Den dvoustý šedesátý třetí -Mordor

Den dvoustý šedesátý třetí 31.3.2023

Z Whakapapa Holiday Park do Waikoko Campsite

Autem 65km z Whakapapa Holiday Park do 
https://mapy.cz/s/jacefotafu

Pěšky Tongariro Alpine Crossing
21,3km 806/1229m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/betobalole

Budík je neúprosný. Je pět patnáct. Podle předpokladu jej zacvaknu a ještě chvíli ležím, abych byl schopen rozlepit oči. Zkontroluji počasí. Pořád má být hezky, už dokonce nemá být ani větrno, jen je tu červená výstraha na nízkou viditelnost. Jak může být bez mráčku a být špatná viditelnost, to mě hlava nebere. Z převozu ale naštěstí nepsali, že by něco rušili. V pět třicet zvoní druhý budík. Rychle se oblékám a jdu vařit snídani. S rychlovarnou konvicí je to mnohem rychlejší. A kdo by si to pomyslel, že tu už v tuto dobu bude tak živo. My máme převoz až v osm, ale jiní už v sedm. Jenže já ještě vezu Míšu na začátek trasy a teprve pak zaparkovat na konec a nechat se převézt. Nějak jsme na ten luxusní kemp museli našetřit. Míša vstala sama od sebe a opravdu se snaží moc lidi neděsit. Posnídáme, pobalíme a jsme o deset minut rychlejší, takže chvíli po půl sedmé vyrážíme.

Jedeme ještě za tmy. A dokonce to vypadá, že světlo zase začalo fungovat. Ale kdo ví. Já to sám nezkontroluji a Míša, když to hlásila, pořád na půl spala. Důležitý je, že všechny ostatní světla fungují, takže i včas vidíme zajíce, co se pokoušel spáchat sebevraždu a pak to hodit na mě jako vraždu. O chlup jsme se minuli. Žádné další zvíře jsme už nepotkali. Gravelka k začátku je asi pětikilometrová, vcelku udržovaná a jen s pár děrama. Jede se ale maximálně čtyřicítkou. Začíná svítat a vypadá to krásně. Dneska bude krásný den. Na konci vyhazuji Míšu. Je dost zima, takže se rovnou navléká do všeho co může, aby to tu hodinu při čekání ve zdraví přežila. A já jedu dál. Cesta zpět gravelkou je ale dost horor. Míjí mě jeden autobus za druhým a občas je tu dost málo místa. To mě docela zdrží, ale přesto mám dost času. Na komci gravelky se dá i zaparkovat, tak jsem toho využil a pokochal se aspoň minutku východem slunce. Je to fakt krásné.

svítání nad Mordorem

Oficiálně je tady všude zákaz parkování, krom pár míst a začátku a konci treku, kde můžete stát maximálně čtyři hodiny. Prostě vás chtějí přinutit za trek tak jako tak zaplatit. Spoustě lidem je to ale jedno a klidně parkují na zákazu zastavení. S Míšou jsme se shodli, že by nám to nervy nedovolili. Pořád bychom měli strach, jestli dostaneme pokutu a nebo ne a za to nám to nestojí. U hlídaného parkoviště s převozem je slečna. Říká mi kam zaparkovat a kde pak najdu autobus. Taky se mě zeptá na jméno. No usmála se a řekla jeďte. Nechtěla nic vidět. Ono kdyby jo, tak máme problém neb tu není signál a do emailu se tak nedostanu. Zaparkuju a jdu se ještě kouknout, jestli se nedá někde udělat fotka svítání, ale nic moc. Jsem tu o osm minut dřív. Takže to vyšlo vše moc hezky.

Operuje tu šest společností a mají plus mínus stejné ceny. Já mám lístek od Nature park shuttle. Nicméně mě posílají si sednout do prvního minibusu a nikdo nic nechce vidět. Prostě to skládají jak kdo příjde a jak jsou plní vyrazí a začne se plnit další minibus. Holky u vrátnice jsou už dvě a začali něco odškrtávat v papírech. Tak možná jsem byl jen výjimka. U Míši jsem v osm. A je tu všude hromada lidí. Hned se mi svěřuje, že tu byla na nejhorším záchodě co kdy zažila, taky jsou tu takoví ti obtloustlí fandové Pána prstenů. Přesně jak si takového fantazi fanouška představuje. A navíc tu jsou Hawaiský vojáci na návštěvě. Jsou rozdělení do družstev a mají jakési soutěže a nejlepší tým prý získá pohár.

takovou radost měl červený eskymák, že už jsme se zase potkali

Vyrážíme na cestu. Zapózujeme u nultého kilometru a pak už frčíme. Je opravdu bez mráčku. Je krásně vidět hora Osudu, kterou dnes budeme obcházet pro změnu zleva, ale i hory, které se nám včera schovávaly. Cesta je krásně upravená, včetně schůdků, když by to bylo moc kolmé. Nacházíme bagřík, kterým to tu upravují. Lidi jsou opravdu vynalézaví. A turistů, těch je tu opravdu hodně. Tady si najít svůj životní prostor už není jen tak.

