Kde nás málem sežere pes. Teda aspoň podle toho jak jej majitel lovil, aby se k nám nedostal. A fakt nevim, co by tenhle pes udělal, ale já už dneska potkal zmiji, takže tohle mě nemohlo rozhodit. Uloveného psa pak dovedli k autu a nasoukali dovnitř. Asi tu byli na procházce. Z auta se pak ozývají divný skřeky a hlasy, a po dvaceti minutách konečně odjede.

Původně jsme si mysleli, že tu budeme spát, ale je to slunci schované a teče tu potok, takže je tu dost kosa a taky se to prej nesmí, říkala značka, ale značka pokuty nedává, že. Nabereme tedy aspoň vodu a když odcházíme, najdeme velkou šišku. O chvilku později zjišťujeme, že velká šiška byla vlastně dost malá neb nacházíme fakt obří šišku, tohle kdyby mě spadli na hlavu, tak by to asi trochu bolelo.

na stromech kromě šišek rostou i divné pavučiny..kdoví co v nich spí

Nejhezčí zážitek dne je, když jsme potkali divokou kozu. Ona si to tak proti nám štrádovala po cestě a vůbec o nás nevěděla. Stáli jsme jak zarytí a ani nedutali. Když ale vyšla zpoza zatáčky a zmerčila nás, byla ve vteřině pryč, jen se zaprášilo.

setkání s kozou, kravkami a hledání místa na spaní

Konec cesty nám lemuje z jedné strany značka národního parku a z druhé území sportovního lovu a v cestě krávy a bejk. Jako velkej bejk, ale naštěstí nás jen pozoruje a krávy zas utíkaj z cesty pryč. Místo na spaní nacházíme nahoře v lesíku. Snad nás krávy nebudou rušit. Dneska stavím tarp jen kvůli nim, aby nás neočichávali, až budeme spát.

Vaříme a zabydlujeme se při západu slunce. Najíme se a ještě než jdeme spát, vymýšlíme co budeme dělat, až dojdeme GR240. Vypadá to, že budeme o něco rychlejší než jsme si původně mysleli. Nějaké nápady jsou, tak uvidíme.

Den sto třicátý pátý - bejčci na trase

Den sto třicátý pátý 23.11.2022
Od Cerriro Redondo za Pecho del Lastonar
24,2km 966/682m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/mugedahasu

V noci mě vzbudil vítr jen jednou. Ověřil jsem si, že tarp prudký nárazový vítr vydrží a pak jsem spal tak dlouho až se mě ani vstávat nechtělo. Míša tarp kontrolovala víckrát a nakonec si radši vzala ucpávky do uší. Razí heslo, co neslyším a nevidím, to není. No a jinak nás překvapilo, že bylo teplo, a to jsme spali v 1800 metrech nad mořem.

Ráno nás probudil budík, kde jsem konečně změnil ten příšerný hlomoz na písničku Lovely day, takže mě a ani zvířátka v okolí, to už neděsí. Chvíli mi ještě trvalo než jsem se odhodlal vylézt a začít vařit. Ono ve větru se vaří blbě, kór když vaříte za stanem na závětrné straně a vítr se zrovna otočí. Ale nakonec se povedlo a mohl jsem se vrátit do tarpu, do tepla.

Rozednění jsme pak sledovali u snídaně z tarpu. Je to paráda jak si barvy hrají s mraky. Po snídani jsme se pobalili, ale než jsme vyrazili, tak jsme ještě půl hoďky loupali ořechy máme jich celý hrneček, což je super, snídaně budou zase o něco vydatnější. A pak už jsme nelenili a vyrazili zas do kopce. Se mě zdá, že tady ty kopce snad pěstujou. Ale na cestu a výhledy si stěžovat nemůžeme, je tu opravdu krásně.

krásy přírody

Když jsme vylezli nahoru, byli jsme odměněni výhledem jak na zasněžené vršky na jedné straně, tak na moře na druhé. Je to neuvěřitelné jaký je to kousek od sebe a přitom je to takový teplotní rozdíl. Na Mulhacenu -5 v Malaga +25 a my ? I přesto, že proti nám fučí vítr, což nás docela zpomaluje, tak je krásně teplo, že jdeme jen tak v kalhotech a košili.

