Den dvoustý šedesátý třetí 31.3.2023
Z Whakapapa Holiday Park do Waikoko Campsite
Budík je neúprosný. Je pět patnáct. Podle předpokladu jej zacvaknu a ještě chvíli ležím, abych byl schopen rozlepit oči. Zkontroluji počasí. Pořád má být hezky, už dokonce nemá být ani větrno, jen je tu červená výstraha na nízkou viditelnost. Jak může být bez mráčku a být špatná viditelnost, to mě hlava nebere. Z převozu ale naštěstí nepsali, že by něco rušili. V pět třicet zvoní druhý budík. Rychle se oblékám a jdu vařit snídani. S rychlovarnou konvicí je to mnohem rychlejší. A kdo by si to pomyslel, že tu už v tuto dobu bude tak živo. My máme převoz až v osm, ale jiní už v sedm. Jenže já ještě vezu Míšu na začátek trasy a teprve pak zaparkovat na konec a nechat se převézt. Nějak jsme na ten luxusní kemp museli našetřit. Míša vstala sama od sebe a opravdu se snaží moc lidi neděsit. Posnídáme, pobalíme a jsme o deset minut rychlejší, takže chvíli po půl sedmé vyrážíme.
Jedeme ještě za tmy. A dokonce to vypadá, že světlo zase začalo fungovat. Ale kdo ví. Já to sám nezkontroluji a Míša, když to hlásila, pořád na půl spala. Důležitý je, že všechny ostatní světla fungují, takže i včas vidíme zajíce, co se pokoušel spáchat sebevraždu a pak to hodit na mě jako vraždu. O chlup jsme se minuli. Žádné další zvíře jsme už nepotkali. Gravelka k začátku je asi pětikilometrová, vcelku udržovaná a jen s pár děrama. Jede se ale maximálně čtyřicítkou. Začíná svítat a vypadá to krásně. Dneska bude krásný den. Na konci vyhazuji Míšu. Je dost zima, takže se rovnou navléká do všeho co může, aby to tu hodinu při čekání ve zdraví přežila. A já jedu dál. Cesta zpět gravelkou je ale dost horor. Míjí mě jeden autobus za druhým a občas je tu dost málo místa. To mě docela zdrží, ale přesto mám dost času. Na komci gravelky se dá i zaparkovat, tak jsem toho využil a pokochal se aspoň minutku východem slunce. Je to fakt krásné.
 |
| svítání nad Mordorem |
Oficiálně je tady všude zákaz parkování, krom pár míst a začátku a konci treku, kde můžete stát maximálně čtyři hodiny. Prostě vás chtějí přinutit za trek tak jako tak zaplatit. Spoustě lidem je to ale jedno a klidně parkují na zákazu zastavení. S Míšou jsme se shodli, že by nám to nervy nedovolili. Pořád bychom měli strach, jestli dostaneme pokutu a nebo ne a za to nám to nestojí. U hlídaného parkoviště s převozem je slečna. Říká mi kam zaparkovat a kde pak najdu autobus. Taky se mě zeptá na jméno. No usmála se a řekla jeďte. Nechtěla nic vidět. Ono kdyby jo, tak máme problém neb tu není signál a do emailu se tak nedostanu. Zaparkuju a jdu se ještě kouknout, jestli se nedá někde udělat fotka svítání, ale nic moc. Jsem tu o osm minut dřív. Takže to vyšlo vše moc hezky.
Operuje tu šest společností a mají plus mínus stejné ceny. Já mám lístek od Nature park shuttle. Nicméně mě posílají si sednout do prvního minibusu a nikdo nic nechce vidět. Prostě to skládají jak kdo příjde a jak jsou plní vyrazí a začne se plnit další minibus. Holky u vrátnice jsou už dvě a začali něco odškrtávat v papírech. Tak možná jsem byl jen výjimka. U Míši jsem v osm. A je tu všude hromada lidí. Hned se mi svěřuje, že tu byla na nejhorším záchodě co kdy zažila, taky jsou tu takoví ti obtloustlí fandové Pána prstenů. Přesně jak si takového fantazi fanouška představuje. A navíc tu jsou Hawaiský vojáci na návštěvě. Jsou rozdělení do družstev a mají jakési soutěže a nejlepší tým prý získá pohár.
 |
| takovou radost měl červený eskymák, že už jsme se zase potkali |
Vyrážíme na cestu. Zapózujeme u nultého kilometru a pak už frčíme. Je opravdu bez mráčku. Je krásně vidět hora Osudu, kterou dnes budeme obcházet pro změnu zleva, ale i hory, které se nám včera schovávaly. Cesta je krásně upravená, včetně schůdků, když by to bylo moc kolmé. Nacházíme bagřík, kterým to tu upravují. Lidi jsou opravdu vynalézaví. A turistů, těch je tu opravdu hodně. Tady si najít svůj životní prostor už není jen tak.
 |
| start na jednom z nejznámějším treku na ostrově - denně zde projde až 3000 lidí (kam se hrabe Sněžka) |
Slunce nám svítí do očí. Abyť jsme tentokrát na opalovací krém nezapomněli, tak i přesto, že mě to Míša v autě říkala, jsem si nevzal ani sluneční brýle ani kšiltovku. Nedá se nic dělat, do auta se už nedostaneme. A tak jdeme takřka po slepu. Ale jak je tu moc lidí, tak víte kudy, tak to zas tak nevadí. První část cesty není ani moc těžká. Za zády se nám ukáže i sopka Tanaraki. To je ta co jsme ji před pár dny měli v mracích. A jinak se jde opravdu rychle. Taky se potřebujeme trochu zahřát. Zima tu trošku je. Bude lehce nad nulou a nebo možná i ta nula, čím výš jdeme.