start na jednom z nejznámějším treku na ostrově - denně zde projde až 3000 lidí (kam se hrabe Sněžka)

Slunce nám svítí do očí. Abyť jsme tentokrát na opalovací krém nezapomněli, tak i přesto, že mě to Míša v autě říkala, jsem si nevzal ani sluneční brýle ani kšiltovku. Nedá se nic dělat, do auta se už nedostaneme. A tak jdeme takřka po slepu. Ale jak je tu moc lidí, tak víte kudy, tak to zas tak nevadí. První část cesty není ani moc těžká. Za zády se nám ukáže i sopka Tanaraki. To je ta co jsme ji před pár dny měli v mracích. A jinak se jde opravdu rychle. Taky se potřebujeme trochu zahřát. Zima tu trošku je. Bude lehce nad nulou a nebo možná i ta nula, čím výš jdeme.

v dálce i Mt Taranaki..jsme už teď nadšeni

Trasa je krásně značená a jednotlivé úseky vám dávají i vědět, že bude hůř a jestli už teď se cítíte mizerně, že to máte otočit a vrátit se. A opravdu cesta se postupně horší. Jdete víc do kopce až nakonec zmizí i upravená cesta a musíte jít po cestě, která je jem vyšlapaná. Není to nic světaborného, ale lidi sem chodí opravdu různí. Nejvíc nás ale překvapili Hawaiští vojáci. Pokud to opravdu jsou vojáci. Protože jejich kondice má vážné trhliny. Výhled na horu Osudu, kterou máme přimo vedle sebe je opravdu úžasný.

Poslední výstup na Red crater a to nejtěžší je za námi. A tady nám spadla brada. Představovali jsme si to trochu jinak, ale i tak wow. Fakt je to hustý a ani nevadí, že je tu tolik lidí. Pořád je to tu aktivní. Né že by tu vytékala žhavá láva, ale tu a tam se z podpovrchu pěkně kouří. A občas prý i ta láva někde vyteče. Jsme ve výšce 1886 mnm, pro nás je to i nejvyšší bod na Novém Zélandu.

Červený kráter

Když se vynadíváme, vyjdeme poslední kopeček a před námi se objeví Emeraldové jezírka. A ty jo, zase nám ta brada spadla. Fakt nádhera. Všude je tu cítit síra. Sešup k jezírkům, je vlastně ta nejtěžší část cesty, takže vás zase upozorňují, že se můžete otočit. Pokud by někdy někdo uvažoval nad tím, že to zvládne za čtyři hodiny sem a zase zpět na parkoviště. Tak dá se. Musí ale fakt kvaltovat a nezapomenout, že cestou zpět se bude prodírat davem turistů.

Emeraldová jezírka

Sejdeme opatrně k jezírkům. A s výhledem na ně se naobědváme. Člověku se odtud ani nechce. Obejdeme jezírka kolem stoupajících par. Které jsou občas menší, občas větší. My procházíme když je to tak průměrné, co jsme aspoň viděli. V jezírkách rostou řasy a fakt hustě smrděj.

podívaná u jezirek

Pára je teploučká a smradlavá

Dalším podívanou je Blue lake. Po té předchozí podívané jej mnoho lidí jen tak mine, ale mě se líbí. 

Blue lake

A zachvíli se nám otevře i výhled na jezera Rotoaira a Taupo. A odtud nás čeká deset kilometrů dolů. Přiznávám, že kilometr, dva dobrý, ale pak už to bylo dost jednotvárné. 

výhledy na jezera a páry na hoře

Změna přichází až na poslední čtyři kilometry, kdy se schováváme do lesa. Teče tu rozbouřený potok a mají tu i vodopád.

Nutno dodat, že po cestě mají spoustu kadibudek. Míša je má moc ráda - uvnitř jsou zajímavosti o tom kolik lidí tady zachraňují a proč. A je hrdá, že jednu i zahřála Hawaiským vojákům. Od konce treku, kde se povaluje nespočet turistů čekajících na odvoz, to máme ještě kilometřík k autu. Trochu se nažereme prachu, když kolem projedou autobusy, ale jinak jsme štastně a šťasti došli na parkoviště. Posilníme se čokoládou a plní dojmů vyrážíme do kempu.

konec treku - 19kilometr a hromada lidí

Chtěli jsme se ještě zastavit u jezera Rotoaira, ale nenašli jsme žádný pořádný vstup. Ale aspoň jsme našli koníky. A jsme zpět v našem freečku. Jen je tu hodně plno. To Hawaiští vojáci, kteří nás předjeli, když jsme byli u jezera, jdou na rafty. To jim docela závidíme, i přesto,že jsme dost znaveni. Převlíknou se a za chvilku všici odjedou a my zůstáváme samy. Přemístíme se na nás flíček a postavíme stan.

koníčci u jezera

Míša se myje u auta, já jdu hrdinně do potoka. U toho zjišťuji, že jsem ztratil žíňku. Místo toho nacházím ztracenou čelenku. A žíňku najdu až u potoka. Chudák, dva dny tu na mě čekala. Ale jsem rád, že jsem ji našel. Nerad ztrácím věci a teď už mám zase vše. U mytí i trochu přeperu. Uvaříme si předčasnou večeři a znaveni si jdeme odpočinout do stanu.

