Den dvoustý osmdesátý 17.4.2023
Z Medlands Beach Campsite na Airport Auckland international airport
Pěšky po pláži Medlands
5km
5km
Letadlem z Great Barrier Aerodrome (GBZ) na Airport Auckland domestic airport
Autobusem 1,5km z Airport Auckland domestic airport na Airport Auckland international airport
Autobusem 1,5km z Airport Auckland domestic airport na Airport Auckland international airport
Pěšky 3,2km Countdown
Vstáváme po sedmé. Stany nápor větru vydrželi, i když se fakt hodně snažil. Ráno posnídáme a rozloučíme se s mladými kiwáky, jsou mnohem rychlejší než my. Všudy přítomné kachny nám dělají milou společnost. Teta Irma je milostivá a krom únavy je vše v pořádku. Měli jsme z toho trochu obavy. Dneska odpoledne zahajujeme přesun z Great Barrier Islandu a po půlnoci odlétáme z Nového Zélandu. Kdyby teta Irma zlobila, a že to umí, bylo by to pravdu peklo.
Po snídani se vrháme do balení. Pár věcí nacpeme Davidovi. Třeba nůžky nebo zbytek vitamínů. Nějak si netroufáme převážet pytlík pillulek. Sad by bás nezastřelili, ale mohlo by nás to nepěkně zdržet. A to rozhodně nechceme. Vše balíme tak, aby nic nebylo venku nebo postraních otevřených kapsičkách. Tím samozřejmě máme méně místa než normálně. Zatím jsme se vmáčkli. Uvidíme jestli vmáčkneme i nějaký nákup, ať v Malajsii neumřeme.
Tak nějak pobalíno. Je čas si taky ještě trochu užít našeho posledního dne. Jdeme se projít na Medlands pláž. Moře už nebouří tak jako včera a pár lidí vyrazilo na serf. Rádi bychom to taky zkusili, ale dnes si už netroufáme. A taky si myslím, že bychom se toho moc za dvě hodiny nenaučili a bylo by to spíš plácání se ve studené vodě. Surfování je vůbec zvláštní. Je to hodně o čekání a pak, když se to povede, si užijete pár vteřinovou jízdu. Většinou tak pět až sedm vteřin a konec. Zkušenější s velkým štěstím a na správném místě pak třeba i dvacet. No někdy to zkusíme. Kdyby na tom nic nebylo, lidi to nedělají. Projdeme celou pláž tam a zase zpět. U prostřed nás nějaké malé děti lákají do nějaké kavárny, jestli jsme jim za hluku moře a jejich věčného neposedného otáčení správně pochopili. Taky vylezeme na jeden ostrůvek. Vedou na něj schody a i přesto na něj jedna Asiatka nedokázala vylézt. Bála se. Ale pro ně je to občas jako pro nás Everest. Nejsou zvyklí na přirodu, jen na velká betonová města.
 |
| vyhlídka |
Popojedeme autem, a že si najdeme hezké místo na oběd. Prvně zabloudíme a když dojedeme ke Kaitoke pláži, tak začne hrozně lejt. Vrátíme se tedy zpět do kempu, ze kterého jsme vyjeli a najíme se pod stříškou. Je zajímavé, že tady na tom kousku neprší. Po jídle vyrážíme na obhlídku místních pamětihodností. Prvně se zastavíme v kostele St. John. Je to docela obyčejný kostelík. Nic honosného jako v Evropě. A pak zabloudíme do muzea. Je to spíš taková historie ostrova s fotkama. Mě se to moc nelíbí, ale ti dva vypadají nadšeně. David tu kupuje i čtyři mýdla a dvě nám daruje. Zjevně mu moc nevoníme. Taky tu zas mají krémové testery, tak se zase trochu mázneme, ať naše pokožka pěkně hydratuje.
 |
| Muzeum v hippie ctvrti |
Stavíme se dobrat benzín a prolítneme místní obchod. To že je to drahé se dalo čekat, ale nečekaně tu měli i vegge věci. My ale už nic nepotřebujeme. Jsme rádi, že jsme momentálně úplně bez jídla. Taky nakoukneme na poštu, což je zároveň i gift shop. David neodolá a koupí si nové serfařské triko. A docela mu i sluší. My opět vycházíme na prázdno. Musíme myslet na to, že to budeme muset vše tahat na zádech a naše zavazadla nejsou nafukovací.
A pak už je čas jet na letiště. Vrátíme auto. Prostě jej zaparkujeme a klíčky se hodí na letišti do šuplíku u stolu. Taky se podepíšeme Davidovi na pohledy. Chce mít důkaz, že jsme tu opravdu byli. A pak už se odbavíme. Naše zavazadla váží 12, 14 a 17 kilo. Vyhrává David. Je vidět, že jel jen na krátkou dovolenou. Krátká dovolená vždycky znamená spoustu hovadin navíc. Vzpomněli jsme si, že Klárka nám dluží seznam věcí, které přivezla ve dvou batohách na Nový Zéland. Budeme jí to muset připomenout. Půl hodiny do odletu začalo opravdu hodně pršet. Míša už tak má velké obavy. Pořád básní o tom, že se pozvrací. Letíme malinkatým letadýlkem a pořád pěkně fouká.
