Den dvoustý dvacátý 16.2.2023
Z Andrews Shelter Campsite do Woodstock domain (Hokitika)
Autem 29,5km z Andrews Shelter Campsite do Arthur's Pass
Pěšky Scott's track (Avalanche peak 1833m)
7,9km 1050/1050m (nahoru/dolu) (jejich ukazatel říká 1300)
Autem z Arthur's Pass do Woodstock domain (Hokitika)
Autem z Woodstock domain do Hotikita a zpět.
Pěšky Glowworm Dell a Old gold-mining tunnel
1,6 km 59/59m (nahoru/dolu)
Probouzím se v půl osmé. Respektive už nějakou dobu před, ale teprve teď jsem rozlepil oči. Nějak jsem neměl chuť koukat se na sandflies jak nám poletují pod pláštěm stanu a mlátí do stanu jako by byl slejvák jako hrom. Kupodivu jich tam ale moc není, odhaduju tak padesát. Ono opravdu pršelo. Ono vlastně pršelo i v noci. Škoda, to asi na výlet nepůjdeme. Vysoukám se ze spacáku, řadně se obléknu, aby ani píď kůže nebyla k mání, nasadím síťku a hurá ven. U auta máme zase dvacet čmeláků. Je zajímavé, že u sousedního není nic. Jen co otevřu kufr už jich je plné auto. Chvíli se dohadujeme, kde kdo a co bude obletovat, ale nakonec se mě povede všechny přesvědčit, že venku je líp. Zavírám auto a část jej obletuje a část jde se mnou vařit snídani.
Posnídáme, pobalíme, pozachráníme všecky čmeláky z přístřešku, do kterého vlétávají jedním větracím oknem a už se neumí dostat ven. Umírají u druhého celoproskleného okna, zachraňujeme hned 5 vězňů. Už neprší a vypadá to, že se budou trhat i mraky. Kontroloval jsem počasí na Avalanche peak, pršet nemá, aspoň né moc, ale má nahoře hodně foukat a podle popisu, co máme k dispozici je to nahoře opravdu drsné. Vyrazíme směr Arthur's pass. Opět nás zastavuje oprava mostu, tak nám to dává čas na rozmyšlenou. Míša dává od všeho ruce pryč a my se domlouváme s Klárkou, že prostě zkusíme kus jít a uvidíme kam dojdeme. Zastavujeme ještě u záchodů, ať umyjeme nádobí a kavárny ať dobereme vodu. Na záchodcích si holky přemáchnou i spoďáry. A během toho se Míša svěří, že jí není moc dobře a na vrchol se necítí. Vypadá to, že celý výstup skrečujeme. Nakonec se ale dohodneme, že půjdeme jednodušší cestou nahoru i dolů. A půjdeme jen nad les, kde se najíme, pokocháme výhledy a zase půjdeme. Cesta tam by neměla být podle popisu drsná. A jak jsme se domluvili, tak i nalehko vyrazili.
Parkujeme na stejném parkovišti jako když jsme šli na vodopády Devils Punchbowl. A vyrazíme po Scott's tracku nahoru. Jde s námi i jeden mládenec, ale má třikrát takový bágl než my a to tam máme vše potřebné na řežití v horách i kdyby začalo sněžit. Jde se lesem a postupně sundáváme vrstvy oblečení. Začíná se dělat krásně. Po cestě teče i potůček, tak se osvěžíme a chvíli jej pronásledujeme, ale jak jdeme výš a výš, tak se ztrácí. Tu a tam nám les dovolí se podívat do kraje. V plné kráse se ukáží i Devils Punchbowl vodopády. Les řídne a stromy se stávají křovinami a my stále lezeme nahoru. Je to trochu příkřejší, ale pohodová cesta. Tu a tam potkáme turistu, který se už vrací dolů. Ale úplně na vrchu byla jen jedna slečna. Jeden starší pár to vzdal, že je to moc vzdušné a jiná slečna, že je to tam nebezpečné a umírají tam při výstupu lidé. Přečetla si to v průvodci, stejně jako já. A pak vylezeme nad křoviny, hezky se uvelebíe s krásným výhledem a poobědváme.
Je opravdu krásně a i mraky dost vystoupaly. Míša navrhuje ať ještě kousek s Klárkou jdeme a ona že půjde dolů. Není jí moc dobře a noha zlobí. Klárka ještě neví jestli půjde jen kousek nebo až na horu a já to když už vidím na top, pokud to teda nebude chtít nějaký brutální lezení. A tak jsme se rozloučili. Klárka šla napřed a já ještě koukám jestli Míša sleze, bez ztráty kytičky, takový suťovější úsek. Zvládla to a já vyrážím za Klárkou. Není těžké ji dostihnout, ale tohle nejsou závody, takže jí ani nepopoháním, spíš jí ubezpečuji, že mě nezdržuje a ať nepospíchá, čert ví co nás ještě čeká.