Podle mapy.cz tady nikde nemá být voda, podle jejich cedulí, že jí tu má být hodně, podle blogu, který jsem o GR240 četl, tak tu potkávají vodu tři až čtyřikrát denně. Jak to tak ale vypadá, tak né zrovna rovnoměrně. Chílí se k obědu a my pořád nenarazili na vodu, všude je sucho. Na mapách jsme našli u cesty jezírko, tak v něj doufáme. A po okolí jich vidíme ještě několik. Oni to teda nejsou jezírka, ale spíš nádrže a všude jsou tu roztahaný hadice. Prostě jak je tu někde pramen nebo potok, svedou to hadicema do nádrží, a odtama pak na pastviny a políčka. Dokonce tu vodu rostřikují jak na fotbalovém hřišti, aby jim povyrostla tráva na pastvinách. A pak se máme divit, že na nás nezbyde.

fontánka a stádo koz vrhající se ze srázu

Ještě před nádrží narážíme na minipotůček, nabírání vody je dost nepohodlné, ale žízeň už je veliká. Míša vodu nabírá do plecháčku a já to pak filtruju. Nádrže jsou stejně oplocené a jen z poloviny plné, takže dostat se k vodě by bylo dost obtížné. Zato asi kilák poté narážíme na "studánku" prostě to hadicí svedli k cestě a pak to napojili zase za cestou. Nalijeme se radši znovu do foroty a bereme sebou dost vody, abychom si mohli když tak uvařit aspoň večeři, ale nechce se nám táhnout moc vody a dobře jsme udělali. Voda je odteď na každém kroku.

Trochu nás překvapuje, že se tady v té suché části pěstují rajčata, která potřebují opravdu hodně vody. Co nás nepřekvapuje, že se tu chová dobytek. Prvně jsme potkávali krávy, ty si nás nijak nevšímaly, pak jsme potkali bejčky, to už bylo jiné. Vždycky od nás kousek popoběhli, otočili se a čekali. A tohle zopakovali třikrát, čtyřikrát a nakonec se vrhli ze srázu z cesty. Když to udělal první, tak jsme měli strach jestli se nezabil, ale zas takový sráz to není. Stádo koz před námi ani nikam neustupovalo, to to rovnou vzalo ze srázu dolů.

Taky nás překvapil konec další etapy. Prostě u prostřed ničeho. Není tu ani voda, nedá se tu ani spát, není to ani vrchol nebo super výhled, prostě nic. Je to jen odbočka z větší cesty na menší. Předpokládám, že to hradila evropská unie a někdo si vydělal. Ale když nic, tak aspoň značení trasy tentokrát v celku dobré.

A v neposlední řadě jsme si mysleli, že jdeme mimo civilizaci, ale potkáváme docela dost aut. Všechno jsou to místní farmáři. A sem tam potkame i farmu, ale ty jsou spíš níž a tady mají jen pole nebo pastviny. A taky jsme potkali dva francouze na motorkách. Takže vlastně dost živo.

Naším úhlavním nepřítelem ale je suchý bodlák. Jak tu fučí, tak se vršky ulomí a vítr je nafouká na cestu. A ten bodlák se vám pak pořád plete pod nohy nebo hůlky. A ať děláte co děláte, nemůžete se ho zbavit. Je to taková groteska jako od Charliho Chaplina.

Jak udeřila půl pátá a v nohách jsme měli dvacet čtyři kilometrů, vyhlásil jsem hledání místa na spaní. Kdo by mohl tušit, že jej najdeme hned, ale kdysi na něm stanovali krávy. Šli jsme se ještě bez báglů kouknout jestli nenajdeme lepší, ale nenašli. Tak jsme odklidili kravince, šišky i klacíky a postavili tarp. Ono zase začalo docela dost foukat. Takže opakuji i peripetii z rána s vařením. Ještě že máme dost plynu.

nepřítel číslo 1 - bodlák a pohodinda v tarpu

Po západu slunce jsme už hezky v teple zachumlaný ve spacáku, napapaný a šťastný. A v půl deváté zas někdo otočil knoflíkem a vítr z razu ustal. Tak uvidíme na jak dlouho.

Den sto třicátý čtvrtý - zpět do hor na nějaký čas

Den sto třicátý čtvrtý 22.11.2022
Z Hotel Rural Alfajía de Antonio (Capileira) k Cerriro Redondo
23,8km 1420/1064m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/lunegapabu

Tentokrát noc nebyla tak klidná, respektive já spal jak nemluvně, probudil jsem se jen jednou s malou potřebou a u toho jsem zjistil, že nám tu pěkně zatopili a jsem úplně propocený,takže po návratu jsem si přikryl.jen nožičky a spal dál. Zato Míšu hlomoz větru budil. Jako opravdu jsem moc moc rád, že v tom nečase nespíme venku, asi měknu nebo stárnu, popřípadě obojí.

