Den sto třicátý pátý - bejčci na trase

Den sto třicátý pátý 23.11.2022
Od Cerriro Redondo za Pecho del Lastonar
24,2km 966/682m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/mugedahasu

V noci mě vzbudil vítr jen jednou. Ověřil jsem si, že tarp prudký nárazový vítr vydrží a pak jsem spal tak dlouho až se mě ani vstávat nechtělo. Míša tarp kontrolovala víckrát a nakonec si radši vzala ucpávky do uší. Razí heslo, co neslyším a nevidím, to není. No a jinak nás překvapilo, že bylo teplo, a to jsme spali v 1800 metrech nad mořem.

Ráno nás probudil budík, kde jsem konečně změnil ten příšerný hlomoz na písničku Lovely day, takže mě a ani zvířátka v okolí, to už neděsí. Chvíli mi ještě trvalo než jsem se odhodlal vylézt a začít vařit. Ono ve větru se vaří blbě, kór když vaříte za stanem na závětrné straně a vítr se zrovna otočí. Ale nakonec se povedlo a mohl jsem se vrátit do tarpu, do tepla.

Rozednění jsme pak sledovali u snídaně z tarpu. Je to paráda jak si barvy hrají s mraky. Po snídani jsme se pobalili, ale než jsme vyrazili, tak jsme ještě půl hoďky loupali ořechy máme jich celý hrneček, což je super, snídaně budou zase o něco vydatnější. A pak už jsme nelenili a vyrazili zas do kopce. Se mě zdá, že tady ty kopce snad pěstujou. Ale na cestu a výhledy si stěžovat nemůžeme, je tu opravdu krásně.

krásy přírody

Když jsme vylezli nahoru, byli jsme odměněni výhledem jak na zasněžené vršky na jedné straně, tak na moře na druhé. Je to neuvěřitelné jaký je to kousek od sebe a přitom je to takový teplotní rozdíl. Na Mulhacenu -5 v Malaga +25 a my ? I přesto, že proti nám fučí vítr, což nás docela zpomaluje, tak je krásně teplo, že jdeme jen tak v kalhotech a košili.

Podle mapy.cz tady nikde nemá být voda, podle jejich cedulí, že jí tu má být hodně, podle blogu, který jsem o GR240 četl, tak tu potkávají vodu tři až čtyřikrát denně. Jak to tak ale vypadá, tak né zrovna rovnoměrně. Chílí se k obědu a my pořád nenarazili na vodu, všude je sucho. Na mapách jsme našli u cesty jezírko, tak v něj doufáme. A po okolí jich vidíme ještě několik. Oni to teda nejsou jezírka, ale spíš nádrže a všude jsou tu roztahaný hadice. Prostě jak je tu někde pramen nebo potok, svedou to hadicema do nádrží, a odtama pak na pastviny a políčka. Dokonce tu vodu rostřikují jak na fotbalovém hřišti, aby jim povyrostla tráva na pastvinách. A pak se máme divit, že na nás nezbyde.

fontánka a stádo koz vrhající se ze srázu

Ještě před nádrží narážíme na minipotůček, nabírání vody je dost nepohodlné, ale žízeň už je veliká. Míša vodu nabírá do plecháčku a já to pak filtruju. Nádrže jsou stejně oplocené a jen z poloviny plné, takže dostat se k vodě by bylo dost obtížné. Zato asi kilák poté narážíme na "studánku" prostě to hadicí svedli k cestě a pak to napojili zase za cestou. Nalijeme se radši znovu do foroty a bereme sebou dost vody, abychom si mohli když tak uvařit aspoň večeři, ale nechce se nám táhnout moc vody a dobře jsme udělali. Voda je odteď na každém kroku.

Trochu nás překvapuje, že se tady v té suché části pěstují rajčata, která potřebují opravdu hodně vody. Co nás nepřekvapuje, že se tu chová dobytek. Prvně jsme potkávali krávy, ty si nás nijak nevšímaly, pak jsme potkali bejčky, to už bylo jiné. Vždycky od nás kousek popoběhli, otočili se a čekali. A tohle zopakovali třikrát, čtyřikrát a nakonec se vrhli ze srázu z cesty. Když to udělal první, tak jsme měli strach jestli se nezabil, ale zas takový sráz to není. Stádo koz před námi ani nikam neustupovalo, to to rovnou vzalo ze srázu dolů.

Taky nás překvapil konec další etapy. Prostě u prostřed ničeho. Není tu ani voda, nedá se tu ani spát, není to ani vrchol nebo super výhled, prostě nic. Je to jen odbočka z větší cesty na menší. Předpokládám, že to hradila evropská unie a někdo si vydělal. Ale když nic, tak aspoň značení trasy tentokrát v celku dobré.

A v neposlední řadě jsme si mysleli, že jdeme mimo civilizaci, ale potkáváme docela dost aut. Všechno jsou to místní farmáři. A sem tam potkame i farmu, ale ty jsou spíš níž a tady mají jen pole nebo pastviny. A taky jsme potkali dva francouze na motorkách. Takže vlastně dost živo.

Naším úhlavním nepřítelem ale je suchý bodlák. Jak tu fučí, tak se vršky ulomí a vítr je nafouká na cestu. A ten bodlák se vám pak pořád plete pod nohy nebo hůlky. A ať děláte co děláte, nemůžete se ho zbavit. Je to taková groteska jako od Charliho Chaplina.

Jak udeřila půl pátá a v nohách jsme měli dvacet čtyři kilometrů, vyhlásil jsem hledání místa na spaní. Kdo by mohl tušit, že jej najdeme hned, ale kdysi na něm stanovali krávy. Šli jsme se ještě bez báglů kouknout jestli nenajdeme lepší, ale nenašli. Tak jsme odklidili kravince, šišky i klacíky a postavili tarp. Ono zase začalo docela dost foukat. Takže opakuji i peripetii z rána s vařením. Ještě že máme dost plynu.

nepřítel číslo 1 - bodlák a pohodinda v tarpu

Po západu slunce jsme už hezky v teple zachumlaný ve spacáku, napapaný a šťastný. A v půl deváté zas někdo otočil knoflíkem a vítr z razu ustal. Tak uvidíme na jak dlouho.