Déšt ustal a i vítr polevil. Přistálo naše letadlo a vystoupili z něj lidi. Až na jednoho nikdo nejeví žádné známky nevolnosti. To bde dobrý. Je to jen třiceti minutový let. Začne probíhat kontrola váhy cestujících i s příručním zavazadlem. Dvě děvčata by ráda letěla taky, ale i přesto, že byla dvě místa v letadle, tak s námi neletí. Poletí až za hodinu. Zajímalo by nás, zda v tom hrála roli jejich nadváha. No a pak už konečně nasedáme. Jeden cestující pomáhá uzavřít dveře ze vnitř, aby se sem nemusel pilot prodírat. Opravdu tu není moc místa. A taky tu nejsou pytlíky na zvracení. Ale jeden svačinovej najdeme. Míša mi i dává telefon, že aby nebyl špinavý. Ale jinak sršíme optimismem. Letadlo se rozjelo. Dost vrže a ozývají se zvuky, které při startu prostě slyšet nechcete. Piloti jsou ale v klidu, takže to loupání a klapání je asi, snad, doufejme v pořádku. Dostaneme taky rychlou bezpečnostní instruktáž a pak už se vzneseme do nebes.
Cesta proběhla úplně na pohodu. Ze zhora toho i dost vidíme. Teda delfíny ani velryby ne, ale pohled na ostrovy ze zhora jsou krásné. A ani se nenadějeme a jsme nad Aucklandem. Obdivujeme místa, která jsme navštívili a máme to i s výkladem od Davida. S letadlem to ani necloumá a i přistání proběhne bez problému.
 |
| jeden pytlík vládne všem |
 |
| Ostrov z výšek |
Míša si to nakonec parádně užila, a to bylo obav. Je ale fakt, že kdyby zafoukalo, tak by to s letadlem dost házelo, a to by nám asi nebylo tak hej. Přestoupíme do malého vozítka a jedeme vstříc Aucklandské letiště, vyzvednout batohy.
 |
| už jsme přistáli! |
Potřebujeme ještě do obchodu. Nejblíž je Countdown. Tak se nás tam David pokusí dovést. Prvně popojedeme z Domestic terminálu na International. Čímž jsme si moc nepomohli. A pak to vezmeme pěšky, ale trochu zabloudíme. Nakomec se ale vymotáme a do Countdownu se dostaneme. Koupíme si nějakou sváču. Jednak máme hlad a jednak letíme až zítra, patnáct minut po půlnoci. Takže čekání bude dlouhé. Ale koupíme i vločky a směs na snídani a pár tyček a čokoládu. Ať máme čas se v Malajsii rozkoukat. Taky přilétáme do svátků Ramadánu a Hari Raya Aidilfitri. Což nám může trochu stížit shánění jídla, ale taky nemusí. Radši ale budeme připraveni, ať nedopadneme jako v Thajsku. Nákup se nám tak tak vejde do báglů. Ale aspoň jsme utratili zbytek Novozélandských dolarů, které jsme ještě měli cash.
David s námi ještě kousek jde. Ale už ti směřuje na autobus a domů. Jsme mu moc vděční jak za půjčení auta, tak za moc hezký výlet na Great Barrier. Opravdu jsme si to užili a zažili dost legrace. A jsme rádi, že si mohl díky nám, taky trochu odpočinout od práce. Loučení je dojemné, ale doufáme, že se zase potkáme. Je to moc fajn kluk a já si jej oblíbil. No a pak už na letiště. Před ním se ještě venku najíme, naposledy přebalíme. Když už je venku zima, přesuneme se dovnitř. Nacházíme si místo v jídelním koutku. Je tu teplo a dájí se dobít telefóny. Ruší nás jen občasné, příšerné mlaskání. Čas letí neuvěřitelně rychle. Vydáváme příspěvky a už je čas odbavení. Check in již máme, tak jdeme jen odevzdat zavazadla. Probíhá to stejně jako check in a zabírá to i stejně času. Někdy bych to rád pochopil, stejně jako dutty free obchody. Proč tam někdo něco kupuje, když je to třikrát dražší než má být? U první kontroly letenek, nám nefunguje načtení kódu, tak nás musí paní pustit ručně. U bezpečnostní kontroly musí Míša chvíli čekat. Neprošla jak já. Ale jen otevřeli baťůžek, koukli a zase pokračujeme. I další čekání mě ubíhá rychle. Míše tak ne, je už opravdu moc unavená a těší se do letadla, že se trochu prospí. Je půlnoc.
Žádné komentáře:
Okomentovat