A za chvilku už vidíme vrchol. Ale tak nějak tam vede pořád normální cesta. Kde je ten hroznej slibovanej masakr? No nevadí, pomalu a jistě zdoláváme vrchol. Výhledy tu jsou parádní. Nahoře se zrovna roztahují tři turisti, čert ví odkud a né a né se někam hnout. Uvařili si tam čaj a vykecávají se. Občas se usmějou stylem, počkej si až dopiju a odejdu, byli jsme tu dřív. Jestli něco nesnáším, tak je to právě tohle zabírání a roztahování se po vrcholech, aby si ostatní nemohli udělat fotky. Tak fotíme co můžeme bez lidí a pak už frčíme dolů.
Klára mě překvapuje, dolů běží. Tak asi takhle je ten vršek nebezpečný. Seběhneme dobře půl kopce než se terén zhorší a člověk už musí dávat pozor kam šlape. Je tu hodně kořenů a kamenů. Přecházíme do chůze, ale tempo držíme pořád solidní. Nahoře i s obědem jsme byli za tři hodiny a dole za hodinu a půl. Míšu nachytáme jak chytá lelky na břehu řeky a sluní se. Dokonce si i vyprala! Neleníme a jdeme prát taky. Je tu docela solidní proud, takže se to pere samo. Sluníme se a čekáme až aspoň trochu věci uschnou. Nakonec se nám zatáhne, a to je čas se pobalit a vyrazit na cestu.
Jelikož je docela brzo a vcelku jsme ai odpočinuli, vyrážíme do Woodstock domain, což je kousek od městečka Hokitika na Západním pobřeží. Bereme to poctivě přes lookouty. Prvně na viadukt, což je prostě silniční most a to my moc neoceníme a hned záhy je scénic lookout. Nejsme si ale jisti co že to máme vidět. Na jedné straně skály, ale ty odtud nejsou úplně dobře vidět nebo jestli křoví co je fakt hustý a nebo do třetice silnici s ochranou stříškou pro auta proti kamenům a přepad pro vodu. No radši jedeme dál.
Další zastávkou je městečko Kumara. Jednak tady tankujeme a jednak vyrážíme k jeskyni s červama. Červi mají svítit. Našli jsme celkem tři díry, ale žádné svítící červi, tak trochu zklamaně odjíždíme. Hokitikou jen projíždíme, prvně se chceme ubytovat a náš kemp je kousek za městem. Je to opět hřiště a jsou tu záchody. Vše je čisté a mista na stan hromada. Je tu asi deset aut, ale jen dva stany. Ostatní spí v autech a jsou tu, protože je to tu hezčí než na parkovišti u silnice. Postavíme stan, uvaříme a sníme večeři. Zaplatíme pět dolarů za hlavu do obálky. A vyrazíme do města.
Ve městě jsme našli místo se jménem Sunset point. Mají u toho velké parkoviště a je to u móře. To jsme nemohli minout. Dorazili jsme o hodinu dřív než je západ slunce s tím, že se projdeme. Moc jsme se ale neprošli. Na pláži mají pozůstatky tvorby umělců, kdy tu tvoří díla z naplaveného dříví. Dokonce tu mají i kiwiho. No a taky je tu krásné bouřlivé moře. Na to se dá koukat opravdu dlouho. Do toho tu poletují rackové a lidi chodí po pláži, kde je sem tam překvapí větší vlna, která zaplaví i pláž kde se ještě před chvílí dalo stát bez nebezpečí záplavy. A do toho začalo zapadat slunce a zbarvovat vše do oranžovo červena. Byla to opravdová nádhera. Po západu se ještě chvilku projdeme, ale domů vyrážíme, abychom nejeli za tmy. Na to se ještě moc necítím.
Dorazili jsme do kempu, zaparkovali, vzali čelovky a vyrazili na další procházku. Jdeme za dalšími červy do Glowworm Dell. Je to kousek, asi dva kilometry a samozřejmě do kopečka. Poslední kousek je pak po silnici, kde v zatáčce vlezete do lesa. A tam už na nás svítí červíci. Zeleně. Svítí proto, aby lapili múry a jiný hmyz a mohli se najíst. Je to takové lákadlo. Ale a pohled opravdu pěkné, skoro až mystické. Nikdy jsme nic podobného neviděli. Když se vynadíváme, tak jdeme zpět ke kempu.
Kousek od něj je Starý zlatý tunel. Tunel nás zklamal, protože to bylo takové hrábnutí bagrem do hlíny, ale i tam byli červíci. Ale nebylo to tak atraktivní a kouzelné jako v lese. Ale je tu jezírko a v jezírku rybky a raci. A že jich tam je. Světlo se jim ale moc nelíbí. Tak je necháme odpočívat a příjdeme se na ně podívat zítra.
V kempu už jen vyčistit zuby a zalehnout. Sandflies tu moc není, ale místo nich nám lítá kolem stanu spousta komárů s tím svým typickým bzučením. A s tím zvukem usínáme, byl to moc krásný den - plný zážitků a navíc je Míše už lépe.
Žádné komentáře:
Okomentovat