Den sedmdesátý osmý - Gran Torino

Den sedmdesátý osmý 27.9.2022
Torino
11,9km 127/127m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/dubajucefe

Když jsem se okolo půl osmé probudil, sám jsem se tomu divil. Tělo pořád protestuje, že je unavené a že by ještě spalo, ale mozku už se nechce. Mozek bohužel vyhrává a tak se vzdávám a brouzdám po internetu.

Ve čtvrt na deset musím probudit šípkovou princeznu. Snídaně se podává jen do desáté. Něco po půl dorazíme a čeká na nás sladká snídaně. Samé koláče, mafiny, bábovky a spousta keksíků. Žádný chleba ani houska. Nejvíc se tomu přibližovali balené malinkaté topinčičky. Aspoň že měli trochu kukuřičných lupínků a jogurt. Kdybychom teď tak nechodili asi bychom to vzdali, ale takhle ? Míša tedy jedla s rozumem a já se rozhodl je vyžrat.

na zdraví!

Kupodivu jsme nebyly poslední. Po nás ještě přišli dvě slečny. Koukali na to stejně vyjeveně jako my. Každá snědla po jednom koláčku a pak radši šli. Musím uznat, že je to dobrý tah. Mám snídani v ceně a nikdo, teda až na mě, toho moc nesní, zakže tahák na klienty a ještě ušetří. No nevím jak tohle zvěrstvo někdo může hodnotit kladně.

Po jídle jsme udělali check-in a jen městu jsme museli nechat deset euro a u nás se lidi vztekaj za desetikačku. No, není čas ztrácet čas a jdeme si až do dvanácti dáchnout.

Z postele se zvedá ztěžka, ale po dvanácté to dokážeme a vyrážíme směr malý Carefour a pak větší. Cestou ještě potkáme bio obchod. Nakoupíme zásoby na cestu tak, abychom měli na pět dní jídla. Už se těšíme až opustíme civilizaci aspoň tu velkou. Nezapomeneme ani na dnešní oběd a večeři a odneseme to dom, kde se najíme a trochu odpočineme.

oběd!! 

Byla by ale škoda z Turína nic nevidět, unaveni jsme pořád řádně, nějak to na nás dolehlo. Po třetí hodině vyrážíme směr památky. Turín je středisko obchodu,průmyslu a kultry regionu Piemont, v minulosti bylo dokonce i hlavním městem. Žije zde přibližně milion obyvatel a druhý milion v okolních městečkách. Turín je známý automobilkou Fiat (výroba spuštěna 1899), odtud také pochází výrobce kávy Lavazza nebo výrobce vermuthu Martini a Rossi. Je tu chrám Duomo San Giovanni Battista, kde bylo uloženo také tzv. turínské plátno – jedna ze slavných křesťanských relikvií. 

Viděli jsme monument Emanuela Filiberto, Královský palác v jehož zahradách se dá zabloudit, ale vede odtud jen jedna cesta, Mole Antonelliana největší zděná stavba na světě či Castello del Valentino, kam jsme došli po místní náplavce okolo řeky Pád, kde se i přes vysoké teploty, dnes až třicet stupňů, takřka nikdo nepotlouká.

Královský palác - potkali jsme veverky a sochy zvířátek

zahrada plná soch: velryba, jelen a divná okřídlená věc

ráz města - podloubí, sochy a parky

Náměstí San Carlo z 17.stol., údajně nejkrásnější náměstí v Itálii s jezdeckou sochou Emanuela Filiberta, jak po bitvě u St. Quentina (1557) zasouvá meč do pochvy.

167 metrů vysoká věž Mole Antonelliana. Původně měla sloužit jako synagoga, dnes je v ní muzeum dějin filmu.

náplavka u Pádu a momentka na téma " usmívej se jako, že se ti to líbí"

jeden kousek street artu

A pak už zamíříme na hotel. Sice jsme chtěli ještě navštívit obchod se sportovním vybavením, ale už jsme fakt hotoví, takže jsme rádi, že se plazíme a nakonec ležíme v posteli.