Ze stanu nás vyhání hlad. Ale vůbec nic se nám nechce, takže nakonec jíme suchary a burákovým máslem. Lidi kolem nás se zase začali rojit. Nakonec je tu šest nebo sedm posádek. A my jdeme spát mezi prvními. Byly to moc krásné dva dny. A jsem rád, že jsme byli prvně na Tama lakes. Myslím si, že po dnešku by se nám zdáli fádní, a to by si nezasloužili.

Den dvoustý šedesátý druhý - pustinou za jezery

Den dvoustý šedesátý druhý 30.3.2023

Z Waikoko Campsite do Whakapapa Holiday Park

Autem 52,2km z Waikoko Campsite do Whakapapa Holiday Park
https://mapy.cz/s/ragugetaku

Pěšky Tama lakes
18,9km 527/527m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/nofelotuce

Ráno vstávám před osmou. Kontroluji počasí a vypadá to, alespoň pro výlet na Tama lakes dobře. Všehny výstrahy jsou jen žluté, žádná červená. Navlíkám se do vyhřátých věcí, co jsem si schoval do spacáčku a jdu vařit snídani. Venku docela fouká, chvíli tam a chvíli tam, takže po chvilkovém přenášení vaření z jedné strany auta na druhou, končím v kufru auta. V klidu se nasnídáme, pobalíme a beze spěchu vyrážíme do Whakapapa village. Cestou se nám ukáže sopka v celé své kráse, tak se snažíme zastavit, abychom měli alespoň jednu fotku,to aby nám lidi věřili, že jsme ji opravdu viděli.

ráno vypadá slibně - vidíme poprvé sopku a duhu

Parkoviště přímo u treku je plné, aby né v deset. Pár aut tam parkuje na zákazu, ale to nám příjde zbytečné. Parkujeme asi pět set metrů u silnice a ten kousek si holt dojdeme. Vyrážíme nabalení jak na Sibiř. Došlo i na kulicha a rukavice. Mraky se tak různě honí, ale vypadá to, že tvoří prstenec kolem našeho pole působení a u nás bude svítit slunce. A za to může opalovací krém, který zůstal v autě. Nikomu se pro něj nechce vracet. Mount Ngauruhoe, Hora osudu, známá z filmu Pán prstenu - tam se chudák Frodo šplhal vhodit onen prsten, je zatím zahalena v mracích. A na druhé straně je zahalené Ruapehu a vrcholky okolo.

krásné výhledy se neomezí

Cesta je krásně upravená a turistů tu pár je. Ale dokážeme si každý najít svůj životní prostor. Jdeto rychle a postupně se odkládají vrstvy. Problém s turistama nastává u Taranaki falls. Je to první zastávka. Vodopád je vydatný a bohužel se dá dostat až k němu, takže turisti jsou všude. Prozatím to vzdáváme. Snad budeme mít větší štěstí až půjdeme zpět. Vracíme se na trasu směr Tama Lakes.

Výhledy jspu krásné, nicméně vidíme celou dobu vlastně to samé. Trochu lituji Míšu až bude přebírat fotky. Jak hory za náma, tak sopku před nama jsem vyfotil asi tisíckrát. Prostě s těma mrakama je to vždy jiné a někdy skoro bez mráčku. A mraky samy o sobě jsou úžasný. Některé vypadají jako pěkná naducana peřina, docela to láká si do nich zalézt.

Občas nám tu řádně zafouká a to je pak mrazivé, až to není hezké. Sem tam přeskočíme potůček a to se už dostáváme k Lower Tama lake. Je to takové malé jezírko, ale vypadá to, že kdysi bylo a trošičku větší. Teď už máme tři body zájmu, sopku, hory a jezírko. A jelikož se nám něco rozlilo v báglu, je na čase abychom si udělali přestávku a naobědvali se.

Lower Tama Lake

Na poslední výstup si už bereme bundy, protože cestou nahoru už dost fučí. Je to jen jeden a půl kilometru, ale značení říká čtyřicet minut. No vědí proč. Je to trochu sypké a strmé. Ale výhled na Upper Tama lake v pozadí s horou osudu stojí za tu námahu se sem vyškrábat. Dlouho tu ale nepobudeme. Sice jsme chtěli, ale vcelku tu fouká. Vede tu i cesta na horu na sopku, ale Míša beztak prstýnek zase někde pro jistotu nechala, takže tam nemáme co házet. Kdysi to bývala dokonce i značená cesta, ale podle všeho tam dost lidí umřelo a zranilo. A ono se není čemu divit, lidi tu chodí jak na výlet do zámeckého parku.

Upper Tama Lake

Upper Tama Lake

Cesta zpátky je víc z kopečka, tak jde i rychleji. Potkali jsme skupinu děcek, puberťáků s velkýma, pardón, obříma neforemně zabalenýma báglama. Jdou tu na chatu a je evidentní, že jsou z výletu nadšení a úplně odvázaní. Vysmátý je snad jen jejich doprovod. Předtím jsme chvíli přemýšleli, že bychom si tu udělali okruh, ale už není tolik času a taky hezké očasí by nevydrželo a teď jsme o dost radši, že jsme nešli. Představa, že se tu budeme na chatě tísnit s tolika puberťákama nás nějak neláká.

