Den osmdesátý pátý - Durchfall neboli průjem jak bič

Den osmdesátý pátý 4.10.2022
Z Du Parc Hotel k hranicím Itálie a Francie
22,7km 1213/799m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/gekozamebe

I přes hotel zas jsem se nevyspal. Ale aspoň se vyspala Míša, sice krátce neb jsme šli spát kolem půlnoci a vzbudila se v šest, ale aspoň se furt nepřevalovala a nekoukala do stropu jak já. Na snídani jsme dorazili chvíli po osmé. 

Měli mít continentální snídani, ale prd, maj klasický bufáč, což je nejlepší snídaně v ubytkách co znám. Je fakt, že jsem už viděl bohatší snídaně, ale najdou se tu i vajíčka, která si musíte uvařit, sýr, housky, máslo, rajčata, müsli, mísa různého ovoce, švestkový vynikající kompot, jogurty a samozřejmě spoustu sladkého pečiva, kde musím konstatovat, že tak dobrej croasant jsem ještě nežral. No přežral jsem se zase k prasknutí.

naše hostina a poslední výhledy z městečka

Míša to také pěkně rozjela a dala si espresso i cappucino. Ale než si stihla přidat, musela utéct do pokoje na záchod. Jen tak tak to stihla a když se vrátila už nic nejedla a musela přiznat, že konzistence nebyla nejlepší. Tak snad z toho nebude nic špatného.

Zase musime balit. Včerejší velké prádlo povětšinou uschlo, až na ponožky a Míšiny spací věci, ale to dosušíme přes den na batohách, však tam zas má být slunečno a dvacet stupňů. Z hotelu odcházíme po desáté hodině, je ještě trochu zima, ale my to nebojácně rozjíždíme rovnou v kraťasech.

Cestu nám zkrášluje místní umění, něco se nám líbí a někde nedošlo k úplnému pochopení umělcova záměru. Mě třeba příjde, že podzimní příroda je o dost hezčí.

mistní umění - člověk by až řekl, že se tady v zimě musí fakt nudit, když pak takto řádí s motorovkou v lese

Cesta nás zavedla do Malafosse Bassa, kde je i voda. Což většinou stavíme, napujeme se, chvilku spočineme, ale dnes jsem udělal jen pár fotek a pak koukám Míša je pryč. Valí si to do kopce jako by ji někdo honil. No já to chvilku zkoušel, ale ten náskok měla velký a rychlá chůze do kopce docela vyčerpává. Nakonec na mě počkala na rozcestí. Je dobře, že jí to dnes tak krásně šlape. Jdeme hlavně modřínovými lesy, sem tam listnáč krásně obarvený podzimem. Je krásně teplo..příjemných 23°C.

Cesta do Autagne byla více méně po vrstevnici a tuhle část jsme si užili nejvíc, nemusíte se dřít do kopce nebo z kopce a můžete si užívat okolí a přírodu plnými doušky. Autagne je zas pár baráčků a kostel,

u kterého si na chvilku sednem a obdivujeme místní faunu a flóru.

Pak to zklušeme dolů k silnici a řece. Na pár dní teď asi budeme silnici potkávat víc než bych chtěl, ale uvidíme jak mají cestu do Santiága vymyšlenou. U řeky se naobědváme a pozorujeme dívku se čtyřma psama jak se snaží, úspěšně, ovládnout stádo koz. Jako nevypadá to moc lehce, ale je to moc zajímavá podívaná.

Po obědě vyrážíme přes pastviny směr městečko Cesana Torinese. Stáda tu mají hlídat pastevečtí psi a prý je nemáme dráždit ba ani máchat hůlkama nebo po nich házet kameny, ale se sklopeným zrakem stáhnout ocas a pomalu vycouvat, ale nic takového nás nepotkalo, žádného jsme neviděli. Zato mě se začal bouřit žaludek.

Došli jsme na lavičku k malému ďáblíkovi. Tady zahuzaju věci, beru toaleťák a valim si užívat přírody. No co vám budu povídat, průjem jak hrom. Chvíli pak odpočíváme a hlavně tedá já na lavičce. Míše je naštěstí dobře. Přemýšlíme z čeho to máme, že by z nějaké vody ?

Nápad, že bychom tu dnes zůstali a Míša dojde pro vodu, nebo že pro ni dojdeme spolu a pak se vrátíme,zamítám. Fakt by mě zajímalo proč. Asi jsem chtěl být hrdina. Ve městečku nabíráme vodu a frčíme dál. Dva kilometry nás vede cesta po velké silnici. Fakt hrozný zážitek a to nejezdí ani moc aut. Pak to naštěstí vede lesem než sejdeme na malé parkoviště u té samé silnice. Marně už nějakou dobu vyhlížím místo, kam si zase odskočím. A holt musím tady, kde si odskakuje kde kdo.

stádo koz nás překvapilo.u oběda, opět most pod mostem a krásy Fenils pod Alpama

Musím se přiznat, že mě tenhle stav nevyhovuje a hodně vyčerpává. Posilníme se tedy čokoládou a jdeme hledat místo na spaní. Jenže se ukázalo, že naše cesta vede krásnou soutěskou plnou lezeckých a feratových cest, tak tady to evidentně nepůjde. Ale mě se začíná dělat aspoň dobře a i únava opadává.

tak trochu průser, ale za to s paradními výhledy

Prošli jsme soutěskou San Gervacio, která není nijak speciálně značená jako v Rakousku a nevybírá se vstup. Opravdu je moc krásná, plná ferat i míst k lezení. Známá je zejména s "Ponte Tibetano", což je tibetský most. Jedná se o jeden z nejdelších visutých mostů na světě - měří 544 metrů a je natažen ve výšce asi 30 metrů od země.

Soutězka a slavný visutý most, žel je dočasně uzavřen

Cesta skrz vedla tak, že jsme vylezli u kempu. Nad kempem je kostelík. Budeme spát tady ? Nebo v kempu ? U kostelíka je to dost křivé a asi trochu divné spát deset metrů nad kempem. A kemp je divnej sám osobě, takže jdeme dál. Respektive trochu uhneme z cesty, abychom nešli do města, ale u lanovky to z dálky vypadalo na nějakou možnost. No nakonec jsme si vyšlápli kopeček, dobrých stopadesát metrů nahoru takřka do dvoutisíc metrů nad mořem a našli krásné místo v lesíku. Notnou dobu jsme šli kolem hranic, ale do Francie jsme zatím nepřešli.

A pak už jen klasika, postavit tarp, rozdělat tábor, uvařit, srabácky se v zimě rychle umít jen vlhčeným ubrouskem, najíst, namasírovat svaly, vyčistit zuby a spát.