Den dvoustý padesátý šestý - dobré ráno, Wellingtone!

Den dvoustý padesátý šestý 24.3.2023

Z The Brook Valley Holiday Park(Nelson) do Bucks Road Campsite(Featherston)

Autem 150km z The Brook Valley Holiday Park(Nelson) do BlueBridge Ferry (Picton)
https://mapy.cz/s/necudejodo

Pěšky vyhlídka
1,1km 40/40m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/dofujalonu

Pěšky Picton
6,1km 209/209m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/hotulagaba

Trajektem 92km z Picton do Wellington
https://mapy.cz/s/godetulajo

Autem 68,9km z BlueBridge Ferry (Wellington) do Bucks Road Campsite(Featherston)
https://mapy.cz/s/fajemajelo

Ráno vstáváme před osmou. V noci nám pršelo a teď je pořád zataženo. V osm se otevřela recepce, tak jsme zaplatili a pořídili si žetony do sprchy. Teplá sprcha po ránu je docela příjemná. Posnídáme v kuchyňce a pobalíme věci. Je půl desáté, čas vyrazit na ferry do Pictonu.

Jedeme docela z příma. Zastavíme jen na záchod, tentokrát auto nerozbiju. Dávám si opravdu pozor. Jelikož máme čas, tak to vezmeme kratší, za to horší vyhlídkovou trasou. Je to tu pěkně rozkopaný a tu a tam propadlá silnice a nebo se na ni svalil svah. Zastavujeme na vyhlídku. Jsme si mysleli, že vyskočíme z auta, koukneme a zase pojedeme. Vyklubalo se z toho půl kilometru blátivou cestou. Míša to šla v žabkách a je pěkně zasraná. A výhled ? To co se dalo vidět, jsme viděli už v polovině trasy a pak už to jen byla blátivá cesta. Potkali jsme tam starší pár. Pán to šel taky v žabkách, tak se na sebe s Míšou smáli. Cestou zpátky začalo zase mrholit a padla mlha, takže už nic nevidíme. Kdybychom popojeli dvacet metrů dál, byla tam hezká vyhlídka u silnice a možná krapet lepší, ale těžko říci, když je teď vsude bílo. Zastavujeme ještě na vyhlídku na Picton, jednou jak se nakládají klády dřeva a jednou na přístav. Je dvanáct a jsme na místě. Máme ještě hodinu k dobru.

panoramata v zabkach

Koukneme kde se dá dobrat pitná voda a dojít na záchod. U toho nám příjde sms z BlueBridge. To je společnost, se kterou jedeme. A že se prej moc omlouvají, ale byl únik chemikálii do vody v přístavu, takže budeme mít zpoždení, ale ještě neví jaké a ozvou se ve tři odpoledne. To nás moc netěší, protože naše vyhlédnuté ubytování co bylo relativně blízko, své brány zavírá v osm večer. A trajekt jede tři a půl hodiny. Nevadí, zajedeme kamsi do přístavu a zaparkujeme na místě o kterém si myslíme, že není pro nikoho rezervované, ale moc jistí si nejsme.

přístav Picton

Oběd dáme v autě, protože prší. Než dojíme, tak se to zase uklidní. A tak se jdeme podívat na Bob's bay. Cesta vede podél vody, tak máme aspoň výhled na přístav a na kopečky okolo. Samotná zátoka s pláží je taková, no, prostě tam je. Když se vrátíme, jdeme se podívat na rejnoky. Prý jich tu v přístavu je hodně, ale voda je dost zakalená, tak vidíme prd. Projdeme se městem, najdeme knihovnu. BlueBridge nám poslali, že check-in bude až v sedm, odjezd v osm, možná později, takže do Welingtonu přijedeme o půlnoci. Tak se u BlueBridge stavíme. Chtěl jsem vědět co tam o půlnoci máme dělat. Jestli můžeme třeba přespat u nich na parkovišti. Nejeví ale žádný zájem něco takového řešit. Dalo se to čekat, ale co kdyby. Možná je tam nějaké parkoviště kde bychom mohli přespat, ale spíš to zní jako, něco vám řeknu, hlavně už běžte. Jsem z toho zklamaný.