Míša v jednom článku četla, že Turín je přirovnáván svým vzhledem k Paříži - jsou zde velké bulváry, zahrady ve francouzském stylu, podloubí a cafeterie připomínají salónky. Po procházce zhodnotila, že podobnost by tady byla - přeci jen jsme cca 70 km od hranic s Francií.

typické symboly Turína - kavárna, Lavazza a turínská čokoláda

italská siestička po česku

Musíme uznat, že návrat do civilizace prožíváme se smíšenými pocity. Dost často se přistihneme, že prostě tak "čumíme" a spíš nám ta velká města nechybí. Míše sice udělá vždy radost kávička, ale není to nic bez čeho by se nedalo žít. Vlastně se nám trochu zdá, že je všechno komplikovanější:

• chodíme po asfaltu a bolí nás z toho záda
• hledáme wc a nakonec zjistíme, že je placené
• vodu si musíte kupovat
• pořád dávat pozor, aby nás nic nepřejelo
• a vůbec...

Čím dál víc se tedy zase těšíme do lesů, tam zase řešíme jiné situace (kde nabít mobil, medvědy v lese, šotolinu, zimu..) a zatím si vše pořád užíváme.

V posteli pak Míša sní třista gramů buráků, těžko se pak divit, že večeře moc nesnědla. Měla by před večeří jíst s rozumem, třeba já si dal jen dvě čokolády a večeři jsem dojedl a to i po Míše. Na večer si voláme s Klárkou, dozvídáme se spoustu novinek, ale ještě stále není rozhodnuta kam za náma doletí, prostě nás napíná. Ale teď už musíme jít spát. Zítra musíme stihnout zabalit, snídani a check out do desáté hodiny. Jak to známe, tak to bude dost na těsno.

Den sedmdesátý sedmý - míříme do Turína

Den sedmdesátý sedmý 26.9.2022

Z Casa Meraki - Apartments do B&B Gabriele 83

Pěšky z Casa Meraki - Apartments do Bergamo

4,9 km 13/9m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/culahatado

Stopem z Bergamo do airport Milano-Malpensa

89,2 km

https://mapy.cz/s/lezasucata

Autobusem z airport Milano-Malpensa do Torino porta Susa

136,6 km

https://mapy.cz/s/nocokogenu

Pěšky z Torino porta Susa do B&B Gabriele 83

3,6 km 23/24m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/halalahega

V sedm ráno nás probudilo první letadlo, podle zvuku přistává pravděpodobně na dvorku. Ještě jsme se chvíli váleli a pak jsem šla uvařit snídani. Konečně zase míchaná vajíčka s paprikou a topinky. Moc jsme se těšili! 

Apartmán musíme opustit do 10:00, tak po snídani balíme a spřádáme plány, kde bude nejlepší stopovat do Turína (cca 180km). Milan našel dokonce stránku o stopování, kde jsou různé tipy. Vyrážíme tedy směr nájezd na dálnici těsně před turnikety - tady to má být údajně nejlepší. Chvíli hledáme cestu polem,všude je plot, ale nakonec najdeme vhodnou díru v plotě...už se protlačujeme a v tom uvidíme policejní auto, navíc velký napis "No Autostop"...hmm...tak na tuhle kombinaci jsme malý píva. Otáčíme a vymýšlíme kam si tak bezpečně a zároveň šikovně stoupnout.

Není to vůbec jednoduché, nikde to není vhodné.. buď nebezpečné nebo naopak nikdo nejede. Chvíli stojíme u zastrčeného nájezdu, za pár minut se u nás zastaví starší pán na kole a ještě i kolemjdoucí slečna. Prý tady nikoho nestopneme - na silnici jezdí jen místní. Oba mluví dobrou angličtinou. Rovnou se tedy zajímáme, kde by doporučili stopovat, pán moc neví, za to slečna je aktivní. Hned nám doporučí pár míst a ukáže na mapě.

bizardní cedulka po cestě na stop..co to má být?;)

Vyrážíme tedy jinam a navíc si kupujeme svačinku..už tady nacvičujeme hodinu a půl. Milan si navíc vzpomněl na mapu doporučených stopařských míst a jsou v podstatě stejné jako vymyslela slečna, tak se přesouváme tam. Už začínám být trochu skeptická - skoro 2 hodiny a my se pořád motáme v kruhu. Domluvíme se, že stopovat budem max. 2 hodiny a pak půjdeme na vlak. 