Sopka se nám už ukázala v celé své kráse. Teď ji máme v zádech a koukáme na hory. Ty se nám ještě celé neukázali. Mraky si s nimi pohrávají. Jednu chvíli už to vypadá nadějně, ale ne, celé bez mraku to dnes neuvidíme. Je to tak na devadesát pět procent. Nezapomněli jsme ani sejít zpět na vodopád. Už je tu o dost méně lidí, ale stejně si na fotku bez lidí musím chvíli počkat. Jakási rodinka si usmyslela, že bude na každé fotce, a aby toho docílila, střidali se v tom, kdo bude překážet. Cesta kolem vodopádu a následně potoka nám příjde hezčí než cesta  kterou jsme přišli. Ale je možné, že v tom určitou roli hrál i ranní mráz. Do vesnice je to ale už jen kousek.

Navštívili jsme infocentrum, ať víme co říká jejich předpověď na zítra. Je stejná jako ta naše. Má být dopoledne hezky s větrem a odpoledne se má zatáhnout. Takže to vypadá dobře. Jdeme se ubytovat do kempu. Paní nás prvně nechá zaparkovat na hrozně blbém místě, kde dost překážíme. Následně si to rozmyslela a nechala nás přeparkovat na jedno z volných míst pro kemprvany. Tady moc nepočítají s tím, že přijedete pod stan v autě. Kemp má krásnou velkou kuchyň s jídelnou a jsou tu i neomezené teplé sprchy. Při přeparkování si Míša všimla, že nám nesvítí zadní světlo. A tak si zase hraji na automechanika. Naučil jsem se jak vše vyndat. Ale je to fakt porod. A nakonec i zandat. Ale rozchodit se to nepovedlo. Naštěstí je to jen jedna žárovka, tak to snad počká do města. Jen mi příjde zvláštní, že nepomohlo přehození zdravé žárovky za vadnou. Ale třeba jsem to tam jen blbě zacvakl. Ale aspoň jsem to pořádně všechno vyčistil. Míša si během toho užívá sprchu. A já si ji užiji taky, během toho co Míša vaří večeři.

A po večeři ještě vše připravíme na zítra. Doplníme vodu, předpřipravíme snídani a zabalíme vše na cestu. Zítra budeme vstávat v pět patnáct. Respektive nejpozději v půla, abychom stihli vyjet ve třičtvrtě na sedm. To bude žůžo. A pak jdeme konečně spát.

Den dvoustý šedesátý první - čtvero ročních období

Den dvoustý šedesátý první 29.3.2023

Waikoko Campsite

Pěšky Waikato falls a Tanvariro river Dam, Pillars of Hercules 
8,2km 412/412m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/mofabejore

V noci tu řádí docela velký slejvák, ten tu podle předpovědi být neměl. A taky začal foukat mírný, leč velmi mrazivý větřík. Jít v tom na malou znamená, že se vrátíte jako rampouch. Ještě že ve spacáčku je fakt krásně teplo. Vstávám před osmou a hned kontroluji počasí. Je to dobré, bude fakt hnusně, takže můžeme s klidným svědomím spát dál. Míša se vykuklila v devět. Obeznámil jsem ji se situací a ve všech bodech se mnou souhlasila. A tak jsme se zakuklili spolu a spali dál. Když jsme se znovu probudili, tak jsme nad hlavou měli pár komárů. A vůbec jim to není blbý a klidně si tam souloží. To je přesně to, co chce člověk po ránu vidět.

Lidi kolem taky moc nespěchají, první odjíždí po desáté. A pak ti začalo být docela živo. Přijela nějaká výprava, co se chystá na rafty. Vůbec jim to nezávidím. Před ledovýma kroupama se schováme do auta a v klidu posnídáme. Chvíli i sněží. Na pátek jsme si zarezervovali parkování a přesun z konce treku a začátek. Prostě to riskneme a uvidíme jestli něco uvidíme. Noc předtím budeme trávit v luxusním kempu s teplou vodou. Tak jsme moc zvědaví.

Slunce střídá déšť a déšť zase vyhání slunce. Je to takové prapodivné počasí. A docela mrazivé. Chtěli bychom si tady udělat procházku, ale to se ještě uvidí. Vždycky když se rozhodneme, začne pršet. Ale do večeře daleko. A kdo si počká, ten se dočká. A i nám se po třetí hodině počasí umoudřilo a na procházku jsme vyrazili. Prvně v jednu stranu na Waikato falls a Tanvariro river Dam. Když jsme včera jeli do kempu, tak to z druhé strany bylo zavřené. A tady je to zavřené také, ale až u přehrady. Míše se moc do zákazu nechce, ale pak přijedou nějací borci s kajakama, profrčí zákazem a jdou si zajezdit na řeku, kde je to mimo jiné také zakázané. A to jí zlomí a jdeme se kouknout jak na přehradu, tak na vodopád, který je opodál. Škoda, že se to opravuje, z mostu by byl lepší výhled, ale tam už se pohybovali dělníci a to bylo blbý i mě.