Ráno jsme si trochu přispali, až do sedmé hodiny! V klidu posnídali, zabalili a vyrazili kolem deváté na naší trasu GR240. Hned za vesnicí nacházíme informační ceduli,kde nám popisují náš úsek.tedy jeho část, protože oni to tu mají rozdělené na devatenáct etap, ale chodí se to trochu rychleji. A ke všemu ty etapy nejsou zakončeny nějakým hezkým místem na spaní, je to takové divné trochu. Taky nás překvapilo, že je tu značení. Neleníme a vyrážíme. Samozřejmě nás cesta vede do kopce, dlouhýho kopce, tak jsem zvědav, co na to nohy.

cesta vede povzbudivě do kopce a navíc fouká

Nohy dobrý, zatím drží a neprotestují. Krajina je moc hezká a máme i krásné výhledy. Rozhodně si nemáme na co stěžovat. A taky jsme hned při první příležitosti sešli ze značky. Ale nevadí, prostě jsme šli jen jinudy. A taky jame díky tomu potkali, za celý den jedinou, osobu na kole. Hned nás napadlo, kolik asi potkáme lidí na trase, jestli vůbec nějaký.

Došli jsme do Área recreativa Hoya del Portillo. Byli jsme zvědaví co to je neb pár takových bychom měli cestou ještě potkat. Tak krom piknikových stolů je tu i celkem dost budov, jejich účel je nám neznámí, asi informace, možná bufáč, ale mají tu být i záchody, jenže už asi není sezóna, tak je vše zavřeno. Taky je tu parkoviště s pěti auty, takže živo tu asi bude. Ale prý se tu nesmí stanovat. No kdyby byl už náš čas, tenhle zákaz bychom určitě porušili. Ale je škoda, že tu nemají nikde žádnou vodu, jinak by to bylo fajn místo. Ale na nás je ještě brzo, tak valíme dál.

piknikove misto a dukaz existence E4

Nakonec přeci jen ten kopec zkončí. Chvílema jdeme i po rovince, ale více méně jdeme hlavně z kopce. Cestou se k nám připojí další trasa GR7 a E4. Když jsme vymýšleli prstem na mapě naši původní trasu, tak právě na E10 měla navazovat E4. Takže jsme vlastně rádi, že jsme ji našli a kousek se po ní i projdeme.

Trevélez je nejvýše položená vesnice v Sierra Nevada, ale pro nás vegetariány je to vlastně hotové peklo. Ve vesnici se ve velkým suší šunka. Je tu na to prý nějaký supr klima. A to, že tu dělají šunku vám dávají všude okázale vědět. Nabíráme vodu a radši pelášíme dál. Jediné dobré na Trevélezu bylo, že jsme před a za vesnicí nasbírali zas hromadu ořechů.

Trevelezu maji i slepicinec

Původně jsme chtěli přespat ve zdejším kempu a přečkat další větrnou noc v bungalovu, ale jsme tu dost brzo a zatím moc nefouká. Ale jsme si vědomi toho, že kdykoliv může začít. Ráno to taky přestalo zničeho nic. To chvilku máte pocit, že uletí barák a v další vteřině nic. A tak jdeme dál a zase do kopce.

ohlednuti na Trevélez

Duha, kterou jsme viděli už při příchodu do Trevélezu je vidět ještě dlouho po tom, co jej opustíme. Takhle dlouho jsem duhu ještě nikdy neviděl. Výhledy jsou parádní a cesta, i když do kopce se nám taky moc líbí. A nakonec se i na tento kopec vyškrábeme. Už cestou pokukujeme po místě na spaní, ale když už by něco bylo, tak jedině s kravincema. Nakonec najdeme hezkou vyhlídku a u ní i takové trochu šikmé místo na spaní, ale dál už se nám nechce. Shazujeme báglíky a jdeme se ještě porozhlédnout po okolí.

nekonečná duha

Nakonec se posuneme asi o třicet metrů. U cesty je takový plácek a dokonce po postavení trianglu ani do cesty nezasahujeme. Zatloukl jsem všecky kolíky a jsme připraveni na vychr. Ale budeme moc rádi, když bude foukat jinde. Míša zatím uvařila jídlo, zabydlíme se a ještě než zalezeme, pokocháme se západem slunce.