Nicměně asi 5 minut po tom,co se Milan narafičí s cedulí zastavuje malé červené auto. Otáčím se a ptám se zda jede do Turína - řidič kýve a rovnou, že umí trochu anglicky. Máme další stopařskou radost - cpeme bágly do auta a jedem. Borec dělá výškové práce,je to sportovec a celkově fajn týpek. Ovšem po cestě říká, že jede kousek od Turína - letiště Milan  Malpensa (ono to zase žádný kousek není)..hm..s tím moc neumíme pracovat.

první řidič muž, většinou staví víc holky

Zkoumáme, kde by nás mohl vyhodit na další stop, ideálně někde za Milánem...není to vůbec jednoduché. Nakonec se ale necháme dovézt až na letiště a to byla vážně velká chyba, měli jsme se nechat vyhodit v Miláně. Zkoušeli jsme stop z letiště..je tam velké parkoviště u příletové haly, tak jsme doufali, že nás někdo nabere, ale vůbec nikoho nezajímáme. Snažíme se tedy dostat dál - blíž k výjezdu a dálnici. To se nám sice povede, ale kloudné místo na autostop tu není. Zase chvilku stopujeme, dokonce nás míjí dvě policejní auta..ale nikdo nestaví - spíš všichni míří směr Miláno (cca 50km) než Turín (140km).

stop na letišti Malpensa

Vypadá to fakt bledě - není jak se bezpečně dostat na správnou výpadovku...zkoušíme se prodrat podle mapy, ale všude jsou oplocená parkoviště. Vzpomínáme na hory, jak je tam vlastně život jednoduchý. Po 45 minutách lítání a vymýšlení variant cest na dálnici, si říkám, že pobíháním po letišti jako slepice po flusu trávíme bez výsledku moc času. Jako sedláci u Chlumce jdeme tedy na autobus Arriva, který zajišťuje kyvadlovou dopravu do Turína. Jsme trochu naštvaní, že nám to dnes s tím stopem nevychází, ale unavení jsme  asi víc a tak si tedy svorně vezeme zadky busem.

poloprázdný busík..jako VIP

Na druhou stranu je to legrace - zkusili jsme si stop na letišti a ráno jsme opravdu netušili, že do Turína dorazíme letištní dopravou. Navíc jsme pokecali s borcem, co leze a je průvodce canoyingu. Škoda, že neumí líp anglicky- asi bychom se domluvili na canoyingu nebo na lezení. 

V pět jsme v Turíně, svítí slunce a máme se vlastně dobře a to i přesto, že nás to stálo víc peněz a času, ale tak už to se zážitky je.

a jsme tady! 

Turín je vážně velké město. A to né jen rozlohou, ale i ulice jsou hodně široký, baráky děsně dlouhý, ale ve své podstatě je dost ošklivé. Za celé čtyři kilometry jsme toho nenašli zrovna moc, co by si člověk chtěl vyfotit..ale zatím jdem prostě od nádraží, zítra to tu víc prozkoumáme.

Citadela..s dětským hřištěm

Bereme to přes obchod, Milan už má fakt hlad, tak bereme pár housek a pak na večeři dokupujeme seitan. A pak rovnou na ubytko. Klíč od pokoje na nás čeká v bezpečnostní schránce. Pokojík je to malý, ale útulný. Koupelnu máme sice vlastní, ale na chodbě. Je to starší barák a mají to tak všecky pokoje.

Rychle posvačíme, umyjeme se a unaveni leháme do postele. Před desátou, když konečně najdeme nějaké síly, jde Milan vařit večeři. Vodu ohřívá v koupelně na záchodě. Teď by se ta rychlovarka hodila.

večeřé!

Po večeři ještě pilujeme trasu na další dny. Zítra zůstáváme v Turíně, jednak si jej chceme projít a jednak se chceme pořádně vyspat, ale do přírody se opravdu moc těšíme. 

Zatím jsme se posunuli o 370km během tří dnů - z Riva dell Garda do Turína.

• Stop: 198,4km
• Bus: 136,6 km
• Vlak: 35 km

Den sedmdesátý šestý - Bergamo

Den sedmdesátý šestý 25.9.2022

Z Il Leone D'Oro do Casa Meraki - Apartments

Pěšky z Il Leone D'Oro do Grumello del Monte

1,9 km 9/0m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/lemofopesa

Stopem z Grumello del Monte do Bergamo

19,4 km

https://mapy.cz/s/dorokekera

Pěšky z Bergamo do Casa Meraki - Apartments

9,8 km 192/212m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/pusadepupo

Spalo se vlastně nakonec dobře,jen když mě vzbudila televize z vedlejšího pokoje a následné telefonování pána na chodbě, tak jsem na ně chtěl vletět. Naštěstí jsem se prvně podíval na hodiny a zjistil, že je už třičtvrtě na devět. Pane jo, to je hodin! Rychle budím Míšu ať stihneme snídani, která je jen do půl desáté.