zakázané vodopády

Vrátili jsme se přes kemp a jdeme na druhou stranu. Prvně prozkoumáme druhý kemp a jsme moc rádi, že jsme si vybrali ten, kde jsme. Jednak sem vede horší cesta, je to spíš parkoviště a celé to působí víc nepřátelsky. Když z něj odcházíme, potkáváme velký karavan a pan řidič se nás ptá, kde že ten kemp je. Tak mu to všechno vylíčíme i s tím, že o kousek dál je hezčí kemp, jen tady nikdo není, kdežto tam ano. Už jsme jej pak neviděli, takže asi zůstal tam.

okolní mrazivá krása

Cestou k Pillars of Hercules jsme potkali dvě dívčiny z našeho kempu z vedlejšího vanu. Jdou daleko od sebe a každá poslouchá muziku. Jedna vyrazila i jen tak v pantoflíčkách, což má náš obdiv. Asi spolu holky nemluví a dávají si chvíli oraz. A pak už dojdeme k mostu nad řeku. Je to fakt hluboko. Koukali jsme jestli se dá někde dostat dolů, ale nic se nám nepodařilo najít. Vypadalo to tam dole moc hezky.

dejte mostu sexy nazev a lidi se jen pohrnou

Vrátili jsme se do kempu a uvařili si polévku, kterou jsme prohlásili za večeři. A pak už jsme zevlili v teple auta. Když už tam začalo být zima, přesunuli jsme se do spacáčku. Den volna nám pomohl. Konečně to nebylo jen volno z fyzického vyčerpání, ale mohli jsme si odpočinout i psychicky. Ujasnit si zase, že nezáleží tolik na tom co vidíme, ale že jsme spolu a že jsme na cestě, která nám dává mnoho nezapomenutelných zážitků. Navíc v Malajsii chceme hodně spomalit a méně se přesouvat. Už jsme na cestách 261 dní, zdá se nám to neskutečné - jakobychom vyrazili včera.

Jinak zase začalo pršet a foukat. Usínám dne docela brzy. 

Den dvoustý šedesátý - 260 den na cestě

Den dvoustý šedesátý 28.3.2023

Z Whangamomona Campsite do Waikoko Campsite

Autem 199,9km z Whangamomona Campsite do Waikoko Campsite
https://mapy.cz/s/ludetotahe

Noc byla bez mráčku. Kéž by to takhle bylo přes den. Ale není, jak začne vycházet slunce, začne vše padat do mlhy a mraky se naženou nad naše hlavy. Předpověď na track vypadá špatně, nejdřív ve čtvrtek nebo pátek a to kdo ví. Vstáváme ale podle plánu, jdeme udělat snídani a já stihnu sprchu než zase dojde voda. Jaký tady mají princip mi je záhadou. Pobalíme se a vyrazíme. Když nic, tak bychom se chtěli dnes projít aspoň k jezerům Tama. Což by mělo být tak na šest hodin.

ráno v republice

Pokračujeme po zapomenuté cestě. Je s podivem, že byť je to klikaté, tak je tu krásná asfaltka. Samozřejmě nezmiňuji to jen tak. Protože před Tahora sedlem to mají pekelně rozkopané. Vyhlídku nám ale nechali. 

výkopové práce s výhledem

Soutěska

Pak se to spravilo projeli jsme Moki tunelem.

Moki tunel aneb Hobbit's hole

 Je zajímavé, že tam asfalt nemají, je to docela úzké a jen čtyři a půl metrů vysoké. No a pak se dostanete do Tangarakau gorge, kde odstanili asfalt. Od této chvíle je to hliňená cesta plná velkých děr. Soutěska je to hezká, ale dost adrenalinová. Zastavujeme na krátkou procházku u Joshua Morgan's grave. Což je hrob člověka, který projektoval tuhle silnici. Docela nás zarazilo, že tu s námi jsou motorkáři. Zas tak zajímavé místo to není. My zastavovali hlavně proto, abych si vydechl.

Silnice, nebo spíš cesta je šílená ještě notný kus cesty. Začali jsme nabírat opravdu velké zpoždění. Cesta se nakonec přeci jen zlepšila a přešla zase do normálu, ale  nabrali jsme přes dvě hodiny skluz.

výhledy mají krásné

Zastavujeme v Taumarunui, kde.silnice č. 43 končí. Je to malé město a je tu I-Side. Tam mi paní vysvětlí, že dnes ani ty jezírka nejsou dobrý nápad a Alpine trek prý v pátek, možná i ve čtvrtek, ale do té doby jsou převozy pozastaveny, protože je to tam nebezpečné síky velkému větru a taky tam není moc vidět. Dá mi několik neužitečných rad co máme do pátku dělat. Něco ve smyslu, nevím, ale můžete si projít městečko. Nic, dotankujeme pár litrů předraženého benzínu a v New worldu nakoupíme oběd. Míša propadla opravdu velké skepsi, jak nám to tady vůbec nevychází a já se sotva držím. Je to fakt, s prominutím, na hovno. Mít málo času a špatné počasí není prostě to pravé a ještě prodávat auto a naplánovat Malajsii.