Den sto třicátý třetí - větrná hůrka Capileira

Den sto třicátý třetí 21.11.2022
Capileira
3,4km 163/163m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/pevudevubu

Ráno jsme vstali těsně před budíkem o půl osmé. Spali jsme v kuse a v neuvěřitelném klidu. Nohy stále bolí, takže přesvědčuji Míšu, abychom ještě den zůstali, stejně má být venku hnusně, potřebujeme koupit nějaké ty zásoby a tak vůbec. Dalo mě to opravdu hodně zabrat, ale nakonec během mrknutí oka souhlasí, a tak se ještě chvíli válíme v posteli.

Dojdu pak na recepci to oznámit, ale nikdo tu není, máme ale číslo na whatsapp. Je srandovní, že ve španělštině mají dvě, ale v překladu do angličtiny už mají jen jedno. Dostáváme zprávu, že můžeme a tak lebedíme dál. Hlad nás ale nakonec vyžene a jdeme hledat snídani. Nic moc nenacházíme, tak nakonec skončíme v supermarketu. No jako je to otrochu lepší než vesnický krámek v Česku, neohrnujeme nos a bereme co mají. Ke snídani máme tousty se sýrem a k obědu a večeři kus kus se zeleninou a sýrem a je to dobrý.

tohle mazání jsme museli koupit! San Milan

Po snídani si zase chvíli dáchneme, abychom načerpali sílu na procházku městečkem. Není to moc velké, ale zabere nám to hodinku neb se couráme sem a tam. Užíváme si výhledů a krásného slunečního dne a pak začne foukat a víc a víc. Ulice se začínají vylidňovat. 

výhledy a kostelík..už mírně fouká

Capileira (1436 mnm) je nejvyšší ze tří vesnic v tzv. Barranco de Poqueira. Místní jsou hrdí na  výhledy na soutěsku Poqueira a Sierra Nevada - výhlídky tady mají na každém rohu.

zákoutí s rezavým kocourkem

Historicky odlehlá poloha Capileiry znamenala, že maurská nadvláda sem dorazila poměrně pozdě, stejně jako nadvláda křesťanů. Na počátku 16. století nařídili katoličtí panovníci stavbu vesnického kostela Iglesia de Nuestra Señora de la Cabeza na místě bývalé mešity. Původní kostel byl v 18. století nahrazen současnou budovou v mudéjarském stylu. Vesnička je plná cestiček a různých zákoutí, taky narážíme na bary a restaurace - většinou zavřené. Trochu nás překvapuje, že tu v sezóně bude opravdu čilý turistický ruch.

malebné detaily

typická architektura

Vracíme se na hotel a uděláme si oběd. Sotva dojíme přichází majitel a vodí nové hosty. Prvně jednoho staršího pána, ale ten musí pracovat, takže si s námi moc nepovídá. A pak mladý pár a ti už si s námi rádi popovídají.

Nakonec se s nimi rozloučíme a jdeme zase odpočívat. Já to ještě vezmu přes obchod, abych dokoupil co jsme zapomněli. Válíme se až do večeře. Posloucháme jak vítr zesiluje, ale nakonec utichl. Pohled z okna nám, ale prozradil, že jem začalo foukat v jiném směru a taky začalo pršet. Tarp by to určitě zvládl, ale i tak jsem moc rád, že jsme zase schovaní. Občas mi to příjde, že máme opravdu kliku.

K večeři máme to samé co k obědu. Venku fouká o sto šest, podle předpovědi jen třicet kilometrů v hodině, ale něco nám říká, že nárazově to bude o trochu víc. Místní kostel je moc hezky nasvícený, tak jsem zkoušel jestli není otevřená terasa, ale dveře se ani nehli, škoda. Za chvilku se zase změní směr větru, řádně zafouká a dveře na terasu se rozletí. Rychle je chytáme a s nemalým úsilím je zavíráme a pevně držíme. Vítr se je snaží vytrhnout. Trochu nás to překvapilo, ale vysvětlení je vlastně logické. Předtím foukalo k nám, a vítr není žádný máslo, takže se jen zdálo, že jsou zavřené. No ale co teď ? Přece to nemůžeme držet věčně a zamknout se to nedá. Míša běží pro mobil a píše majiteli. Ten hned přiběhne, zamkne a moc moc nám děkuje. Kdybychom tam nebyli, tak jsou dveře jisto jistě rozflákaný.

vaříme a držíme nezamčené dveře na terasu

Při jídle posloucháme zvuky větru a trochu se strachem koukáme na okno, které se klepe jako by mělo každou chvíli vypadnout, ale zatím drží. Stejně se radši dekujeme do pokoje, tam je větší klid. 

