Den sedmdesátý třetí - kopec na konec

Den sedmdesátý třetí 22.9.2022
Od Monte Ranzo do Rifugio Don Zio Pisoni
20,3km 1529/1629m ( nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/favapufuno

Tarp se nám přes noc krasně vyhřál a spalo se na pohodu. Nikde nikdo nechrápal a ani žádné zvíře neskřehotalo, prostě paráda. Jen tarp jsme zevnitř trochu opotili. V pohodlí posnídáme, zabalíme, teple se oblékneme, tarp nahodim na bágl, aby doschl a vyrazíme.

loučka pro kamzíky (což my jsme) a vaření snídaně v péřovce

Hned za prvním kopečkem nás vítají kamzíci a dozvuk svítání. Taky v dáli vidíme náš zítřejší cíl, slavné Lago di Garda. Míša u něj už byla, ale já ještě ne. Jen škoda, že nám pak má pět dní pršet. 

První část cesty vede z kopečka přes Malga Bael do městečka Ranzo. Cesta je dost kamenitá, tak musíme dávat bacha kam šlapeme. Ale aspoň se nám začíná oteplovat a tu a tam vysvitne slunce a tak ještě před městečkem dáváme pauzičku a dosušíme tarp.

svacinka a kuriozity Ranza

V městečku navštěvujeme obchod s potravinama Famiglia Cooperariva. No moc toho nemají, ale naštěstí nám nic nechybí, spíš jsme se přišlo vzdělat, co tak na takové vesnici mají. A když už jsme tu, tak jsme si koupili sváču. Koláč s jogurtem a džusem. Taky jsme pořídili hummus s rajčaty a bazalkou na vylepšenou k obědu a kus sýra. Posvačíme u obchodu a když jdeme vyhazovat odpadky, zjišťujeme, že tříděný odpad tu mají na kartu. Bez ní si neškrtnete. Tu ale samozřejmě nemáme, tak házíme odpad do netříděného na zastávce autobusu.

z výšin vidíme náš cíl Arco a Lago di Garda

Značka nás pak vede po silničce do města Sarche, ale kdo by šel po silnici, když okolo vede i vyšlapaná cesta. Cesta je to hezká, jen v půlce je zavřená, ale plot má díru, tak prolezeme. A pak pochopíme proč. Cesta je pak dost vzdušná, cesta rozbitá a natažená lana pofidérní. S báglama to radši riskovat nebudeme a tak se kus vracíme. Je tu ještě jedna odbočka na cestičku, která nás aspoň dovede dolů na parkoviště a nemusíme se vracet celou cestu zpět, ale tu největší silnici neobejdeme.

kamzíci kam se podíváš

Ale to nevadí neb kolem silnice mají spešl cestu pro cyklisty a chodce. A celé to vede kolem jezera Lago di Toblino a výhled nám zpříjemňují hory a hrad Toblino a taky vidíme kopec, do kterého se budeme škrábat. Slabých patnáctset metrů nahoru na sedmi kilometrech.

Lago di Toblino

Před výstupem se naobědváme a nabereme tři a půl litru vody. Vypadá to, že nahoře žádná není. Chvíli posedíme a evidentně se do kopce těšíme. Je to výstup tak na čtyři hodiny. Začínáme ve čtvrt na tři, tak snad nahoře rychle najdeme flek na spaní. Zas to bude kolem tisíc šestset metrů nad mořem.

Škrábání do kopce jsme si spříjemnili pauzou na loučce s barákem. Fakt si vybrali krásné místo. A dalo by se tu i přespat, kór když tu nikdo není, ale ještě je brzo a kopec by stejně nikam neutekl. Posilníme se čokoškou, uschneme na sluníčku a drápeme se dál.

Na začátku nás to namlsalo, byl to takový příjemný kopeček, občas i rovinka, takže teď si to vyžíráme a je to pěkně ostrý. A jen co jsem pomyslel na to, že jsme samy, tak začali z vrchu chodit lidi, ale jen chvilku na štěstí. 

Mineme dva další flíčky, kde by se dalo spát a dorážíme k chatě Rifugio Don Zio Pisoni. Je zavřená a okolo spoustu luk a k našemu překvapení tu mají bivacco. Prostě otevřenou místnost. Je to vcelku velké, dva stoly, kamna - jen žádné pryčny, tak budeme muset spát na dlažbě, ale to našim karimatkám nevadí. Jen voda tu neteče, jinak by to bylo perfektní. Bivak necháváme vyvětrat a už bez věcí jdeme dobýt vrchol Monte Casale.

Kříž mají pod vrcholem u ústí feraty Che Guevara Míša ji kdysi před 12lety lezla a ze zhora to vypadá hustě. Ale samotný vrchol je ještě o pár metrů dál. Vrchol okupuje kamzík, tak se k němu pomalu krademe, abychom jej nevyplašili a mohli si jej prohlédnout z blízka. Nakonec se ale zdekuje a my dobíjíme vrchol. Jsou odtud krásné výhledy. Užíváme si tady odměny za nastoupané metry.

Bivak, zavrena chata a voda k rozebrání = čirá radost

Při návratu na bivak ještě obcházíme okolní chatičky, jestli tu někdo nemá studnu, bohužel nemá, ale jeden z nich má na terase flašky s vodou s popiskem, že jsou volně k mání. Jednu si tedy bereme a moc za ni děkujeme. Můžeme si tak v klidu uvařit kotel čaje, což bude potřeba. Jak začíná zapadat slunce, začíná se razantně ochlazovat.

Po návratu Míša celý bivak řádně zamete a pak nám už nic nebrání jej obsadit a zabydlet. Během přípravy večeře pozorujeme západ slunce. Po jídle ještě chvíli přemýšlíme co budeme od soboty dělat, když má lejt. Cajdat v zimě, když prší se nám moc nechce, ale vypadá to, že to bude v celé Itálii i Francii.

Na umytí si srabácky ohříváme vodu a mejeme se uvnitř. Ven do zimy se nám nechce. Stačí že se tam musíme vydat na čištění zubů a záchod. V devět pak už necháme starosti starostma a jdeme radši spát. Zítra taky den.

Monte  Casale (1600mnm), pan kamzík a výhledy

jeden z mála západů, který nám neukradl protilehlý kopec