zátoka neznámého rybáře Boba

Jdeme do knihovny. Trochu dobijeme telefony a vydáme příspěvky. V pět nás vyhodí. Zavírají. Škoda že to není jak v hospodě, že dokud jsou lidi, jede se dál. A teď je tu lidí fakt hodně. Všichni ale poslušně odcházíme. Stavíme se ještě pro vodu a pak už jedeme na trajekt. Chtěli jsme zajet na parkoviště, ale netrefili jsme to. Místo toho jsme ve frontě na check in. Fronta stojí, tak Míša v kufru rychle vaří. Tak tak to stihne, když se fronta hne. Máme uvaříno, prošli jsme check inem a stojíme na parkovišti v řadě číslo jedenáct a čekáme, až se začneme naloďovat. Pobalíme věci do báglu. Čert ví jak to bude v noci na lodi vypadat, tak bereme radši i spacáky, co kdyby se dalo i trochu prospat. Z jednoho kempu nám odpověděli, že sice zavřou bránu, ale můžeme nechat auto venku a normálně si donést věci dovnitř. S tím se dá žit. Je to jen třicet kilometrů od přístavu a to se dá. Při čekání se i najíme. Taky nás osloví vedle stojící kiwáci. Jsou to lovci a masožrouti, takže se zasmějou, když jim řeknu, že jsme vegetariáni. Popravdě moc nevím co říkají. Fakt se tomu nedá moc rozumět. Ale slovu "Fuck", které říká za každým slovem, rozumím dobře.

na palubě

Je chvíli po osmé. Už je tma, když se začneme naloďovat. Musíme zdolat nájezd do lidi a je to vcelku kolmé, ještě že se tu jezdí pomalu. Ale zdálo se mi, že jsme tu stejně podvozkem trochu štrejchli. Dolů to pak bude dost napínavé. Bohužel nejsme mezi prvními, takže všechny místa, kde by se dalo uvelebit ke spaní ležmo, jsou zabrané. Ale aspoň na nás zbydou židličky a stoleček. Moc míst tu ale není. Většina lidí ma vlastní kabinku. Dá se dostat i ven, ale je tam tma. Achjo, to mě trochu mrzí.

Je devět a ještě furt nejedeme. V tom se ozve hlášení, že máme nějaké technické potíže a budeme mít zpoždění. Moc tomu ale nerozumíme. Zkusím se zeptat u vedlejšího stolu, ale rozumím jim vše o tom, že mají syna nad Welingtonem, ale co se hlásilo, to nevím. Ale tak uvidíme. Vždyť je to jedno. Hlášení asi za hodinu zopakovali, že zatím nic nového a dají vědět za půl hoďky. A po půl hodině bez vysvětlení rovnou začali říkat evakuační protokol. Né že bychom mu rozuměli. Chvíli po půl jedenácté vyrážíme. Venku je zima a tma. Snažíme se néjak uvelebit a trochu se prospat. Míša se nakonec rozloží pod stolem ve spacáku a já na stole majíc spacák jako polštářek. Jako nevyspali jsme se moc, ale trochu jsme si odpočinuli.

Wellington

Ve dvě hodiny ráno přistáváme. Vyhání nás do aut. Musím uznat, že jet nejhezčím trajekem na světě, jak o této cestě básní a nic nevidět, mě mrzí. Ale alepoň jsme na severním ostrově. Ale že bychom dostali aspoň čaj zadara, tak to ne. V autě pak sedíme ještě notnou dobu. Tohle by se v Thajsku neuživilo. Ve třičtvrtě na tři konečně opouštíme loď. A jedeme směr kemp. Silnice je tu hezká, rovná, čtyřproudová a osvětlená. Jede se moc dobře, ale je nám jasné, že v kempu budeme dvě noci. Zítra, respektive dneska, až se probudíme, budeme pořád dost mrtví. Když to jde tak hezky, měníme plán a jedeme o kus dál do kempu zadara. Za dvě noci se to už vyplatí.

Postupně mizí světla a pruhy. A aby toho nebylo málo, začne se silnice hodně klikatit. Tak s tím jsem nepočítal. Zamnou se drží auto, a i když má možnost mě předjet, nevyužije ji. Radši se drží za mnou ať jedu pomalu nebo rychle. Ve městečku Featherston nás opouští. Pokračuje pohlavní, kdežto my odbočujeme ke kempu. Posledních pět kilometrů se mění v gravelku, ale hodně slušnou. Taky o kempu psali, že je to tu hodně do kopce. To asi pisatelé ještě nebyli na jižním ostrově. By o tomto psali jako o krásné rovné cestě. V kempu je pár aut, ale místa habaděj. Snažíme se rušit co nejméně, však jsou čtyři ráno. Míša se rozhodovala mezi dvěma místy, kdxž tu náhle přijelo auto a rovnou jí rozhodování ulehčilo. Zaparkovali jsme u druhého a rozhodli se, že přespíme v autě. Tak jsme se vrhli do úprav. Člověk v druhém autě vystoupil z auta, svítil čelovkou, pak nasedl kus popojel a situace i s dlouhým sezením v autě se opakovala. A pak odjel. Dost by mě zajímalo, co tu dělal.

pokud neni 3 rano ve Wellingtonu

Jdeme spát. Teda Míša. Já čumím do stropu. Jsem přetažený, achjo.