A pak už spát, zítra už jisto jistě vyrazíme. Přeci jen procházet se krajinou je trochu příjemnější než být v hotelu a jen se válet v posteli. Čeká nás vlastně pět až šest dní do dalšího městečka Abrucena. Zítra sice ještě budeme procházet Trevélezem, ale pokud nebude vyloženě hnusně, pouze profrčíme. A pak už jen příroda. Zásob máme dost, sejít se taky dá v podstatě kdykoliv, ale věříme,že to nebude potřeba a užijeme si pár dní bez elektriky a signálu.

Den sto třicátý druhý - dobývání Mulhacénu

Den sto třicátý druhý 20.11.2022
Z Refugio-Vivac de la Carihuela do Hotel Rural Alfajía de Antonio (Capileira)
21,3km 479/2212m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/daropuhavu

Míša měla velký strach, že nám bude v noci zima. Šla spát oblečená asi ve všem co našla. Já to vzal jako test spacáku a oblékl jsem se normálně, ale její obavy mě přiměli nechat si navíc aspoň lehkou mikinu. A musím říct, že bylo fakt teplo,Míša nakonec vrstvy sundávala taky, i přesto, že byly tak mínus tři stupně.

Ale být tak málo oblečen má jednu nevýhodu. Hrozně dlouho trvá než se pořádně navlečete, abyste mohli vyrazit ven na záchod. Jít tam jen v podvlíkačkách, tak se asi ani nevrátím. Což samozřejmě i znamená, že se dlouho přemáháte, abyste ven nemuseli. A v noci tam fakt pěkně fučelo a teplota klesla tak (-15 až -20), že jsem byl opravdu rád za tak krásný bivak. Ta představa, že spím venku, ve stanu..

Na ráno jsme neměli ani natažený budík, jsem si říkal, že naším budíčkem budou spolubydlící. A taky že jo. Hezky v šest jednomu po druhém zvoní budík. Trochu mě ale překvapilo, že jej jen zacvakli a spali dál. V půl sedmé mě to už nedalo, vstal jsem a začal vařit snídani. S uvařenou snídaní jsem zase zalezl do spacáku, ať se hezky najíme v teple a to byl teprve čas, kdyz ostatní začali vstávat.

neumrzli a hurá za dalším dobrodružstvím

Najedli jsme se, pobalili a připravili na odchod. Jeden nocležník odešel ještě před náma. Vrací se zpět do Pradollana. Se zbylýma si ještě chvíli povídáme. Jeden z nich onemocněl a dostal kašlík, takže vzdávají výstup na Mulhacén a půjdou jen na chatu Refugio Poqueira. Tam míříme i my. Venku pořád docela fučí a jít na Mulhacén by asi byla blbost. Pacientovi dáváme naše fishermanky, cucací bonbóny. Popřejeme šťastnou cestu a vyrážíme ještě před nimi.

Jsme navlečení takřka do všeho co máme, i spací věci máme na sobě a je nám v tom všem opravdu moc dobře. Nezapomněli jsme ani naše nesmeky, tady se nám opravdu dost hodí. Jdeme po stopách jednoho ze včerejších návštěvníků, nikdo jiný tudy nešel. Ale ztratit se tu opravdu nedá, je to taková velká cesta, jen tu a tam je na ní kámen, ale je tu i dost ledu a sněhu, závěje jsou nám občas až po pás a brodit se musíme sněhem až nad kolena, kdo to zná ví, že to není zas taková sranda. Ale oproti včerejšku opravdu tolik nefouká.

nabíráme vodu a obdivujeme ledopády

cestička schůdná leč zafoukaná

U lagůny filtrujeme vodu a pak že tu žádná není, je to necelý kilák od bivaku, včera cesta maximálně na dvě hodimy, dneska vcelku pohoda. Tady nás kluci předchází a my je pak předcházíme, když se převlékájí a oni nás když.. no prostě na střídačku, až nakonec skončí v bivaku Villavientos, do kterého my nejdeme. Takže jsme se střídali v tom, kdo prošlapává stopu, což bylo moc příjemné.