Snídaně je formou bufetu. Slečna za barem nám donese rozpečené nebo spíš ohřáté pečivo, k tomu je hromada másla a sýra, bohužel, žádná zelenina, zato tu mají nutelu a různé druhy sladkého pečiva, jogurt a ovoce. No nažereme se pořádně, co vám budu povídat. Při odchodu by se do mě už nevešla ani ta pověstná třešínka.

sarančata z Prahy pojedla bufet,vyfotila hotel a odjela

Pokoj jsme měli uvolnit do půl jedenácté sic booking říkal že do jedenácti, ale to nebyla šance stihnout, takže jsme odcházeli ve třičtvrtě na jedenáct. Na recepci vrátili klíč, dostali veledůležitý účet, který jsme hned hodili do koše a vyrazili jsme na vlak. Míša má dnes narozeniny a do Bergáma to není moc daleko, tak to nechceme moc komplikovat. Na nádraží na nás ale komplikace sami čekají. Vlak jede až za dvě hodiny, protože tu je nějaká výluka. Nedá se nic dělat. Jdeme stopovat, ale nejdřív se na to připravíme.

stopaři - 1. příprava kartonu, 2. vyrazne písmo destinace, 3. jedeme, 4. za 20 minut v Bergamu

Zamíříme do Conad city, ale tentokrát místo jídla kupujeme jen fixu. Zároveň si tam vezmeme jednu krabici a před vchodem utvoříme naši stopovací cedulku s nápisem Bergamo. A už si to štrádujeme k silnici. Jako kde stopovat se teprve učíme. Na mapě jsem našel jedno místo, kde by to mohlo být fajn, ale ještě než tam dojdeme, tak jsme našli jedno takové pofidérní místo, ale když už jsme tu, tak to zkusíme aspoň na půl hoďky.
Prvně nám zastavil asi po dvou minutách pán, žel uměl jen italsky a snažil se nám vysvětlit, že tam nic nestopneme, že máme jít na autobus. S úsměvem poděkujeme a počkáme až zajede za roh a stopujeme dál. Zastavuje u nás malé auto s dvěma postaršíma afričankama v šátcích. Asi tu něco potřebují, pomyslíme se, ale ono né, oni fakt zastavili nám.

muslimky z Maroka se toho nebojí..a ještě mají legraci po cestě

Chvíli nás trochu matou, protože s Bergamem májí nějaký problém, takhle zpětně si říkám, že možná chtěli vědět kam přesně tam jedeme..v italštině. Nakonec ale nad tím mávnou rukou a naloží nás do svého pidi auta. Tentokrát musíme mít bágle na nohách neb v kufru jsou zavazadla spolujezdkyně. Řidička pro ni totiž přijela neb je tu ta výluka a potřebuje stihnout přípoj do Milána. No a když už si hraje na taxikářku, tak bere i nás. Anglicky se trochu bojí mluvit, ale něco málo přece jen umí.

Dozvěděli jsme se, že je z Maroka, a že tu žije už třicet let a má tři dospělé děti. Jeden syn jí pak i během cesty volá a je to takový zvláštní hovor, kdy obě se neustále naklání k mobilu a mávají a žvatlají na malé děcko, které tam leze po synovi. Neujedeme s nimi ani pět minut a staví se na benzíně. Musí natankovat a je fakt že podle ručičky jelo auto už jen na výpary, teda né že by se ručička po dotankování o moc pohnula.
Stále ještě v úžasu se necháme vyklopit na nádraží spolu se spolujezkyní. Ta si snámi taky dost povídala, jen neuměla anglicky a my arabsky, takže jsme si moc nerozuměli, ale vůbec jí to nevadilo. My jsme se usmívali a paní měli z taxikaření celkem prču.

Bohužel do ubytka můžeme až po třetí, tak ještě s báglama se jdeme podívat do města. Hned na úvod se dozvídáme, že je ve městě landscape festival, takže se určitě máme na co těšit. Prvně obcházíme nové město. Tady mají všude hodně prostoru a je to takové vzdušné. Zavítáme i do jednoho místního kostela a musím říct, že je to tu fakt hezky vyzdobené. Když ale vylezem, tak začíná teochu pršet, počasí nám tedy oznamuje coffí time.

první kroky v moderní časti města..a coffí break

A pak volně pokračujeme do starého města, které je samozřejmě na kopci. A já musím říct, že teď nohy nemají výkon, tak si konečně uvědomily, jak moc jsou unavené. Ale šlapeme, přece nepojedeme zubačkou jako většina turistů.

