Den dvoustý třicátý osmý - to jsou panoramata!

Den dvoustý třicátý osmý 6.3.2023

Z Monowai campsite do Freedom campground (Island lake)

Autem 28,2km z Monowai campsite k Borland Bivouac

https://mapy.cz/s/pozogoveze

Pěšky Z Bourland saddle přes Mount Burn Tarns na Mount Burns a zpět
Cca 12km 700/700m (nahoru/dolu)

Bodově viz https://mapy.cz/s/pohesohelo

Pěšky z Borland Bivouac k Island lake
4,5km 133/181m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/gopevuhena

Ještě v jednu seděli frajeři u ohně, ale už nikdo nic neříkal, takže je zjevné, že je dívčina opustila. Řekl bych, že jsou dost rádi, ale kdo ví. Jdu pokračovat ve spánku. V noci bylo neskutečné ticho, houkala sova a něco zavřískalo u stanu, asi vačice. Velký rozdíl oproti narvaným kempoparkovištím. Budík zvoní v sedm. Posnídáme, poklidíme. 

Kolem osmé nás mine slečna Pepin a šeptem mi přeje dobré ráno. Jak úsměvné. A jinak loví signál a ani si se mnou nechce povídat. Jee jake ja to mám štěstí. Vyrážíme už v půl deváté. Máme to asi dvacet kilometrů a odhaduji, že nám to bude trvat hodinu. Je to po gravelce a není zrovna v optimální kondici. Nakonec se spletu jen o čtvrt hodiny. Všude tu mají cedule, že dalších 7km je práce na silnici a máte jet 30, když ujedete oněh 7km, tak se cedule opakuje. Práce tu žádná není, ale ti třicítku jsem asi dvakrát dal, aspoň na padesát metrů. A jednou nás ošklivě potloukl kámen. Přišel mi malý, ale naše auto je extrémně nízké. Vypadá to, že se nic nestalo, ale krve by se ve mě nedořezalo.

Borland Saddle

Když jsme konečně dorazili do Borland saddle (999mnm), tak už jsem byl dost vyřízený. Na parkovišti už jedno auto stojí, tak parkuji vedle. Než se stihneme vybatolit, přijedou ještě dva starší pánové důchodci a za nimi se přižene miniautobus s asi dvanácti dalšimi důchodci. To jsme nečekali. A nečekali to ani ti dva. Tak radši vyrážíme. Cesta je značená jen jeden kilometr k plesům. Tam je poslední tyč. Ples je tu nespočet. Větší i menší a je to tu moc hezké. A jsou tu i výhledy na Green lake a Island lake. Tam bychom chtěli dneska spát. Podle Seznamu je tam kempovací místo, ale místní mapy to neznají. A takhle z dálky, čert ví. Projdeme se kolem ples a jdeme dál, už po vlastní ose. Lezeme na vrcholky, které se tyčí před námi. Prvně se dostaneme na menší kopeček. Je z něj hezký výhled na plesa. Taky mě vidí ti dva důchodci, tak ze zdóla něco volají, tak mávám a volám taky.

Odtud jsme už našli vyšlapanu cestičku na kopec. Nezdráháme se ji použít. S vypětím sil vylezeme na kopec, jen abychom zjistili, že to není ten správný, ale výhledy jsou odtud parádní. Do sedla pod Mount Burns vede krásná hřebenovka. Na posledním kopečku se posilníme a sestoupíme dolů jen abychom zase lezli nahoru. Teď už na ten správný kopec. Tady se zabloudit nedá. Když jsme v sedle vidíme i dvě postavy, které sestupují dolů. Kupodivu jim to jde dolů rycheji než nám nahoru. Chvilku si pokecáme a překvapí nás, že chtějí sejít až úplně dolů ke Green lake hut. Z vrchu to vypadalo dost drsně. Ale holt mají informace, které my ne. Zítra je prý vyzvedá tatínek u Monowai Hut lodí. No né každý má takové štěstí a tatínka s lodí. My chceme jít na stejnou chatu taky, ale kdoví jak to dopadne.

Nahoru to jde jak po másle. Ale pak končí travička a začíná kamení. Je tu spoustu vrcholů. Na jednom z nich (1635m) se Míša uvelebí a sluní se v závětří. Další vrcholky už vypadají celkem drsně. Tak lezu sám. Ale zas tak drsný to není. Dosahuji vrcholu Mount Burns (1645m) alespoň podle mapy a je to úplně stejný pocit, jako na tom Míšiným, tak lezu zpět za ní. Chvíli polebedíme, pokocháme se výhledy a je čas jít dolů.

Do sedla musíme stejnou cestou jakou jsme přišli, ale nemusíme jít zase hřebenovkou, můžeme sejít dolů rovnou odtud. Vyhlédneme si cestičku mezi jezírky. A změníme ji hned jak dojdeme k prvnímu mokřadu. Bereme to tedy trošku z vrchu, ale překvapivě se nám daří vše obejít suchou nohou. A pak se dostaneme k okraji odkud už vidíme velká jezírka a cestu k autu. Jen je to dolů trochu strmé a mezi trsy trávy a samozřejmě potůčky, mokřady a jezírka. No nic naplat. Vrháme se strmě dolů a vedu nás kudy to zrovna jde. Když se konečně ve zdraví dostaneme dolů, vidíme tři dívčiny s velkýma batohama. Sotva dvacet metrů od nás a valí si to po cestičce. A když se koukneme kam to vede, tak vidíme, že stačilo jít kousek jinudy a nebyla to taková jízda. Nevadí, hlavně že jsme tady a ve zdraví. A tak si Míša na rovince pokusí vymknout kotník. Nechápu jak a proč, ale naštěstí se jí to úplně nepovedlo. Jen si zase poležela, dělala grimasy a úpěla. Vlastně nadávky padli jen dvě, takže to nemohlo být tak hrozné. A pak už na pohodu dojdeme k autu. Dolů mě to přišlo nějaké krátké.

