Den sto čtyřicátý první - Postero Altoí

Den sto čtyřicátý první 29.11.2022
Z Refugio vivac de las Chorreras k Postero Alto
22km 786/803m (nahoru/dolů)

https://mapy.cz/s/bazopubago

Noc byla klidná. V jednu ráno jsem se byl podívat ven a málem umrzl. Jak rád jsem byl za spacáček v biváčku, kde bylo o dost větší teplo než venku. Budík o půl sedmé ale už byl spíš vysvobození. Já si na tohle dlouhé vylehávání asi nikdy nezvyknu.

Udělat snídani jako vždy je jedna věc, ale teď ještě rozdělat oheň a řádně zatopit, aby nám bylo teplo, to je věc jiná. A musím říct, že bych si snad i zvykl. Snídaně u plápolajícího ohýnku v krbu je moc príma. Taky je super, že když člověk musí ven, teplota stále hluboko pod nulou, tak mu to ani nevadí, když ví, že se vrátí do tepla.

snídaně u krbu

Opustit tak útulné prostředí bylo těžké, kór když jsme oblečeni jak na Sibiř. Ale venku je fakt zima. Zamrzlé potoky už ani nevnímáme, ale po cestě nacházíme krásná místa s rampouchy. Taky led asi třicet centimetrů tlustý. Nejhorší ale je, že jak je tu hodně vody, tak se často nějaká překonává a nejlépe po kamenech. Jenže kameny jsou často pokryty ledem a kdyby jen ty. No je to prostě psina.

Hned z kraje zabloudíme, prostě jsme šli vyšlapanou cestou. Ani nevíme, kde se mělo uhnout, ale cestiček od krav je tu všude milión. Napravit naše zabloudění nebylo úplně jednoduché. Museli jsme to vzít šturmem dolů a přitom kličkovat mezi zamrznutýma potůčkama, moc příjemné to nebylo, o to víc jsme byli rádi, když jsme značku zas uviděli.

Je to dnes takové nahoru, dolů, od potoku k potoku, potokem, zamrlým. Občas je ale dobře, že mrzne, jinak bychom podmáčenými místy ani neprošli. Když konečně narazíme na sluníčko, tak Míša odvážně u jednoho méně zamrzlého potůčku vypere. Bejci nás pozorují, jako by jim to tu patřilo a my byli nevítaní vetřelci. Stále máme před nimi respekt, ale strach, že by nám něco udělali jsme už někde potratili.

Netrvalo to ani moc dlouho a odvážně jsme začali sundávat vrstvy. Slunce začalo docela pálit. Tomu jsme na začátku dne ani nevěřili. Nakonec jsme skončili jen v košilích a kalhotech a sluníčko nás pěkně hřálo. Oběd jsme si vychutnali na kamenech s výhledem. Na jednu stranu údolí s větrnými a solárními elektrárnami a na druhé prosluněné kopce Sierry Nevady, sem tam se sněhem. A bohužel proti sluníčku se velmi špatně fotí, takže kdo tu krásu chce vidět, tak musí dojet nebo použít google.

zmrzlá země, Míša i kravička, ale výhledy stále parádní

K obědu zkoušíme další ze zdejších skvostů. Suchary nebo snad topinky? Každopádně musíte být extrémně opatrní, stačí špatně vydechnout a hned se v prach obrátí. Každopádně jich můžete sníst tisíc a furt máte hlad. Moc nás to nenadchlo. Snad jen, že ten čoko krém je stím snesitelnější.

No a po obědě jsme zabloudili znovu. Respektive se tu rozhodli, že trasu přeznačí, ale nějak nezvládli ten nástup. A my šli po nejvyšlapanější cestě. A taky jsme se orientovali podle naší mapy. A nakonec to byl docela nářez. Mentálně jsme nebyli připraveni, že by se cesta mohla tak zhoršit a vlastně i ztratit. Navíc vůbec cestu určit mezi těmi tisíci rádoby vyšlapanými cestami od krav, bylo náročné. Nakonec jsme hledání cesty vzdali a vzali to šturmem na vrchol, kde jsme úplně hotoví zase našli značku. A tady tu změnu trasy už zvládli, měli tu asi pět křížků značících tudy né. Nevadí, máme dost času na odpočinek. Nikam nespěcháme, času máme dost a naše denní kilometráž je jen kolem dvaceti, abychom nedošli do Granady moc brzo. Takže vlastně děsná flákárna. Už to začíná připomínat náš loňský trek okolo Matterhornu.

Z vrcholku už vidíme i náš dnešní cíl, Refugio vivac de Casas Nuevas. Stačí už jen párkrát sejít a vyjít kopec a jsme tam. U jednoho z posledních potoků nabírám vodu, málem mě u toho umrznou ruce, a vydrápeme se konečně k bivaku. První místnůstka s krbem by ještě šla, ale ty další dvě nás moc nezaujali. Takové skladiště. Kdyby bylo venku hnusně asi bychom zůstali, ale takhle jdeme raději dál. Kousek má být proslulá chata Postero Alto. Každý o ní píše jak je super, ale nikdo tam nespal.

Na cestě k chatě potkáme turistu. Sice jen zdálky, ale vidíme jej. Pro dnešek jediný člověk. Ještě jsme při obědě zaslechli nějaký moped a to bylo dnes vše. Jinak byl boží klid. Chata byla podle předpokladů zavřená, ale vypadá fakt moc hezky. Kdyby byla otevřená, asi by nás to i přesvědčilo k přespání. Vypadá to, že uprostřed mají hospodu a okolo postavené místnosti na spaní a každá má svůj krb. Ale takhle musíme najít místo na přespání. Jedno takové, asi nejlepší široko daleko, nacházíme kousek od cedule značící konec a začátek etapy.

náš plácek na spaní a chata Postero Alto

Trochu poklidíme, postavíme, uvaříme a zabydlíme. Pod tarpem ve spacáku je moc příjemně. Jít ven na záchod a vyčistit zuby je opravdu zážitek k nezaplacení, ale neumrzli jsme a za chvilku se už zase hřejeme ve spacáku. Tak všem přejeme dobrou noc a doufáme, že máte všici na fakturu za topení, aby nám nebyla zima, až u vás budeme bydlet.