Došli jsme do bivaku pod Mulhacenem - Vivac de la Caldera. Je v něm docela narváno. Posvačíme a plánujeme co dál. Cesta až sem byla dost záživná, ale nebyl to takový marast jako včera, takže nás přepadla chuť jít na horu - jsme jen 500 výškových metrů pod vrcholem. A máme dvě možnosti, buď přímo na horu nebo ještě kus popojít a jít mírnější cestou. Jak se tak rozhodujeme, dá se s námi do řeči jeden z návštěvníků. Narozdíl od ostatních vypadá jako zkušený horal. A od něj jsme se dozvěděli, že strmá část je celá ledová, a že mají podobné nesmeky jako my a tak to vzdávají a byli i u té druhé, jednodušší jenže tam je vítr 70km v hodině a tak trošku víc znesnadňuje život, třeba že vás žene úplně jinam než vy chcete. Všechno nám to pak ještě ukazuje v aplikaci na mobilu. S naší výbavou by nám to nedoporučoval, ale rozhodně nám v tom nebrání. A jak to tak vypadá, on je tu s nějakou skupinou, které dělá průvodce.

Mulhacén (3479 mnm) a jeho "podhradí"

Dlouho jsme přemýšleli. Strmá část je bláznovství, nahoru ještě možná, ale dolů s naší výbavou nic moc a navíc by i tady nahoře začal vítr a jít větrnou stranou víme už ze včerejška že to není žádná prdel. Nic jdeme to okouknout z blízka, ale prakticky víme, že i přesto, že Mulhacén není žádná těžká velehora, ale vlastně je to velmi primitivní výstup, tak jsou chvíle, kdy ani tak není výstup bezpečný. Vzdáváme to, ale je nám to líto. A je zajímavé, že na fotce to vypadá ještě jednodušeji než když se na to koukáte a teprve když to zkuí vítr, tak zjistíte, že je to kurňa náročný.

Alespoň selfie s velikánem z místa cca 3100 mnm

No nevadí, aspoň nám ukázali že je schůdná stezka do chaty kolem potoka a je to moc hezká cesta. Ono vůbec dnešek byl celý takový úžasný, snad až na konec, kdy mě začali bolet nožičky, ale k tomu se ještě dostaneme. Na jednom hezkém místě, už kousek od chaty jsme poobědvali a zase trochu zapřemýšleli. Koukli jsme na počasí a v náledující tři dny to nemá cenu kvůli větru zkoušet s výstupem. Zároveň bychom rádi zvládli aspoň část GR240 okolo Sierra Nevada, takže padlo rozhodnutí, kašleme na chatu a dojdeme až do městečka Capileira, tam přenocujeme a dokoupíme zásoby a buď vyrazíme rovnou další den nebo pokud bude fakt hnusně, tak ten další.

kozorozi a lázničky

K chatě jsme to měli ždibíček a už i nastal čas sundat nesmeky. A chata vypadala lákavě, ale jsme tu brzo a pokud by se zítra opravdu hodně zkazilo počasí, tak bychom tu museli zůstat a ztratili bychom drahocenný čas. Takže jen pozdravíme a vyrážíme dál dolů. Je to stále podél potoka a je zajímavé jej pozorovat jak z malého pramínku vzniká dravá řeka. Na jednom místě jsme měli dvě možnosti kudy jít, teda ukázalo se že jen jednu, protože jedna cesta byla zalitá potokem. Druhá cesta je sice víc do kopce, ale určitě bude hezčí.

sestup kolem řeky

Dokonce tu potkáváme první známky značení, sice né moc dobré, ale aspoň nějaké. Ano, cesta na Mulhacen byla celou dobu neznačená. A taky tu maj divoké kozorohy. A moc se nebojí. Takže je můžeme pozorovat z blízka. A taky tu už fouká relativně teplý vzduch, takže než dojdeme dolů, tak jsme zase oděni dosti na lehko.

jedna z oblíbených činností na horách je neustálé převlékání :)

Jediný problém je, že mě bolí nožičky, ale tentokrát docela dost. Začalo to asi pět kilometrů od cíle a postupně zesilovalo. Normálně jsem si myslel, že závěrečné stoupání prostě nedám. Ale vidina toho, že buď tu zůstanu nebo se doplahočím do hotelu, mě dodává dalších sil. Asi jsem už fakt starej, ale klesání přes dvatisíce metrů mě nějak dostalo. Tak doufám, že zítra už to bude dobrý, však stačí namasírovat a myslet na Thajsko.

