Den sto padesátý první - Adios Barcelona, Ciao Roma!!

Den sto padesátý první 9.12.2022
Letadlem Z Barcelóny do Říma

Dneska se mě spalo hodně špatně a opravdu nevím proč. Zase jsem byl xkrát na záchodě a budil chudáka Klárku. Míša spala jak zabitá, ale pro změnu zase málo. Ráno se nasnídáme a pobalíme. Klárka nás opouští dřív, aby stihla dnešní výlet na Monserrat. Byla to tuze příjemná návštěva. Už teď se moc těšíme až ji uvidíme na Novém Zélandu.

My jsme odcházeli před jedenáctou směr autobusový transport, který nás vysadil u terminálu dva. Odbavení proběhlo rychle, dokonce nám pak ukázali kam máme dát naše bágly. K obědu si dáme náš bramborový salát a párečky z Lídlu a hurá přes kontrolu. I ta probíhá rychle a bez zádrhelu. Jsme tu v čas. Teda jak se ukazuje, tak vlastně strašně brzo. Náse letadlo mělo odlétat ve 13:40, ale už teď tu svítí posun na 14:35. Ale v 14:35 stále sedíme u gatu a jediné informace, které jsou dostupné jsou, že jsme už vlastně odletěli. Tahle informovanost mě vždy zarážela. Ale stejně stím neuděláme nic, než jen že si musíme počkat.

cesta do Říma trnitá - nejdřív bus na letiště..a našli jsme kamaráda Kocoura!

Kůň od Fernanda Botera a my

Konečně začal onboarding. V 15:20 procházíme kontrolou a jdeme do letadla!! Neuvěřitelné se stává skutečností. Teda jdeme je asi silné slovo, spíš ploužíme, před námi je zácpa a moc rychle se to nehejbe, ale trochu přece. Nakonec po 15:45 se letadlo konečně hlo a postupně zvlétlo. Cesta v letadle pak ubíhá vcelku bez problému, až po páté nás donutí připoutat, prý kvůli turbulencím a taky nám zhasnou, že je to při letech za tmy normální. No nevím jestli z nás neudělali průzkumné letadlo a zrovna jsme se přiblížili k nepřátelskému území. V 17:15 se kola dotknou země a za chvíli už vystupujeme. Náš první přelet jsme zvládli.

na letišti užijete zábavy a v letadle taky

Musíme projít přes celé letiště až k našim báglům. Trochu trnu v jakém budou stavu, ale vše je v pořádku. U výlezu na nás už čeká s rozzářeným úsměvem Věrka, Míšina sestřenka. Po přivítání nás vyvede z letiště k autu, kde se setkáváme s Ceasarem, jejím italským manželem. A pak autem hurá přes okruh Říma na druhou stranu do malé vesničky kousek od Riano. Tady budeme až do pondělního rána.

i s krtekem jsme tady!

Doma se setkáváme i s Lukášem, jejich již plnoletým synem a tím známe všechny naše ubytovatele. Večer pak ubíhá rychle, v krásném přátelském a pohodovém prostředí. K večeři máme pravé italské těstoviny a opravdu mají něco do sebe a chutnají jinak než naše špagety s kečupem. Taky upekli rajčata a zelí, opravdu vynikající. A nezapomnělo se tu ani na prosecco a jakýsi prapodivný likér z Mirty. Je to moc dobré a musíme si i přidat. Věrka moc dobře vaří! Pořád si máme co povídat, sice naše kroky na blogu sledují pravidelně, ale vyprávění na živo je pořád lepší!

přípravy vrcholí - lavor v rukách Věrky není vanička na dítě, ale hrnec na těstoviny!

Spát jdeme až po půlnoci. Ke spaní nám Věrka řekne svoji příhodu o tom jak si vezla před třiceti léty péřové peřiny z Čech do Itálie a jelikož to tenkrát byla dlouhá cesta, tak přespávali v nóbl hotýlku, ale přece nemohli nechat peřiny v autě, co kdyby je někdo ukradl! A tak si je vzali s sebou na hotel. Asi si dovedete představit, jak na ně recepční zíral, když si je nesli přes recepci na pokoj. Vždyť tam už peřiny přece jsou! Věrka ze sebe vysoukala "Ty jsou moje". A když ráno zase odcházeli a nesli si peřiny, tak na recepci byl nový recepční a opět zíral, proč že jim to odnáší peřiny. Věrka opět pronesla "To je moje!" A šla. Moc by mě zajímalo, co si chudáci recepční o nás češích myslí, když i do nóbl hotelu si nosíme vlastní peřiny. Pod péřovíma peřinama se nicméně v Itálii spát nedá, je pod nima vedro.

S pláčem v očích jdeme spát:)