šineme si to do cita alta

Ve starém městě obdivujeme úzké uličky a kamenné baráky. Je tu notně chladněji. Ale obdivujeme i polentové zákusky, ale Míša to kategoricky odmítá a já se moc nedivím. Taky obdivujeme hrad Rocca, mají tu vystavené děla, dokonce i nějakého obrněnce a kotvu. Proč kotvu nám není moc jasné, ale co už. Ale je tu krásný výhled na staré město.

Náměstí s kašnou a festivalem rostlin

výhledy z pevnosti Rocca

Rocca a jeji vozovy park..tancik by nam.slusel

na hradbách pozorujeme ještěrku při lovu - je to zážitek

Ve starém městě navštívíme další kostel, zase je výzdoba úplně epesní. Taky zapálíme svíčku za naši cestu. Konečně tu potkáváme festival landscape, ale tedy.. no mají tu několik výstavek úplně o ničem a asi největší highlight je, že na náměstíčku postavili zelenou zahradu. Určitě to muselo stát hodně peněz, ale nám zjevně něco uniká.

Kostel panny Marie Sněžné a Dóm di Bergamo

Hladový se vydáváme zpět do nového města, kde v jedné uličce má být spoustu restaurací, což je pravda, ale všecky jsou zavřené. Nakonci ulice ale najdeme Vegan Burgrárnu, kde prodávají barevné burgery. No, že má Míša dnes ty narozeniny, tak se rozšoupneme a objednáme si dvakrát menu. Jen škoda, že musíme mít objednávku jen sebou.

duhove burgery..jsme zvedavy, co.budem mit po nich.duhoveho..:)

Pojíme tedy v parku. Jako nebylo to špatné, ale vaříme prostě líp. Nejvíc nás zaujala voda v plechovce. Ta představa, že bych si ji koupil za euro padesát mě asi trochu vyděsila, protože je to obyčejná horská voda, ta kterou jsme teď pořád pili zcela zdarma.
A pak už je čas vyrazit na ubytko. Bereme to přes Carrefour, nakoupíme něco na oslavu a něco na snídani. A pak už pelášíme. Zrovna když píšeme, že dorazíme za třicet minut, tak nám do cesty postaví zavřený park. Ale nevadí i s obchůzkou jsme na ubytku včas.
Přijel pán autem, dal nám klíče a rychlokurz a zase odjel. Jsme sami. Konečně. Dáme si sprchu, uvaříme večeři a zahájíme oslavu. Po osmé volá bratr Míši a dobré dvě hodiny si povídáme, je to příjemné zase slyšet češtinu.

Pak se ještě na netflixu koukneme na film, nějaká hrozná hovadina, ale naše mozky by nic jiného nedokázali zpracovat. Dnes, teda spát jdeme vlastně až zítra, jsme zvědaví jak budeme vstávat. Tentokrát to tu máme uvolnit do desíti.

Den sedmdesátý pátý - Brescia

Den sedmdesátý pátý - 24.9.2022

Z Camping Brione do hotelu Il Leone D'Oro

Pěšky z Camping Brione do Riva del Garda

4,3 km 43/44m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/bucuverule

Stopem z Riva del Garda do Brescia

78,9 km

https://mapy.cz/s/dupatemelu

Pěšky z Brescia do Brescia

5,7 km 113/113m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/judesuducu

Vlakem z Brescia do Grumello del Monte

Pěšky z Grumello del Monte do Il Leone D'Oro

1,2 km 0/9m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/lacefuveta

Kemp byl sice večer fajn, ale spaní jsme klidné neměli. Zvykli jsme si na samotu a zvuky lesa - navíc nám bylo děsné vedro! Poslední týden se probouzíme do mrazivých rán, tady je to velká změna. Posnídáme kaši a pobalíme se. Po zaplacení si dávám ještě kávičku v místním báru a vyhlížíme jestli přijde ten slibovaný déšť nebo ne. Zatím to vypadá všelijak. Pak už vyrážíme a jdeme k jezeru Garda.

probuzení v civilizaci...kosák se přišel podívat

Dnes máme v plánu začít stopovat směr Bergamo - Milano (cca 160km), utéct dešti a zažít nová dobrodružství. Jdeme kolem jezera ve kterém smočíme, když nic jiného, tak alespoň prst. Stavíme se na nákup v Conad City, ať máme nějakou sváču. 

Když dojdeme příjemnou procházkou kolem pláží do Riva dell Garda, zjišťujeme, že kloudné místo na stop budeme hledat těžko - silnice hned za cedulí se schovává do tunelu. Nic naplat musíme to zkusit víc do města, ale i tam to nevypadá moc dobře. Nakonec nacházíme plácek s kontejnerama, kde jsme vidět a dá se i bezpečně zastavit, ale je to takové.. no uvidíme jak to půjde. Je lehce po dvanácté a zatím je jen zamračeno.