Taky nesmím zapomenout zmínit, že jsme potkali kocourka a ten si šel rovnou pro pohlazení a drbání, nedělal s tím žádné caviky. Prostě tady jsem a drbejte. Když jsme se pokusili poprvé odejít, tak hned vyběhl rovnou Míše před nohy. A to pak máte jen dvě možnosti, buď zašlápnout nebo drbat. Na podruhé se nám to už povedlo, musel se chudák podrbat a narazil na trávu, takže přesměroval svůj zájem jinam.

setkání s kočičím kožíškem je vždy radost

Z Capileira toho moc nevidíme, má to být hezké městečko plné bílých baráčků, jenže náš hotel je hned na začátku. Na recepci narážíme na mladou holku co se tam snaží učit do školy. A asi jí to jde neb umí i anglicky. Chvilku se snažila zajistit nám někoho, kdo nás ubytuje, ale mamka neumí anglicky a taťka je na informacích, takže jí nezbývá než nás ubytovat. A vezme to z gruntu. Dostaneme plánek města, kde nám vyznačí všecky důležitý body, restaurace, sport, obchod, autobusovou zastávku a dodává i svá doporučení. Taky s námi zavádí takzvaný small talk, takže jí hned vyklopíme cože jsme to za šílence. No a pak nás zavede do pokoje a ještě nám ukáže společenskou místnost s krbem a velkou terasou. Jako fakt to tady mají parádní a hodnocení 9,6 si asi opravdu zaslouží, ale uvidíme jaká bude noc.

Pořádně se umyjeme a ve společenské místnosti, kde je i malá kuchyňka, si připravíme večeři a pak posedíme s čajem u krbu. Je to zajímavý kontrast, jeden den v bivaku v zimě, druhý u krbu v hotelu. Ale ani jednoho nelitujeme.

sen o Sierra Nevadě je nejlépe snít u krbu

A teď už jen vyčistit zuby a spát.

Den sto třicátý první - a jestli neumrzli...

Den sto třicátý první 19.11.2022
Z Apartamentos Líbere Granada Catedral (Granada) do Refugio-Vivac de la Carihuela

Autobusem z Apartamentos Líbere Granada Catedral do Sierra Nevada (Pradollano)

Pěšky z Sierra Nevada (Pradollano) do Refugio-Vivac de la Carihuela
7,2km 776/103m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/fajeromupa

Noc byla velmi zajímavá, hluk od hostů z restaurace ustal až hodně po půlnoci. Ale hluk neustal, byl jen nahrazen hlukem uklízející se restaurace a opravdu si dali záležet, aby dali všem najevo, že už se končí. Pak byl konečně klid, teda na chvíli. Přece když odejdou hosté a je uklizená restaurace, tak se taky musí uklidit ulice, takže začali jezdit úklidová auta a tu a tam do něčeho narazili nebo zahoukali, když couvali. A pak ten budík. Ten zvonil opravdu moc brzo a moc hlasitě. Ale Míša se vyspala dobře a to je důležité.

Ráno snídaně, balení, malý úklid. Nervozita, jestli neděláme blbost, stoupá a tak ani snídani nejsem schopný dojíst. Na záchod jdu asi stokrát. Závěrečná sprcha, přeci jen čert ví, kdy se zase umyjeme. A pak vyrážíme na městský autobus. Přijíždí téměř současně s námi, kupujeme lístek u řidiče. Má to být devět zastávek, ale tak nějak vystupujeme už na první. Žádné jiné před autobusákem prostě nebyly. Sotva přibrzdil na červenou.

Jsme tu trochu dřív, ale to nevadí. Aspoň můžu zajít několikrát na záchod. Fakt jsem nervózní. Připravil jsem nás dostatečně, bude tam dost vody ? Nezamrzla ? Nasedáme do autobusu, mělo to jet ze trojky, ale tam je autobus s vypnutými světly, ale fronta tu je, nicméně si pro nás nakonec příjde řidič, že je na jedničce. Ptá se nás kam jedeme, moc mu nerozumím, ale jméno zastávky ano. Jedeme na Albergue Universario. Odjezd má trochu zpoždění, ale to nevadí, hlavně že jsme uvnitř, v teple, alespoň na další hodinu.

Start naší cesty do hor - autobusák a busík, kdo z nás přežije?

