Den sto dvacátý šestý - sucho

Den sto dvacátý šestý 14.11.2022
Od Santuari del Corredor k Menhir de Cal Camat
25,7km 840/1034m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/nujafamoho

Noc byla příjemně klidná, žádná civilizace - sice jsem se ve dvě zase probudil, stačilo se otočit na druhý bok a spát dál.. Kousek před šestou si kolem stanu rejdilo prasátko, ale budíček jej vyplašil a uteklo. Já bych utekl taky, měl bych si ten příšernej zvuk změnit na něco hezkýho.

vyhlídka na moře a východ slunce

Mlha se zase převaluje vzduchem, ale spacáky mame suchý a tarp kupodivu taky, takže v klidu posnídáme a až pak zabalíme a vyrazíme. Po dvou kilometrech dorazíme do místa, kde má být voda a je tu. Je to vlastně velký kemp, ale jak to tu funguje moc nechápeme, tady nahoře je to volně přístupné, je tu spoustu plácků na stany, velký parkoviště, místo na jídlo a když pak jdete dál, tak to začne být oplocené a zavřené. No nemusíme chápat všechno, hlavně že máme vypráno, jsme napití a máme i umyté nádobí 

kemp a kousek vedle oslíci

Cesta se nám pak na chvíli přetvořila na asfaltku, to se nám moc nelíbilo, ke všemu ji opravovali, takže tam všude stála auta a byl jednosměrný provoz a my se mezi tím museli proplést, ale o to víc si pak vážíte byť široké, ale aspoň hliněné cesty.

Tady ve Španělsku mají takovou divnou zvláštnost. U prostřed ničeho máte kostel a u kostela hospodu. Třeba jako právě u kostela Sant Andreu del Far je hospoda Can Guinard. Hospoda takhle ráno zavřená, ale vypadá dosti veliká. A kostelík je taky zavřený, ale aspoň jej obejdeme zvenku.

kostelík uprostřed polí s hospodou

Cesta nám utíká zase dost rychle, takže se na chvilku zastavíme u Sant Crisòfol del far. Tady teda zrovna hospodu nemají. Ale poseděli jsme tu na nějakém kameni, snědli čokoládu a rozhodli se pod nátlakem okolností, že do Barcošky dojdeme už zítra, tam přespíme a vlakem přejedeme do Granady. A proč pod nátlakem ? Levný vlak jede jen v devět ráno a obchody taky otevírají v devět a bez jídla by jame cestu nepřežili, takže nás to donutilo zauvažovat a jelikož cesta teď rychle ubíhá, bylo rozhodnuto.

Z chvíle se teda stala hodina a půl a trochu jsme u toho promrzli, takže na oběd jsme kousek popošli na Torrassa del Moro. Podle mapy to vypadalo na zříceninu zámku, ale místo toho tu stojí věž. Evidentně opravená s novými okny. No krása tak veliká, že sem ani chodit nemusíte.

Torrassa de Maro, oběd a utrácení hromady euro za ubytování a vlak

Po obědě a s vědomím lepších zítřků do toho trochu šlápneme. Opustili jsme jeden park a přešli do druhého, i když to nebylo snadné. V parkách je super značení, o které zakopáváte i když jdete čůrat, ale mezi nimi je dost špatné. Nemohu říci žádné, protože tu a tam se nějaká vybledlá značka objeví, ale ztratit se tu dá rychle.

Na jedné velké borovici, jsme objevili chlapa s tyčí. To vás zaujme, co dělá chlap na stromě? Ke všemu fakt vysokým a ještě na borovici ? Míša má samozřejmě hned vysvětlení, shazuje šišky. Ale proč je shazuje ? Protože to jsou Pínie ! Boha, ja jsem opravdu jelito. Tohle mě mělo napadnout samotného. Nicméně Míša o tom, že jsou to Pínie ví dlouho a pronásledují nás už nějaký čas. A navíc jsme už pod nimi i spali a šišky se všudemožně válely. Ale proč jsme si teda nenasbírali Píniové oříšky, to už vysvětlit nemohla. Samozřejmě předpokládám, že teď už na ně nikde v klidu nenarazíme.

U Sant Bartomeu de Cabanyes, schátralého kostela, asi proto tu není hospoda, jdeme hledat studánku. Z cesty se stane houštím zarostlá necesta a poslední kousek už jdu sám bez báglu. Skoro si rozbiju držku, ale nakonec se ke studánce dostanu. Voda teče, ale opravdu pomalu. Vrátím se k Míše a poradíme se. Rozhodli jsme se na to tady vyprdnout. Nabrání vody by trvalo hoďku a to radši zkusíme štěstí jinde.