Riva dell Garda

jezero

Opět se stáváme atrakcí pro kolemjdoucí, první stopuje Milan, hezky s úsměvem - párkrát přibrzdní auto, ale pokaždé si řeší svoje věci. Po půl hodině ho už bolí ruka, tak jej střídám. Cca za 10 minut zastaví malé auto a v něm paní,stahuje okénko a že kam jedeme. Říkáme, že jedeme směrem Bergamo, poučeni z minula neříkáme kam přesně chceme, abychom si nezavřeli dveře i na jiné místa. Mluví dobře anglicky a jmenuje se Francesca. Máme před sebou společných 105 km - jede totiž volit do městečka Brescia, tak jedeme tam. 
Francesca je děsně ukecaná a za chvíli víme úplně všechno. Na Gardě učí technické kreslení, ale je vystudovaná architektka. Po škole nechtěla jít rovnou do projektové kanceláře a tak rok žila v Nigérii, kde měla na starosti lokální rozvoj infrastruktury, potom byla rok v Patagonii - kde střídavě pracovala v Chille a Argentině. A před rokem zase na Novém Zélandu. Co vám budu povídat - zase naše krevní skupina. Paráda!

náš další "trial Angel" Francesca

Kolem druhé vysedáme na nádraží a plánujeme co dál. Nacházíme ubytování v hotelu se snídaní cca 35km dál v Grumello del Monte - jezdí tam vlak a je to kousek od Bergama. Máme tedy čas si v klidu projít město a pak za pár euro dojet vláčkem skoro až do postele.

Ze začátku se nám Brescia moc nezdá a pochybujeme o slovech Francesky, že je to krásné město sice né tak krásné jako Bergamo, ale krásné. Ale když se dostaneme víc do historického centra, musíme uznat, že má něco do sebe..třeba nosorožce!

mají tady nosorožce

katedrála a dokonce i forum romanum

Vyškrábeme se až na hrad - je moc pěknýa n navíc zdarma i když na kopci. Nakonec se na nádraží vracíme kolem 18:00, vlak do Grumella nám jede 18:39, lístek koupíme v automatu, dle instrukcí označíme a dokonce nasadneme na ten správný vlak. Nasadíme respirátory a jedeme! Je to náramné - uznáváme, že vlaky tady mají fajn a navíc nestojí moc.

hrad s mašinkou

poslední záběry a jízda vlakem

Po sedmé dorazíme na naši cílovou stanici a hurá do hotelu přes Lidl (už zase máme hlad). Hotýlek má restauraci a vládne tam chaos. Pán na recepci je rozlítaný, ale brzy nám podá důležité informace tj. kde máme pokoj a v kolik se podává snídaně...co víc si přát. Na pokoji mají i malou rychlovarku, takže nemusíme chodit vařit ven, to opravdu oceňujeme. Po večeři už jen funíme v posteli a posloucháme paní z vedlejšího pokoje jak telefonuje. Spát tentokrát jdeme až po jedenácté, tak pro jistotu nastavujeme budík.

Den sedmdesátý čtvrtý - Lago di Garda

Den sedmdesátý čtvrtý 23.9.2022
Z Rifugio Don Zio Pisoni do camping Brione
24,1km 567/2083m ( nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/hubonamebu

Večer jsme měli trochu strach jestli jsme to s větráním moc nepřehnali, ale nepřehnali. Je tu krásně teplíčko. Uvaříme si snídani, čajíček a zdržíme se až do desáté hodiny.
Naše kroky vedou přes hřeben k Lago di Garda. Hned ze začátku nás vítají kamzíci, kterých je tu opravdu hodně, ale žádný se nechce nechat pohladit, tak je Míša trochu smutná.