místní květena a brouci tančíci

Autem sjedeme serpentýnama k Borland Bivouac. Trochu odřeme na posledních třech metrech podvozek, ale jinak cesta šla. Přebalujeme bágli. Rádi bychom dnes došli k Island lake do tábořiště a zítra to máme k Monowai hut a zpět 25kilometrů. Tak to kdyžtak zase přespíme v tábořišti, takže balíme jídlo na dva dny. Na parkoviště si to přifrčí auto a rychle z něj vystoupí dvě paní a jeden pán a jdou rychle někam pryč. Druhý pán s berlema vystoupí až o chvíli později a vaří kafe. O co tu jde? Ti tři se za chvíli vrátí a pomáhají s vařením. Podle mapy zjišťuji, že uháněli na záchod. Ale proč zrovna sem? Když vyrážíme na cestu, jedná paní mi s úsměvem zamává, tak to opětuji.

na začátku trasy je bivak a čistící stanice vybavení 

Cesta nám má trvat hodinu a půl a taky tak trvá. Chvíli jdeme lesem a pak výjdeme na louku. Tráva je tu ale do pasu a cestičky se v ní rychle ztratí. Ale to nevadí, oranžové kůly jsou krásně vidět, takže směr máme. Tráva je ale trochu nebezpečná, roste v drnech a rána schovává co máme před sebou, tu je to rygól, nebo bláto, takže jsme rádi zase za les. Nebo spíš prales. Tu a tam obejdeme spadlý strom a pak zase louka. Tentokrát je ale tráva až k hlavě, takže značky jsou vidět, až když stojíte u ní. Ale je zas dobré vědět, že umíme trefit směr. Potkáme tu slečnu co jde opačně. Když říkáme, že budeme stanovat, tak nám poví, že kemp je moc krásný a nikdo tam není. Taky se nás ptá jestli jí nedáme klíčky od auta, že by nám jej převezla, ale nám se to moc nehodí a kdyby ano, nejsem si jist, že bych jí to udělal. Mám obavu, že se auto může kdykoliv rozpadnout.

S nadšením vstupujeme zase do lesa. Je tam kde spát, takže paráda. Míjíme ukazatel a ten říká, že k jezeru je to už jen patnáct minut. Míjíme první výhled na jezero s loukou. Je tam zas ta vysoká tráva. Původně jsem si myslel že je tábořiště tady, ale to děvče šlo určitě po značce. Tady mě poprvé napadne, že jsme se možná měli zeptat, kde to tábořiště, o kterém hovoří, je. Cesta dál vede lesem až k potoku. Je to odtok z jezera, takže je to celkem frmol, ale není to nic velkého. Suchou nohou je to ale trochu o držku. Musí se udělat dlouhý krok a věřit, že dřevo, které tam je není kluzké a nikam se nepropadne. A pak navíc musíte vylézt do vcelku ošklivého blátivého kopečka. Jako nic moc, ale zvládáme to na jedničku. V mapě je toto značeno ikonkou pro studánku. Vcelku úsměvné, ale taky to mělo být až za tábořištěm. Nic naplat. Shazujeme bágle. Míša se jde podívat dál po cestě a já jdu zpět přes potok mrknout na místo, kde by podle seznamu, mělo být ono tábořiště. Napoprvé neuspěji, končím kdesi v roští. Tak se vracím a Míša už je zpět. Tak na sebe hulákáme přes potok. Já jsem doufal, že bude mít dobré zprávy, ale nemá. Sakra, že jsme se nezeptali. Nic jdu to ještě celé obejít, abych se probojoval na to správné místo. Vracím se až k louce s trávou a jdu k jezeru. Jde se tím stále blbě, ale jde to. A pak uvidím v lese staré ohniště. Chvíli mi trvá se k němu probojovat přes keře, ale jsem tu a ohniště není jedno  ale asi deset. Tak to bude tábořiště. Ale míst na stany tu zrovna moc není. Ale nám stačí jedno a to se najde. Beru to zkratkou za Míšou. Jsem moc rád že jsem to našel. Už je pozdě a jít dvě hodiny na chatu by nemuselo dopadnout dobře.

cestou, necestou 

Skáču zase přes potok, už mi to docela jde. Beru bágle a Míšu, překonáváme znovu potok a opět úspěšně a neochvějně ji vedu do tábořiště zase úplně jinou cestou. Ale vede tam. Najdeme si hezké místo na stan. Máme u toho i asistenta. Takového drzého ptáčka. Vůbec se nebojí a je děsně zvědavý. Postavíme stan a dojdeme se do jezera umýt. Uvaříme večeři, okřiknu ptáčka ať nejí stan. To se fakt nedělá. A jdeme do stanu páč kolem nás poletuje hejno sandflies. Nová mastička zdá se, pořád funguje. Sice né stoprocentně a určitě né deset hodin, ale na tu chvíli, paráda. Pod plachtou stanu jich zase máme hejno. Takže je odlákávám od vchodu čelovkou, abychom mohli ven. Vyčistit zuby a na záchod a pak hurá zpátky. Chvíli píšu příběh, ale usínám stejně rychle jako Míša.

Island lake a tábořistě s malým pomocníkem