 |
| v dálce i Mt Taranaki..jsme už teď nadšeni |
Trasa je krásně značená a jednotlivé úseky vám dávají i vědět, že bude hůř a jestli už teď se cítíte mizerně, že to máte otočit a vrátit se. A opravdu cesta se postupně horší. Jdete víc do kopce až nakonec zmizí i upravená cesta a musíte jít po cestě, která je jem vyšlapaná. Není to nic světaborného, ale lidi sem chodí opravdu různí. Nejvíc nás ale překvapili Hawaiští vojáci. Pokud to opravdu jsou vojáci. Protože jejich kondice má vážné trhliny. Výhled na horu Osudu, kterou máme přimo vedle sebe je opravdu úžasný.
 |
Poslední výstup na Red crater a to nejtěžší je za námi. A tady nám spadla brada. Představovali jsme si to trochu jinak, ale i tak wow. Fakt je to hustý a ani nevadí, že je tu tolik lidí. Pořád je to tu aktivní. Né že by tu vytékala žhavá láva, ale tu a tam se z podpovrchu pěkně kouří. A občas prý i ta láva někde vyteče. Jsme ve výšce 1886 mnm, pro nás je to i nejvyšší bod na Novém Zélandu.
 |
| Červený kráter |
Když se vynadíváme, vyjdeme poslední kopeček a před námi se objeví Emeraldové jezírka. A ty jo, zase nám ta brada spadla. Fakt nádhera. Všude je tu cítit síra. Sešup k jezírkům, je vlastně ta nejtěžší část cesty, takže vás zase upozorňují, že se můžete otočit. Pokud by někdy někdo uvažoval nad tím, že to zvládne za čtyři hodiny sem a zase zpět na parkoviště. Tak dá se. Musí ale fakt kvaltovat a nezapomenout, že cestou zpět se bude prodírat davem turistů.
 |
| Emeraldová jezírka |
Sejdeme opatrně k jezírkům. A s výhledem na ně se naobědváme. Člověku se odtud ani nechce. Obejdeme jezírka kolem stoupajících par. Které jsou občas menší, občas větší. My procházíme když je to tak průměrné, co jsme aspoň viděli. V jezírkách rostou řasy a fakt hustě smrděj.
 |
| podívaná u jezirek |
 |
| Pára je teploučká a smradlavá |
Dalším podívanou je Blue lake. Po té předchozí podívané jej mnoho lidí jen tak mine, ale mě se líbí.
 |
| Blue lake |
A zachvíli se nám otevře i výhled na jezera Rotoaira a Taupo. A odtud nás čeká deset kilometrů dolů. Přiznávám, že kilometr, dva dobrý, ale pak už to bylo dost jednotvárné.
 |
| výhledy na jezera a páry na hoře |
Změna přichází až na poslední čtyři kilometry, kdy se schováváme do lesa. Teče tu rozbouřený potok a mají tu i vodopád.
Nutno dodat, že po cestě mají spoustu kadibudek. Míša je má moc ráda - uvnitř jsou zajímavosti o tom kolik lidí tady zachraňují a proč. A je hrdá, že jednu i zahřála Hawaiským vojákům. Od konce treku, kde se povaluje nespočet turistů čekajících na odvoz, to máme ještě kilometřík k autu. Trochu se nažereme prachu, když kolem projedou autobusy, ale jinak jsme štastně a šťasti došli na parkoviště. Posilníme se čokoládou a plní dojmů vyrážíme do kempu.
 |
| konec treku - 19kilometr a hromada lidí |
Chtěli jsme se ještě zastavit u jezera Rotoaira, ale nenašli jsme žádný pořádný vstup. Ale aspoň jsme našli koníky. A jsme zpět v našem freečku. Jen je tu hodně plno. To Hawaiští vojáci, kteří nás předjeli, když jsme byli u jezera, jdou na rafty. To jim docela závidíme, i přesto,že jsme dost znaveni. Převlíknou se a za chvilku všici odjedou a my zůstáváme samy. Přemístíme se na nás flíček a postavíme stan.
 |
| koníčci u jezera |
Míša se myje u auta, já jdu hrdinně do potoka. U toho zjišťuji, že jsem ztratil žíňku. Místo toho nacházím ztracenou čelenku. A žíňku najdu až u potoka. Chudák, dva dny tu na mě čekala. Ale jsem rád, že jsem ji našel. Nerad ztrácím věci a teď už mám zase vše. U mytí i trochu přeperu. Uvaříme si předčasnou večeři a znaveni si jdeme odpočinout do stanu.
Ze stanu nás vyhání hlad. Ale vůbec nic se nám nechce, takže nakonec jíme suchary a burákovým máslem. Lidi kolem nás se zase začali rojit. Nakonec je tu šest nebo sedm posádek. A my jdeme spát mezi prvními. Byly to moc krásné dva dny. A jsem rád, že jsme byli prvně na Tama lakes. Myslím si, že po dnešku by se nám zdáli fádní, a to by si nezasloužili.
Žádné komentáře:
Okomentovat