Bivacco a výhledy z vrcholu

Cestou potkáváme houbaře. Starší paní by si s náma ráda povídala, ale i když říkala, že umí trochu anglicky, pořád mele něco o houbách v italštině. Tak si navzájem popřejeme hodně štěstí a jdeme dál.
Na mítince potkáváme hobití domeček, vypadá fakt krásně. Zajímalo by nás jak často majitelé navštěvují své chatičky. Předpokládáme, že teď už je na ně zima, ale v letě by tu mohli být pořád. I když, co tu chtějí dělat, když toho tu zas tak moc není? Asi jen relaxovat.

mraky okolo.Hobitína na hřebenovku

Hřebenová cesta je fakt moc hezká. Vede nás přes kopec Monte Brento. Pravda, musíme jej dobívat na dvakrát, protože se ukáže, že první kopeček není ten správný, ale stálo to za to. Taky jsme se cestou dozvěděli, že se odtud skáče Base Jump.

vrcholové variace

výhledy z Monte Brento 

Pak už cesta více méně vede dolů z kopce. Zastavujeme se u chaty Brita Cargon, kde poobědváme a zneužijeme jejich bylinkovou zahrádku a uvaříme si čaj z čerstvé máty, trochu si vezmeme i na večer. Míša si přála aby vylezlo i sluníčko, které se do teď schovávalo za mraky a přání jsou od toho aby se plnila, a tak vylezlo.

V San Giovanni al Monte jsme zjistili, že jsme propásli festival polenty. Moc nás to mrzí, protože bychom rádi věděli jak takový festival vypadá. A jak chutnají různé polenty. Tak snad jindy.

polední pohodička s čajíčky

Nenecháme si ujít výhled na vrcholu Doss del Clef, který je uprostřed kopce, ale musíme ocenit jejich kreativitu při výrobě kříže. Něco tak zvláštního jsme ještě neviděli a asi jen tak ani neuvidíme. 

Plechový Ježíš hoří za soumraků,slunce se v západ noří 

Pak už si užíváme pár posledních chvil přirody. Kdybychom měli stan, našlo by se i místo na spaní.

A pak už začíná civilizace. Míříme do kempu a jelikož mají mít až do jedenácti večer, tak rozhodně nespěcháme. Obdivujeme místní plodiny a tu posbíráme oříšky, jinde zase jablka, dokonce tu na nás zbylo pár hroznů a mají tu i kiwi, i když jak se ukazuje, ještě trošičku nedozrálé. Cestu nám lemují áleje olivovníků.

dary země 

Ve městě Arco se stavíme na kávičce a zkoušíme i místní pizzu, ještě někde zkusit těstoviny a můžeme jít jinam. A pak už bloudíme směr kemp. V prvním kempu, který už byl mimo sezónu, takže byl i levnější, nám řekli že je plno, tak jsme museli o pár metrů do jiného kempu. Tam už plno neměli.

Arco 

Ubytovali nás a nechali vybrat místo pro stan dle naší vůle. Na recepci jsme si nabili powerbanku a pak už jen uvařit večeři, pořádně se osprchovat a hurá na kutě. Musím říci, že oproti horám je tu opravdu teplo. Člověk může klidně sedět pod tarpem a nemusí být nabalen do mikin a zabalen ve spacáku.

Míša po 6 týdnech mytí vlasů pouze vodou použila přírodní mýdlo...posuďte výsledek

úplně nové háro :)

Den sedmdesátý třetí - kopec na konec

Den sedmdesátý třetí 22.9.2022
Od Monte Ranzo do Rifugio Don Zio Pisoni
20,3km 1529/1629m ( nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/favapufuno

Tarp se nám přes noc krasně vyhřál a spalo se na pohodu. Nikde nikdo nechrápal a ani žádné zvíře neskřehotalo, prostě paráda. Jen tarp jsme zevnitř trochu opotili. V pohodlí posnídáme, zabalíme, teple se oblékneme, tarp nahodim na bágl, aby doschl a vyrazíme.

loučka pro kamzíky (což my jsme) a vaření snídaně v péřovce

Hned za prvním kopečkem nás vítají kamzíci a dozvuk svítání. Taky v dáli vidíme náš zítřejší cíl, slavné Lago di Garda. Míša u něj už byla, ale já ještě ne. Jen škoda, že nám pak má pět dní pršet. 

První část cesty vede z kopečka přes Malga Bael do městečka Ranzo. Cesta je dost kamenitá, tak musíme dávat bacha kam šlapeme. Ale aspoň se nám začíná oteplovat a tu a tam vysvitne slunce a tak ještě před městečkem dáváme pauzičku a dosušíme tarp.

svacinka a kuriozity Ranza

V městečku navštěvujeme obchod s potravinama Famiglia Cooperariva. No moc toho nemají, ale naštěstí nám nic nechybí, spíš jsme se přišlo vzdělat, co tak na takové vesnici mají. A když už jsme tu, tak jsme si koupili sváču. Koláč s jogurtem a džusem. Taky jsme pořídili hummus s rajčaty a bazalkou na vylepšenou k obědu a kus sýra. Posvačíme u obchodu a když jdeme vyhazovat odpadky, zjišťujeme, že tříděný odpad tu mají na kartu. Bez ní si neškrtnete. Tu ale samozřejmě nemáme, tak házíme odpad do netříděného na zastávce autobusu.

