Den sto dvacátý první - z pláže až do výšin

Den sto dvacátý první 9.11.2022
Od Mirador del Ronquillo ke Call d'en Romaguer
23,4km 701/551m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/dutemefejo

Spalo se dobře a dlouze, ale pořád to bylo málo a ráno daleko. Tady by se líbilo hodně lidem co dokáží spát i dvanáct hodin. No já to nejsem, takže jsem moc rád, když budík konečně dá vědět, že už je čas. Míša, které se to tu moc líbí, si ještě chvíli lebedí v pelechu. Uvaříme snídani, pobalíme, slunce přivítáme a vyrazíme.

začátek s výhledem z království bordelu, ale pak jsme šli po pláži Kristus

Dneska to máme pořád nahoru dolů od pláže k pláži. Taky nás pronásleduje camping Treumal, ve kterém jsme původně chtěli spát neb několik stránek tvrdilo, že je otevřen. No.. není. Taky jsem dnes dostal konečně odpověď z office de turismo, kde se ptám, jestli se tu někde dá nocovat. Tak pravda, odpověděli pozdě, ale přece. Ono teď maj asi dost frmol.

Světlo na konci tunelu, cvičenci tai-či, další selfie s udělátkem

Vody je tu zatím všude dost, občas najdeme vodu i mimo vyznačená místa. Tak jsem moc zvědav, jak se to změní mimo města. Dnes máme v cestě opět Lídl, takže zase utrácíme o sto šest a taky decathlon, tak kupuju plyn a rovnou dva. Nějak tady ve Španělsku ubývá strašně rychle a přitom bych to čekal obráceně, když je tu tepleji. Dokonce jsem začal používat i závětří a voda se pak vaří vcelku rychle. Tak nevím, čím to může být.

U Lidlu strávíme v podstatě dvě hodiny. Najíme se, přebalíme, odpočineme a ten čas prostě hrozně rychle zmizí. Sedíme na lavičce a na vedlejší sedí starší paní. Nemluví, ani na pozdrav nijak zvlášť nereagovala. Když si Míša šla pro kafíčko, tak mi paní nabídla dvě balení šunky. S díky jsem odmítl. Ale asi to tu paní rozdává často neb se u ní zastavila dívčina, vzala si šunku a zase šla. Úplně si nejsem jistý jestli byla bezdomovec nebo ne a nás paní do této škatulky taky zařadila.

tohle městečko nás pobavilo- mají žraloka, ze kterého se dá klouzat!

Od Lidlu se pak na cestě předháníme se skupinkou tří děvčat a druhou skupinkou čtyř pánů. Vždycky když se někde flákáme,tak nás předeženou a my je pak předeženeme, když jdeme. Při obědě snad už získají dostatečný náskok a taky tipuju, že už půjdou jinudy. Chvilku se i zdálo, že je teplo, a tak jsme obědvali polonahý a nechali si sušit košile. Ale asi jsme tam díky tomu trošičku vymrzli,ale nevadí,stejně máme dost zpoždění, tak zrychlíme krok a zahřejeme se.

V Sant Feliu de Guíxols nabíráme vodu. Chvíli váháme jestli víc nebo míň, přece jen od teď je to asi dvacet pět kilometrů bez vyznačené vody a čert ví, jestli někde někdo bude doma, aby nám natočil. Tak nakonec bereme středně víc a obtěžkáni jdeme dál.

Sant Feliu de Guíxols

Jdeme si tak hezky po chodníčku, když se proti nám hrne dav děcek, obsadili oba chodníky a občas kus silnice a nám nic nenechali. Ještě že jsoi řidiči rozumní a nechtějí nás přejet. Je to zvláštní pocit, takhle někde cestovat a pak si uvědomit, že je vlastně školní rok a děcka chodí do školy. Taky nám příjde divný, že bychom ještě někdy měli pracovat. Takhle trajdat je fakt lepčí.

Značka nás zase chtěla vést jinudy než máme vyznačeno v mapě. Tentokrát se nenecháme nachytat a správně uhneme. Jen škoda že i přesto, že v mapě je naše trasa značená, tak tady nikoliv. Taky je ta cesta trochu zarostlá a neudržovaná, ale i tak se vydáme po ní. Dovede nás na pláž. To je tak nečekané. A teď máme jít podél pobřeží. Přes kameny, přes příboj, jé to je taková paráda, hlavně, když máte plnej bágl vody.

poprvé jsme viděli kvetoucí kaktus v přírodě!

Vracet se nebudeme, to by vyšlo na stejno. Takže poctivě hopkáme z kamene na kámen. Jenže jak má Míša teď těžký bágl, tak se začala ozývat noha. Vyrazil jsem tedy svižným krokem napřed, po půl kilometru tenhle marast měl končit, a vrátil jsem se pro Míšu, abych jí vzal bágl. Ale většinu trasy už urazila. Oba nás překvapila paní, co se tam v tom marastu opalovala, když jsem šel kolem ní já, byla zamotaná v ručníku, když Míša, tak byla prý nahatá. Jako kdyby aspoň svítilo sluníčko.

Dohopkali jsme nakonec a koukáme do mapy a tady ten marast by měl pak znovu párkrát začít, nemá to být sice už tak dlouhé, ale i přesto nás to dost zpomaluje, není to hezké a že bychom v tom našli místo na spaní pochybujeme ještě víc než předtím. Nevadí, zvolíme alternativní cestu a zkusíme se napojit zpět na značku. Alternativní cesta samozřejmě po chvíli končí, ale nám to nevadí, prostě to vezmeme šturmem nahoru až narazíme na nějakou cyklostezku pro hazardéry se životem.

Odtud už vede vcelku pěkná cesta. Koukneme i na studánku, ale ta dostudánkovala už asi dávno, teď je tam je prach a písek. Škoda. Cesta vedla samozřejmě celou dobu nahoru, ale aspoň doufáme, že tu najdeme fleka na tarp. Večír má pršet. Moc se nám však nedaří, teda jako vůbec se nám nedaří. Né že by tu nebyla rovina. Ta tu tentikrát je, ale prostě je tu spousta šutrů, křoví a stromků. Když už něco najdeme, tak je to blbě z kopce nebo pro změnu v dolíku, kde nás to vyplaví. Prostě paráda střídá parádu. Jsme fakt zoufalý. Jó kdyby nepršelo, tak je nám hej. Pro jednoho se místo vždycky najde, ale fakt musíme postavit tarp. Nakonec zabivakujeme na vedlejší cestě, na jediném malém flíčku, kam se tak tak vejdeme. Když jsem jej našel, tak jsem si říkal, že to asi nedáme, že to bude malé. Když jsem pak sem vedl Míšu,tak jsem jej málem ani nenašel. Ale nakonec se stalo naším domovem.

zoufalost a navíc tady mají zvláštní kytky

Postavíme tarp se značným úsilím, zabydlíme se, uvaříme si a čekáme na déšt. Zatím nepřichází. Tak snad ani nepříjde.