Jedeme zatím dál podle plánu do Whakapapa village,odlud začímá trek na jezírka kam prý chodit nemáme, ale po cestě k nim jsou i Tanaraki vodopády a k nim by to mělo být prý ok. Jenže parkoviště k treku je plné, taky aby né, když se tam vejde osm aut, a jinde se smí parkovat hodinu nebo jen od osmi do pěti. I tak je tu dost narváno. No a do pěti stihneme sotva vodopády. Takže deprese se prohlubuje. Nakonec se na to prostě vykašleme. Co se budeme nervovat.

Další sopka, co není vidět..ale roste tady vřes, taky dobrý

Po cestě do kempu, se stavíme u vodopádu Tawhai a pak na Debris Avalanche Mounds. Vodopády jsou sice malé, ale krásné a to druhé je vyhlídka, ze které toho není moc vidět, ale už si z toho nic neděláme. Však není důležité co vidíme, ale že jsme spolu a i tak máme spoustu zážitků i když jiných než jsme si mysleli že budeme mít. Silnice až do kempu je luxusní. U kempu nás trochu zarazí, že je tu zákaz vjezdu, protože se něco opravuje, ale stačí pokračovat rovně, kde je vjezd do kempu bez složitého kličkování.

konečně pořádný vodopád!

vyhlídka

Jsme tu dva, ale je vcelku brzy, takže asi ještě další najedou. Záchod, který byl před pěti dny kritizován, je krásně čistý. Taky je tu potok dostatečně čistý, aby se v něm dalo vyprat a umýt se. A po večeři doháním resty v příspěvkách. Taky se do kempu sjede spoustu lidí, kteří si udělali párty v přístřešku a začalo pršet. Ale ve své podstatě se máme krásně. Čteme si v autě detektivky a hledáme vraha..a byl to úplně někdo jiný než jsme tipovali :) Necháváme tedy všechno plavat a s čistou hlavou jdeme spát..ráno se uvidí.

Kempík v krásném.prostředí nám udělá vždycky radost

Den dvoustý padesátý devátý - rozmary počasí a zapomenutá cesta

Den dvoustý padesátý devátý 27.3.2023

Z Mt. Lees Homestead (Bulls) do Whangamomona Campsite

Autem 270,1km z Mt. Lees Homestead (Bulls) do Whangamomona Campsite
https://mapy.cz/s/pemapudose

Pěšky Dawson Falls a Wilkies pool loop track
4,1km 197/197m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/babamaneza

Vstáváme o půl sedmé. Je to docela těžké, ale zvládáme to. Míše se teda moc nechce páč se prý moc nevyspala. Ta tam jsou její naspané hodiny. Uvaříme snídani, pouklidíme auto, umyjeme nádobí a napustíme vodu. Chvilku počkáme než nám uklidí záchody. To nás mile překvapilo a už před devátou vyrážíme směr Egmont park. Je to ještě kus cesty, ale dneska to bude jen taková ochutnávka.

Jedeme takřka bez zastávky. Krajina je na severním ostrově taková víc evropská. A převažují tu hlavně pastviny. Trvá opravdu dlouho než uvidíme vysněnou sopku. Teda.. ještě předtím než ji "vidíme" tak pronesu něco v tom smyslu, že máme štěstí, že je tak krásně. No a pak se vynoří sopka zahalená v mracích. A ani to jsme nevyfotili, pořád jsme si říkali, že se to zlepší. No a nezlepšilo. Jsme u její úpatí a už víme, že uvidíme prd. Že já nedržel hubu.

na vyhlídce se sopkou - někde v mlze tam je

Cesta na parkoviště k Dawson Falls je taková úzká a velmi nepřehledná. A samozřejmě jsme museli potkat magora, co to zkoušel sjet co nejrychleji dolů. Měli jsme to opravdu o Gilbertův fousek a byl v nás. Kdybych neznal lidi, myslel bych, že pak už jel dál opatrně. Parkoviště je docela veliké a je tu opravdu dost lidí, to mě překvapilo. Chvilku si odpočineme a poobědváme a pak vyrazíme. Prvně jdeme k okruh k vodopádům. Je to krátké, hezké, ale na vodopád se můžeme podívat jen z vyhlídly a ještě takové, no spíchnuté na koleni. Dolů k vodopádu se bohužel nemůžeme dostat, protože jsou schody v rekonstrukci a jinudy se nedá. Prostě pech. Tak aspoň navštívíme elektrárnu. Je to taková chatička a čudlíkem, který vám osvětlí vnitřek, teda kdyby fungoval..

elektrárnička z 19.století

cesta na Dowson falls byla zajímavější než vodopád samotný

A pak ještě dáme okruh Wilkies pools. Je to docela hezký trek. Velmi upravený. Dojde se k potoku, kde jsou kaskády a na jednotlivých patrech jsou tůňky. Je ale dost zima. Jeden odvážlivec se ale do jedné přesto ponořil. Vylétl tak rychle, že ho tam slečna hnala znovu, protože nestihla fotku. A podruhé, už nebyl tak odvážný jako na poprvé, kdy se tam ponořil celý. A pak jako mávnutím proutku, všichni odešli a my si mohli vychutnat tu opravdovou krásu přírody.