z výšin vidíme náš cíl Arco a Lago di Garda

Značka nás pak vede po silničce do města Sarche, ale kdo by šel po silnici, když okolo vede i vyšlapaná cesta. Cesta je to hezká, jen v půlce je zavřená, ale plot má díru, tak prolezeme. A pak pochopíme proč. Cesta je pak dost vzdušná, cesta rozbitá a natažená lana pofidérní. S báglama to radši riskovat nebudeme a tak se kus vracíme. Je tu ještě jedna odbočka na cestičku, která nás aspoň dovede dolů na parkoviště a nemusíme se vracet celou cestu zpět, ale tu největší silnici neobejdeme.

kamzíci kam se podíváš

Ale to nevadí neb kolem silnice mají spešl cestu pro cyklisty a chodce. A celé to vede kolem jezera Lago di Toblino a výhled nám zpříjemňují hory a hrad Toblino a taky vidíme kopec, do kterého se budeme škrábat. Slabých patnáctset metrů nahoru na sedmi kilometrech.

Lago di Toblino

Před výstupem se naobědváme a nabereme tři a půl litru vody. Vypadá to, že nahoře žádná není. Chvíli posedíme a evidentně se do kopce těšíme. Je to výstup tak na čtyři hodiny. Začínáme ve čtvrt na tři, tak snad nahoře rychle najdeme flek na spaní. Zas to bude kolem tisíc šestset metrů nad mořem.

Škrábání do kopce jsme si spříjemnili pauzou na loučce s barákem. Fakt si vybrali krásné místo. A dalo by se tu i přespat, kór když tu nikdo není, ale ještě je brzo a kopec by stejně nikam neutekl. Posilníme se čokoškou, uschneme na sluníčku a drápeme se dál.

Na začátku nás to namlsalo, byl to takový příjemný kopeček, občas i rovinka, takže teď si to vyžíráme a je to pěkně ostrý. A jen co jsem pomyslel na to, že jsme samy, tak začali z vrchu chodit lidi, ale jen chvilku na štěstí. 

Mineme dva další flíčky, kde by se dalo spát a dorážíme k chatě Rifugio Don Zio Pisoni. Je zavřená a okolo spoustu luk a k našemu překvapení tu mají bivacco. Prostě otevřenou místnost. Je to vcelku velké, dva stoly, kamna - jen žádné pryčny, tak budeme muset spát na dlažbě, ale to našim karimatkám nevadí. Jen voda tu neteče, jinak by to bylo perfektní. Bivak necháváme vyvětrat a už bez věcí jdeme dobýt vrchol Monte Casale.

Kříž mají pod vrcholem u ústí feraty Che Guevara Míša ji kdysi před 12lety lezla a ze zhora to vypadá hustě. Ale samotný vrchol je ještě o pár metrů dál. Vrchol okupuje kamzík, tak se k němu pomalu krademe, abychom jej nevyplašili a mohli si jej prohlédnout z blízka. Nakonec se ale zdekuje a my dobíjíme vrchol. Jsou odtud krásné výhledy. Užíváme si tady odměny za nastoupané metry.

Bivak, zavrena chata a voda k rozebrání = čirá radost

Při návratu na bivak ještě obcházíme okolní chatičky, jestli tu někdo nemá studnu, bohužel nemá, ale jeden z nich má na terase flašky s vodou s popiskem, že jsou volně k mání. Jednu si tedy bereme a moc za ni děkujeme. Můžeme si tak v klidu uvařit kotel čaje, což bude potřeba. Jak začíná zapadat slunce, začíná se razantně ochlazovat.

Po návratu Míša celý bivak řádně zamete a pak nám už nic nebrání jej obsadit a zabydlet. Během přípravy večeře pozorujeme západ slunce. Po jídle ještě chvíli přemýšlíme co budeme od soboty dělat, když má lejt. Cajdat v zimě, když prší se nám moc nechce, ale vypadá to, že to bude v celé Itálii i Francii.

Na umytí si srabácky ohříváme vodu a mejeme se uvnitř. Ven do zimy se nám nechce. Stačí že se tam musíme vydat na čištění zubů a záchod. V devět pak už necháme starosti starostma a jdeme radši spát. Zítra taky den.

Monte  Casale (1600mnm), pan kamzík a výhledy

jeden z mála západů, který nám neukradl protilehlý kopec