Den dvoustý desátý 6.2.2023
Z Round Bush Campsite do Temple Campsite
Z Round Bush Campsite do Temple Campsite
Bouřka byla šílená. Samozřejmě jsme v ní museli i na záchod, což jsme si náramně užili. Ještě že máme deštník a já si do stanu vzal nepromok bundu. Pršelo celou noc a pak začal foukat vítr, že to se stanem pěkně lomcovalo, ale krásně drží. Přes noc, kdy jsem měl telefon ve spacáku, konečně zmizela ikonka kapičky a můžu nabít telefón. V šest třicet začne hrát budík. Hraje dlouho protože nevím kde je ale i tak to vzbudí jen mě. Když jej stopnu, hraje dál, jen o stan vedle. Úplně stejná melodie, to mě trochu mátlo. Asi nejsme jediní, kteří chtěli dnes někam vyrazit. Po sedmé otevírá oko Míša. Stále prší. Pouštím internet a sledujeme počasí. Dnes to nevypadá úplně ideálně. Jdu se ještě přesvědčit na vlastní oči ven. No a nevypadá to hezky. Klárka se také probudila, prý nás hlídala do dvou do rána. A domlouváme se, že dnes zvládneme něco menšího v okolí, stavíme se v Twizlu pro vodu a přesuneme se o kemp blíž údolí, odkud zítra, pokud počasí dá, vyrazíme. Přeci jen ani dnes ta bouřka být neměla.
Uvaříme si snídani, dneska poprvé vaříme v kufru auta, protože občas pěkně foukne. U toho začalo svítit slunce a stan rychle uschnul, tak se rozhodneme vše pobalit, ať se nemusíme odpoledne zdržovat. Ještě jej necháváme trochu doschnout ze spodu, ale jde to děsně rychle. Občas si u toho zahraju na rogalo, když se do toho opře vítr. Posnídáme, naházíme všecko do auta a vyrazíme na track, který jsme viděli kousek zpátky směrem na Twizl.
 |
| trasa jak víno |
Cedule hlásá dva kilometry k mostu, ale podle mapy se pak dá vymyslet prodloužení. Tak ženu Klárku zpátky do auta, ať si vezme batoh i s nepromokavýma věcma a jídlem. A nakonec se to opravdu pěkně prodloužilo. Je tu krásně, výhledy parádní. Chvílema jdeme i lesíkem, to je taková vzácnost. Stromů jsme tu zatím moc nepotkali. Dojdeme k mostu a zde se napojujeme na dálkovou trasu přes Nový Zéland, Te Araroa. Až k druhému mostíku to byla taková pohodová, nenáročná cesta, odtud ale zatáčí do prava do kopců. Chvíli koukáme do mapy a mají tam být vodopády, takže cíl máme a vypadá to tam hezky.
Jde se podél potoka, který bouří v korytu pod námi. Míjí nás první trekař. Podle výbavy jde právě dálkovou trasu, ale povídat si nechtěl. Profrčel tak rychle, že snad ani nezaslech náš pozdrav. O kousek výš potkáváme dívčinu. Sedí na kameni a dělá si poznámky do deníčku. I ona je na treku, už od prosince. Chvilku si s ní popovídáme, a pak pokračujeme dál. Místy je cesta trochu bahnitá. Nejvíc zrovna když jsem se zapomněl a šel jsem udělat fotku a pak jsem úplně nevěděl, kde je cesta, ale směr byl jasný, prostě nahoru. Trochu jsem se smáčel v bahně, ale myslím si, že to je úplné nic, proti tomu co nás na Zélandu ještě čeká. Taky se tu brodí potok. My poctivě sundáváme boty a hopskáme na druhou stranu. Tady nás dochází dívčina, kterou jsme míjeli a tak jak je, hupsla do vody a šla dál, že prej je to tak každý den.
Vodopád jsme našli. Pro fotku jsem musel podniknout docela šílenou cestu, ale stálo to za to. Nahoru to pak bylo ještě horší. Ušli jsme ještě kousek, ale už je čas to otočit a jít zpět. Chvíli se ještě sluníme. Dneska je parádní počasí a i když svítí slunce, tak není žádné extrémní vedro. Cestou dolů nás míjí další poutníci a úplně dole už dokonce rozbili tábor. Celkem jsme jich napočítali deset. Takže to asi bude vcelku oblíbené. A pak už pelášíme na parkoviště.
 |
| nečekaná krása za humny |
Jedeme do Twizlu pro vodu a koupíme i čokoládu a tofu na večer. Čokoládu mi ale holky snědly dřív než jsem přišel od přístřešku, kde jsem byl zkontrolovat signál wifi a stín. Míša pak běžela pro druhou a vzala i třetí a džus. Původně jsme chtěli nějaké pečivo, ale s tím je to tu dost trizní. Klárka ještě zkoušela druhou prodejnu, kde to bylo trochu lepší, ale po dvou čokoládách už vlastně není ani chuť. Míša publikuje články a myslím, že u toho vyrostla aspoň o metr. Byť jsme na wifi, tak je to bídná kvalita a jde to opravdu pomalu.
A pak už vyrážíme na cestu. Jedeme stejnou cestou jako sem, mineme náš kemp a pokračujeme po štěrkové cestě dál, do druhého kempu. Až do odbočky na kemp byla cesta více méně v pohodě, jednou jsme potkali auto, které muselo zacouvat. Ale poslední kilometr a půl mi dal dost zabrat. I tam jsme potkali dvě auta, ale naštěstí tam byl plácek kde jsem na ně mohl počkat. Řidič jednoho auta nám něco říkal, ale vůbec nic jsem mu nerozumněl, tak to s náma vzdal. A pak ty díry, kaluže a vůbec. Prostě děs.
Kemp je poloprázdný. Najdeme si místečko. Míša odchází do přístřešku vařit večeři a já s Klárkou stavíme stan. Trochu nám fouká, takže se nám buď rozletí podlážky a jednou uletí i stan. Těsně vedle ostnatý drát, aspoň doufám, že to bylo těsné. Nakonec ale na chvilku přestane foukat a podaří se nám stan postavit. Klárka pak jde pomoci Míše a já nás zabydlím.
Všude je strašně mušek, kromě přístřešku a to je krytý jen ze tří stran. Tam je mušek jen pár, takže se můžeme v klidu najíst. Uvaříme si i vajíčka na tvrdo, naše oblíbené jídlo, i když dost drahé, ale chutné a to je víc. A pak už jen vyčistit zuby a valíme do stanu. Je deset večer a zítra nás čeká náročný den. Aspoň v to doufáme.
 |
| tam, kde dávají sendfly dobrou noc |
Žádné komentáře:
Okomentovat