tůňky jsou neskutečně čisté

Willkies pools

cesta vede přes Gobblin's forest

Od tůněk jdeme ohruhem zpátky k autu, po cestě je spousta malých ukrytých vodopádů a ten pravý Gobblin's les! To se nám moc líbí, navíc krosujeme i řeku..těžká pohoda pro nás, pro skupinku Indů velký outdoorzážitek. Pobaví nás jak balancují na kamenech s hrůzou v očích..hm, takhle asi na nás pobaveně koukal Vítek s Evou na společném treku :)

krásné mechy i voda

Nad námi se honí mraky, stále není nic vidět. Přesto vyšlápneme na parkovišti na vyhlídku. A opravdu, je vidět prd. A tak jedeme dolů a přemýšlíme co zítra. Jestli bude takto, tak to vůbec nemá smysl. Dole koukáme na počasí a předpověď se dost zhoršila. Ne jen že má být zatažíno, ale má i pršet a být bouřka. Dlouze se rozhodujeme co dál. Nakonec to vzdáváme. Vymyslíme něco jiného. Zkusíme Tongariro Alpine track. Tam počasí vypadá lépe. A tak jedeme dál,ale prvně se zastavíme ve Stratfordu.

Sopku máme alespoň malovanou

Ve Stratfordu mají věž. A ta věž je s hodinama. A my máme kliku, že tu jsme před třetí, protože ve tři se spustí Shakespearova hra Romeo a Jůlie. Jmenuje se Stratford Glockenspiel. Čas krátíme na internetu hledáním informací o Tangariro Alpine tracku a taky vydáváme inzerát na prodej auta. A pak to začne. Věž je přes silnici, takže nám před očima míhají auta, ale jen ty velké nákladní nám hru zastíní. Repráky dali po novu i na tuto stranu silnice, ale hluk aut je i tak dost velký, že toho moc neslyšíme. Přesto si to užijeme a je to zážitek.

jedinečný novozélandský orloj

A pak jedeme po silnici číslo 43 jménem Forgotten World Highway. Je plná zatáček ale výhledy jsou parádní. Jen není kde zastavit. Míše se dělá i trochu zle, tak zpomalíme. Až se dostáváme do nové země. Do republiky Whangamomona. Kdysi patřili do jednoho okresu, ale pak došlo k přerozdělení a zničeho nic bylo spoustu lidí v jiném okrese, tak se na protest osamostatnili. Je to samozřejmě jen recese a oficiálně tvrdí, že samostatní jsou vždy jen jeden den v roce a mají i prezidenta. První byl zvolen muž Ian, ale nevěděl o tom :). Druhý prezident byl kozel Billy, potom pudl Thai a nakonec i želva Murt. Aktuálně vládne prezidentka Vici, která byla zvolena proti své vůli, protože se zrovna v daný okamžik zdržela v kuchyni. 

Vítejte v republice! Záchody mají čistý, to mám rád

A my tu ve vesničce bydlíme v kempu.Kemp je takový zvláštní, ale je tu vše co potřebujeme. Místo na spaní a mají tu i kuchyňku s jídelnou a dokonce i teplé sprchy. Prvně postavíme stan, pak dojdeme prošmejdit město a cestou potkáme kozu, co si zaklínila hlavu v plotě. Spolunocležníci z kempu ji pomáhají vykroutit rohy - koza spolupracuje, asi se ji to nestalo poprvé :)

Středem republiky je hospoda

Po obhlídce republiky jdem vařit véču a je to příjemné vařit v teple. Taky zjišťujeme, že počasí se tu opravdu rychle mění. Takže Tongariro Alpine Crossing je také v ohrožení. Ale hlavně na něj musíme mít převoz. Prostě tam nemůžeme jen tak přijet a jít. Parkovat se tam sice smí, ale jen čtyři hodiny a místa jsou velmi omezené. A trek trvá asi sedm hodin. A bohužel je zase jednosměrný. Achjo, tenhle ostrov nás zatím nechce vůbec příjmout. Hází nám tu vše klacky pod nohy. Docela nás to deprimuje. Nakonec se rozhodneme, že co budeme dělat zítra uvidíme až ráno, podle počasí. A vstávat budeme zas před sedmou. 

všude jsou poníci, nejvíc flegmatická zvířata na světě

A pak se jdeme umýt. Já se ještě holím, kdy zase potkám teplou vodu a zrcadlo, že. Ale byla to chyba. Všude tu totiž mají cedule, šetřete vodou a Míša se sprchovala snad hodinu (pozn Míši: asi 10minut). Takže voda přestala téct. Abych se umyl já, tak jsem si musel donést zbytek vody z kuchyně v mističce. Ale aspoň byla teplá. A pak už jdeme spát. Myslel jsem si, že budu psát příběhy, ale místo toho šmejdím na internetu a zjišťuji jak prodat na NZ auto tak, aby to člověka nestálo víc než auto samotné. A pak znaveně a usínám.

Den dvoustý padesátý osmý - Grizzled Grist? Neexistuje!