kostelík a jediná studánka široko daleko

Zapomněl jsem na jeden německý pár, který jsme potkali ještě před kostelíkem. Byl to takový zvláštní výjev. Kluk se snažil vytlačit kolo do prudkého kopečku, ale nešlo mu to, tak musela slečna pomáhat. My jsme kolem nich prošli když už vytlačili, obešli jsme je po cestičce a nadešli jsme je, do teď nevíme, proč nejeli stejně jako jsme šli my. O chvíli později nás s velkou parádou předjeli. Chlapec toho měl plné zuby a děvče mělo dost elánu a pořád se usmívalo. Nakonec jsme je potkali u kostelíka, měli tam dodávku a balili se. Když jsme se vraceli od studánky, stáli někde v křoví a ukazovali při mytí Míše holé zadky. Jen já zas viděl kulový.

někdy nám zůstává rozum stát nad místními libůstkami - cedule upozorňující na masakr motorovou pilou nebo zákaz vstupu/vjezdi leč pes vstoupit může, ale na vodítku - kdo pak drží to vodítko? Vyhlídla na  ošklivá města a zavřená rozhledna s výhledem na lom (WTF?)

Jdeme rychle dál. Kvůli vodě opouštíme značku a drápeme se do kopce. Podle map tam má být pitná voda. A jak se říká, vše musí být jednou poprvé, tak teď nás tady ve Španělsku mapy podrazili, je tu prd. Ale nevadí, opodál mají být další dvě studánky. Aby nás to moc nezdrželo, tak nechávám Míšu s báglama u rozcestí a běžím to rychle okouknout. K jedné se prodírám ostružinama, sedřený do krve padám držkou do rozpáleného suchého písku. Nikde tu není ani známka po studánce nedej bože vodě. Zvedám se na všechny čtyři a plazím se kousek zpátky, odkud vede prašná cesta strmě dolů. Dolů? To pak zase budu muset nahoru, ale co naplat, život Míši na mě teď závisí. Vrhám se dolů, skoro letím a pořád nikde nic. Smutně kontroluji mapu, ale jít dál nemá cenu. Celý zkrvavený, od prachu a unavený se vracím k Míše, kde padám k zemi. Neuspěl jsem.. umřeme žízní.. (dramatičnost přidána na žádost Miši, jedna ostružina mě, ale opravdu drápla)

Nic naplat jdeme dál, buď někde někoho potkáme nebo dojdeme k dalšímu zdroji a nebo holt dáme jen suchary, vody na pití máme dost. U prvního baráku nic, zavříno a těžko říci jestli je někdo doma. Jdeme tedy dál, když se Míša otočí a vidí další barák kousek zpátky a někdo se tam pohybuje. Vyrazíme tedy tam.

Dvorek je otevřen. Všude cedule propriety privata. Jdeme dál. Voda je voda. Dostaneme se k domku a nikdo nikde. Zvolám tedy známé "ola". V tu ránu se ozval zuřivý štěkot psa a už si to na nás hrnul. Zjevně jsme pana hlídače dost překvapili. Hned za ním se hnala paní a volala na něj ať nás nechá. A ještě přišel pán, do půl těla nahý s košilí v ruce. Pes uposlechl příkaz a nechal nás. Nejsem si moc jistý jak by to dopadlo, ldyby nikdo jiný nebyl doma. Pán si oblékl košili a bylo vidět, že má nehezký šrám na zádech, který byl zrovna ošetřen. Vykoktal jsem ze sebe "No hablo Espaňol" a " Do you speak english" a naštěstí se mě dostalo kladné odpovědi. Tak jsme poprosili o pitnou vodu. Přinesli pěti litrový kanystřík. Prvně jsme si nalili dvoulitrovku a trochu zaváhali jestli máme načepovat u tu litr a půl, ale oba nás povzbudili, že ať si vezmem dost. Učinili jsme tak. Samozřejmě jsme jim řekli, že jsme přišli z Prahy a nezapomněli jsme jim hojně poděkovat. Ale radši jsme už šli. Tak nějak nám přišlo, že jsme nepřišli úplně v nejlepší dobu.

No a když máme vodu, tak už jen najít místo na spaní. To jsme našli na nedalekém kopečku. Sice se nám tam moc nechtělo, ale čím dál bychom šli, tím víc civilizace by tam bylo. Na kopečku je zbořený barák a okolo se našlo místo pro tarp. Jak se ale ukázalo, zatlouct kolík tu moc nejde. Chvíli jsme si říkali, že se na tarp vyprdneme, ale v tu chvíli začalo pršet. Nakonec jsme trošku zaimprovizovali a došlo i na cihli. Proti rose a dešti dobrý, ale jestli zafouká, jsme v háji..jako to prasátko, co si postavilo domeček ze slámy.

mítinka se zbytky domu a cihly zajišťující plachtu

Míša se vrhla do nákupu výbavy. Něco nám doveze Klárka z Čech a něco posíláme do Itálie, k Míšině sestřence kam míříme do předvánočního Říma. Ještě musíme nějak vyřešit stan. To asi bude oříšek. Nejradši bych si nechal tarp, ale nemá moskytiéru a to bude na Novém Zélandu sakra potřeba.

Taky si uvaříme večeři, najíme se, vyčistíme zuby a i na spánek dojde! Teda pokud ti psi, kteří štěkají všude okolo někdy půjdou spát.