Den sto třicátý první - a jestli neumrzli...

Den sto třicátý první 19.11.2022
Z Apartamentos Líbere Granada Catedral (Granada) do Refugio-Vivac de la Carihuela

Autobusem z Apartamentos Líbere Granada Catedral do Sierra Nevada (Pradollano)

Pěšky z Sierra Nevada (Pradollano) do Refugio-Vivac de la Carihuela
7,2km 776/103m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/fajeromupa

Noc byla velmi zajímavá, hluk od hostů z restaurace ustal až hodně po půlnoci. Ale hluk neustal, byl jen nahrazen hlukem uklízející se restaurace a opravdu si dali záležet, aby dali všem najevo, že už se končí. Pak byl konečně klid, teda na chvíli. Přece když odejdou hosté a je uklizená restaurace, tak se taky musí uklidit ulice, takže začali jezdit úklidová auta a tu a tam do něčeho narazili nebo zahoukali, když couvali. A pak ten budík. Ten zvonil opravdu moc brzo a moc hlasitě. Ale Míša se vyspala dobře a to je důležité.

Ráno snídaně, balení, malý úklid. Nervozita, jestli neděláme blbost, stoupá a tak ani snídani nejsem schopný dojíst. Na záchod jdu asi stokrát. Závěrečná sprcha, přeci jen čert ví, kdy se zase umyjeme. A pak vyrážíme na městský autobus. Přijíždí téměř současně s námi, kupujeme lístek u řidiče. Má to být devět zastávek, ale tak nějak vystupujeme už na první. Žádné jiné před autobusákem prostě nebyly. Sotva přibrzdil na červenou.

Jsme tu trochu dřív, ale to nevadí. Aspoň můžu zajít několikrát na záchod. Fakt jsem nervózní. Připravil jsem nás dostatečně, bude tam dost vody ? Nezamrzla ? Nasedáme do autobusu, mělo to jet ze trojky, ale tam je autobus s vypnutými světly, ale fronta tu je, nicméně si pro nás nakonec příjde řidič, že je na jedničce. Ptá se nás kam jedeme, moc mu nerozumím, ale jméno zastávky ano. Jedeme na Albergue Universario. Odjezd má trochu zpoždění, ale to nevadí, hlavně že jsme uvnitř, v teple, alespoň na další hodinu.

Start naší cesty do hor - autobusák a busík, kdo z nás přežije?

Už cestou vidíme ty krásné kopečky Sierry Nevady a sníh nikde. Teda sníh až za jednou z posledních zatáček. No prostě začíná až v naší vísce (2500 mnm) a je pak vidět všude dál, kam jdeme. Na parkovišti se trochu přioblékneme a vyrazíme. Na sluníčku v závětří je fakt příjemně. Pomalu, ale jistě stoupáme sněhem stále výš.

směr Valeta, ještě s úsměvem

Tu a tam někoho potkáme, ale všici jsou vybavení jak na Mount Everest. Sněžnice, mačky, cepíny a pořádný péřový bundy a ty naducaný rukavice, tak ty jim závidím. My máme vlastně jen jeden problém a to, zmrzlé ruce, takže občas přestaneme používat hůlky a radši si ruce schováme do kapes.

No a pak začne foukat. Prvně do zad, tak se to dá, pak zprava, tak musíme nandat kapucu, aby nám neumrzlo ucho. No a pak už to fouká ze všech stran a přidává se na intenzitě. Statečně se snažíme dobýt vrchol Valeta, ale vítr a mráz je proti. Každý krok je vykoupený nesmírným úsilím a ruce už necítíme. Vzdáváme to. Tohle nemá smysl. Otáčíme se a jdeme dolů. Všude je led - pod nohama i kolem nás. Byla by to pohádka, ale je fakt děsná kosa, ani se nesnažím cokoliv fotit.

Zasněžená nádhera

Kousek od nás je bivak, ale i tam se zdá cesta neskutečně dlouhá. Vítr a led spojili své síly a sfoukly Míšu. Zvednout se na nohy je dost těžké, navíc jí začala bolet hlava, tak se tak trochu motá. Pomáhám ji na nohy a vedu dolů. Za chvilku už je zas v pořádku a metelí sama. V tom ti dva zaútočí na mě a opět úspěšně. Válím se po zemi a mám co dělat, abych se postavil. Na závěr se brodíme závějema sněhu, ale jsme tu ! U bivaku.

spaní s hlavou v oblacích

A nejsme tu sami. Je tu celkem dost lidí, ale většina jich jde dál, ale další zas přichází. Nakonec je nás tu šest co zůstanou a přespí. My se po příchodu snažíme rozmrazit ruce a převléknout se. Míše to jde podstatně lépe, já mám dlouho pocit, že mi pravá ruka upadne, ale nakonec taky rozmrzne.

bezdomáči v bivaku při obědě - víc oblečení už nemáme

S tím, že budeme spát tady jsme úplně nepočítali, takže nemáme moc vody a voda v okolí nikde není, tak musíme rozmrazit sníh. Málem u toho zničím ešus, když zapomenu, že rozmrazovat sníh bych měl s alespoň trochou vody, ale včas jsem si to uvědomil. Při rozmrazování si popovídáme s dvouma klukama. Jeden dokonce umí i trochu česky. Studoval chvíli v Českých Budějovicích (chudák) a prý poznal melodii češtiny. Všichni jsou z Granady a mají rádi hory, tak si udělali pěkný víkend. Druhý den mají v plánu Mulhacén, stejně jako my - říkají, že bude super počasí..no předpověď má jiný názor, ale uvidíme ráno. Jsou to sportovci, moc se jim líbí naše putování. Jeden dokonce šel pěšky z Granady do Ženevy. Dají nám pár tipů co vidět po okolí a doporučují vesnici jménem Capileira..prý nádhera.

točí tady postřižinské z Nymburka

Několikrát uvaříme čaj a nakonec i večeři. Trvá to vše hrozně dlouho i v bivaku je pod nulou, ale aspoň tu nefouká. Jít ven je v podstatě za trest. Nakonec se odhodlám tam jít při západu slunce, byla to fakt rychlovka. A ještě když jsem vystrčil hlavu z poza zatáčky, tak mi ji málem urval vítr a to sem si myslel, že dost fouká už u bivaku.

západ slunce za větru kolem 60km/hod

Když to tak zhodnotím, tak jsme sice ušli jen sedm kilometrů, ale vyždímaný jsme byli jako bychom jich ušli třicet a navíc máme fakt silný zážitek. Před spaním jsme měli chvilku rozjímání na téma jak moc velkou blbost jsme si vymysleli a nasmáli se u vzpomínky, jak jsme v září prchali v Dolomitech před sněhem a ve Španělsku jdem do závějí i mínusových teplot dobrovolně.

Oblékneme si téměř vše, co máme - dokonce i dvoje ponožky, zkontrolujeme, že máme spacáky do mínusu ( já do - 27°C a Míša do - 35 °C . A pak už jdeme spát. Šetříme vodu, tak výjimečně nečistíme zuby, ale radost z toho nemám, za to Míša určitě jo.