Den dvoustý padesátý osmý 26.3.2023

Z Bucks Road Campsite(Featherston) do Mt. Lees Homestead (Bulls)

Autem 164,3km z Bucks Road Campsite(Featherston) do Mt. Lees Homestead (Bulls)
https://mapy.cz/s/pemapudose

Pěšky Anzac Bridge
734m 5/5m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/ketezebulu

Konečně jsme se vyspali a to i přesto, že jsme byli napadeni komáry. Míša se v noci probudila s tím, že u ni dva lítají, nakonec jich bylo dvacet. Strop se zbarvil naší krví. Bohužel většina z nich se stihla na nás napást. Když už byli všichni vybiti, naletěli otevřenými okýnky další. A zavřít okýnka, když máte zaskládaný předek, to není jen tak, ale když jde o komáry, jsem ochoten udělat jakýkoliv nemožný pohyb, či provlíknout ruku tama, kde na to není dost místa. Zavřeno a vraždíme znovu. A pak už je klid.Vstáváme až po desáté. Podle našich záclonek (stará trička) poznáváme, že přes noc pršelo.

Naše nové sousedy podezřívám, že šli na procházku. Spletl jsem se, jen spali ještě dýl než my. Uvaříme si snídani a užíváme si ranních paprsků slunce. Po snídani si jdu vyprat do řeky, ale zjistil jsem, že z té krásné průzračné vody, se stala hnědá břečka. Ono asi pršelo víc než jsme si vůbec mysleli. Holt budu muset vyprat jindy. Fakt škoda.

Dneska nás toho moc nečeká. Jen se přiblížíme k Egmont national parku, kde se chceme kouknout na sopku. Zastavujeme u Pukaha, což jak jsme zjistili je placený areál a mají tam různé ptáky včetně kiwiho. Paní na pokladně byla tak protivná, že mě to odradilo ještě víc než jsem byl. Tak nic, jen si odskočíme a popojedeme kousek dál na odpočívadlo, kde se naobědváme. Společnost nám dělá kohout, který se vždy nenápadně přiblíží, ale jak se hnete, peláší pryč. Dám si i jakési jablko hrušku. Míša to před třema dnama někde zadara sebrala jako koštovací vzorek a moc jí to chutnalo. Jím to během mini procházky k mostu Anzac Bridge. Ještě jsme nebyli ani u něj a začali se dít věci. Most jsem ještě zvládl chvíli obdivovat, ale pak už jsem popoháněl Míšu k autu a opravdu rychle jsme dojeli zpět k Pukahe a rovnou peláším na záchod. Tak musím uznat, že to jabko hruška má rozhodně grády. Měli by to dávat lidem co mají problém se zácpou.

Anzac bridge je pamatnikem padlym ve válce

Další zastávku děláme v Palmetston North, takové malé městečko s obříma Kiwi. To jsme prostě museli zastavit. A taky jsme tu dotankovali a zjišťovali počasí a možnosti v parku Egmont. Máme krásný plán. Zítra půjdeme na Dawson vodopády a další den dvoudenní trek Pouakaki circuit. Přespíme na chatě, která je kousek od jezírka s odrazem sopky. Moc se na to těšíme.

obri kiwiové

Do kempu dorážíme lolem páté. Teda on to není úplně kemp. Není tu ani žádná cedule, která by říkala, tady smíte kempovat, ale ani žádná, která by říkala opak. A internet nám říká, že tu lidi spí, takže my taky. Krom parkoviště, tu je i celý barák, ale vypadá dost opuštěně. U něj je taková stříška, kam se dá sednou pod střechu. Míša jim to tam hned trochu uklidila. Je tu i návštěvní kniha a taky dvířka vedoucí do kuchyně. Taky jsme našli zásuvku a pitnou vodu, takže značka ideál. Nakonec je na parkovišti sedm aut, takže nejsme ani sami. A i my spíme v autě. Nechce se nám stavět stan.

Taky tu mají hru pro děti o Liamovi co se umí schovávat, jeho třidě s paní učitelkou, jak šli na výlet a Grizzled Gristovi. Je to moc hezké a samozřejmě si to dost užijeme.

pohádka o Grizzled Gristovi.

 Včetně prolejzaček a houpaček. To se prostě musí. Pak rychle uděláme večeři a ani se nenadějeme, je noc. Nádobí jdeme umýt do kuchyňky, není tam světlo a tak stojíme v příšeří venkovní žárovky. Najednou Míša vykřikla, něco se na nás dobývá okýnkem! Ale ne - v letěl jsem ptáček a chudák neví jak ven, naráží do skla..otevíráme dveře (okno není otevírací) a přemlouvám ho ať si sedne na lomatku, že ho vynesu na svobodu. Chvíli se zdráhá, ale když mu to všechno vysvětlím, sedne si na lomatku a já ho hladím košťátkem. Za pár minut je venku, má takovou radost, že ani nepoděkoval. Nevadí, umyjeme nádobí a raději pořádně zavřeme dveře, aby se nechytil další opeřenec.

Zítra budeme stávat brzo, takže jdeme i brzo spát. Míša říká, že má naspáno do zásoby.

zabava v okolnim parciku