Už cestou vidíme ty krásné kopečky Sierry Nevady a sníh nikde. Teda sníh až za jednou z posledních zatáček. No prostě začíná až v naší vísce (2500 mnm) a je pak vidět všude dál, kam jdeme. Na parkovišti se trochu přioblékneme a vyrazíme. Na sluníčku v závětří je fakt příjemně. Pomalu, ale jistě stoupáme sněhem stále výš.

směr Valeta, ještě s úsměvem

Tu a tam někoho potkáme, ale všici jsou vybavení jak na Mount Everest. Sněžnice, mačky, cepíny a pořádný péřový bundy a ty naducaný rukavice, tak ty jim závidím. My máme vlastně jen jeden problém a to, zmrzlé ruce, takže občas přestaneme používat hůlky a radši si ruce schováme do kapes.

No a pak začne foukat. Prvně do zad, tak se to dá, pak zprava, tak musíme nandat kapucu, aby nám neumrzlo ucho. No a pak už to fouká ze všech stran a přidává se na intenzitě. Statečně se snažíme dobýt vrchol Valeta, ale vítr a mráz je proti. Každý krok je vykoupený nesmírným úsilím a ruce už necítíme. Vzdáváme to. Tohle nemá smysl. Otáčíme se a jdeme dolů. Všude je led - pod nohama i kolem nás. Byla by to pohádka, ale je fakt děsná kosa, ani se nesnažím cokoliv fotit.

Zasněžená nádhera

Kousek od nás je bivak, ale i tam se zdá cesta neskutečně dlouhá. Vítr a led spojili své síly a sfoukly Míšu. Zvednout se na nohy je dost těžké, navíc jí začala bolet hlava, tak se tak trochu motá. Pomáhám ji na nohy a vedu dolů. Za chvilku už je zas v pořádku a metelí sama. V tom ti dva zaútočí na mě a opět úspěšně. Válím se po zemi a mám co dělat, abych se postavil. Na závěr se brodíme závějema sněhu, ale jsme tu ! U bivaku.

spaní s hlavou v oblacích

A nejsme tu sami. Je tu celkem dost lidí, ale většina jich jde dál, ale další zas přichází. Nakonec je nás tu šest co zůstanou a přespí. My se po příchodu snažíme rozmrazit ruce a převléknout se. Míše to jde podstatně lépe, já mám dlouho pocit, že mi pravá ruka upadne, ale nakonec taky rozmrzne.

bezdomáči v bivaku při obědě - víc oblečení už nemáme

S tím, že budeme spát tady jsme úplně nepočítali, takže nemáme moc vody a voda v okolí nikde není, tak musíme rozmrazit sníh. Málem u toho zničím ešus, když zapomenu, že rozmrazovat sníh bych měl s alespoň trochou vody, ale včas jsem si to uvědomil. Při rozmrazování si popovídáme s dvouma klukama. Jeden dokonce umí i trochu česky. Studoval chvíli v Českých Budějovicích (chudák) a prý poznal melodii češtiny. Všichni jsou z Granady a mají rádi hory, tak si udělali pěkný víkend. Druhý den mají v plánu Mulhacén, stejně jako my - říkají, že bude super počasí..no předpověď má jiný názor, ale uvidíme ráno. Jsou to sportovci, moc se jim líbí naše putování. Jeden dokonce šel pěšky z Granady do Ženevy. Dají nám pár tipů co vidět po okolí a doporučují vesnici jménem Capileira..prý nádhera.

točí tady postřižinské z Nymburka

Několikrát uvaříme čaj a nakonec i večeři. Trvá to vše hrozně dlouho i v bivaku je pod nulou, ale aspoň tu nefouká. Jít ven je v podstatě za trest. Nakonec se odhodlám tam jít při západu slunce, byla to fakt rychlovka. A ještě když jsem vystrčil hlavu z poza zatáčky, tak mi ji málem urval vítr a to sem si myslel, že dost fouká už u bivaku.

západ slunce za větru kolem 60km/hod

Když to tak zhodnotím, tak jsme sice ušli jen sedm kilometrů, ale vyždímaný jsme byli jako bychom jich ušli třicet a navíc máme fakt silný zážitek. Před spaním jsme měli chvilku rozjímání na téma jak moc velkou blbost jsme si vymysleli a nasmáli se u vzpomínky, jak jsme v září prchali v Dolomitech před sněhem a ve Španělsku jdem do závějí i mínusových teplot dobrovolně.

Oblékneme si téměř vše, co máme - dokonce i dvoje ponožky, zkontrolujeme, že máme spacáky do mínusu ( já do - 27°C a Míša do - 35 °C . A pak už jdeme spát. Šetříme vodu, tak výjimečně nečistíme zuby, ale radost z toho nemám, za to Míša určitě jo.