Den dvoustý pátý - Mueller Hut

Den dvoustý pátý 1.2.2023
Z White Horse Hill Campground do Lake Poaka Campsite

Pěšky Muller Hut track
11,1 km 1155/1155m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/hulusucapo

Autem 59,9km Z White Horse Hill Campground do Lake Poaka Campsite

https://mapy.cz/s/mepezanaru

Ráno vstáváme v šest. Přes noc občas trochu sprchlo, nic vážného, ale i tak vylézám trochu s obavou. Vypadá to ale docela dobře. Podařilo se mi i chytnout signál a kouknout na počasí. Pršet má až od jedné hodiny, to by nám mělo stačit, abychom se vyškrábali na Muller Hut a zároveň překonat tu horší část zpět. Jak jsme se včera dozvěděli, tak je trek rozdělen na dvě části. K jezírku, kam vede přes dva tisíce schodů a pak na Muller hut po skalách a suťovisku. Trvat má cesta pět až sedm hodin tam a zpět.

Uvařím snídani v přístřešku a holky zatím pobalí stan. Společně pak nashromáždíme věci, které potáhneme nahoru. Nepromok věci, oběd, nějaké tyčinky, vodu a kdyby se něco stalo, tak i čelovku, záchranou fólii a lékárničkou. Najíme se a jsme připraveni na odchod. Před chvílí přijel ranger, tak ještě kontrolujeme vyvěšené počasí a plus mínus se to shoduje. V sedm třicet vyrážíme.

Prvně je to taková pohodová cestička vedoucí ke kopci. Tím ale pohoda končí, pro některé. Klárka nemá hůlky, že jí to s tím neba. Zároveň nemá takovou fyzičku jako my po putování Evropou a tak se nás chudák holka snaží chvíli držet, ale pak si zvolí mírnější tempo a tu a tam se vydýchá. A ono jít do schodů je fakt hrozný. Takhle ráno potkáváme jen pár lidí, jeden pár nese těžké bágle neb tam chtějí přespat, ale jinak to mají ostatní jako my, prostě tam a zase zpátky. Na Klárku samozřejmě občas počkáme. U toho nás předbíhá klučina a říká něco o hard worku, tak se musíme ohradit, že jen čekáme na kamarádku, ale samozřejmě taková chvilka odpočinku nám určitě neuškodila.

Schody konečně končí a my jsme v půlce kopce. Je tu odbočka k jezírku, Míša jí ale mine a Klárka jí následuje. Já se zrovna zapomněl u focení. Chvíli se rozmýšlím jestli vyrazím za nimi nebo rychle okouknu jezírko. Nakonec vyhraje zvědavost, a kdyby cestou dolů lilo, už bychom tam asi nešli. Holky získali dost náskok.

Cesta tu začíná být konečně normální horská cesta. Tu a tam se přeleze skála, nebo se jde po šutrech či suťovisku. Je to určitě příjemnější jak schody. Dohnat Klárku nakonec nebylo tak těžké. Poradím jí, aby si dala tyčku. Je vidět, že jí dochází energie a to nesmíme dovolit. Trochu mě překvapila, že neušla ani krok a hned vytáhla tyčku a začala jíst. Opouštím jí a snažím se dohnat Míšu. Ta získala opravdu velký náskok. Nakonec se dostanu do vizuálního kontaktu a domluvíme pauzu. I Míša se potřebuje posilnit. Né že by to nevyšla, ale držet si hladinku energie ještě nikomu neuškodilo. Předposlední část cesty je takové ošklivé suťovisko, ale je to krátké a v porovnání s tím co jsme zažili v Evropě se ani nezadýcháme. Je tu kousek vyhlídka, na které si krátíme chvíli čekání na Klárku. Je tu úchvatný výhled na okolní vrcholky, jezero a ledovec.

Poslední úsek už není moc do kopce a kdo chce, může si to zkrátit po sněhu. A my chceme ! Sněhu jsme si tento rok moc neužili. A už vidíme i chatu. Je to opravdu kousíček a jsme tam. Chvilku si tu odpočineme. V okolí jsou všude kameny, tak přemýšlíme kam tady postavit stan. Jdu tedy obejít okolí. Nakonec nacházím pět míst, které jsou obestavené kameny kvůli závětří. Jedno je i dostatečně velké kam by se vešel náš stan. Vrátím se na chatu, Klárka vyčerpaně sedí na lavičce a kochá se výhledy. Míša vede debatu se starší paní. Je to místní správkyně.

Chata je to velká, ale nic takového jako v Rakousku. Dá se tu jen přespat, je tu voda a záchod a tím to končí. Nic extra. Docela nás překvapilo, že nám cesta zabrala jen dvě a půl hodiny. Je teprve deset. S paní správkyní se bavíme o okolí a získáváme tipy na výlety. A my na oplátku dáváme tipy z naší cesty. Paní je opravdu zcestovalá a tady si zrovna plní jedno z přání. Být správkyní na horské chatě. Postěžoval jsem si, že paní v DOC centru nám řekla, jak je cesta extrémně náročná a nebezpečná. A přitom je to jen obyč výstup na kopec. Správkyně přitakává, že včera měla být plná chata a nakonec přišlo jen pět lidí na přespání. Ostatní to vzali nahoru a rychle dolů, že jim to poradila ta stejná paní a nakonec nespadla ani kapka a bylo to tu prý super.

Jelikož máme čas, tak ještě zdoláváme Mount Ollivier (1933m). Sem už nevede žádná oficiální cesta. Ale není to nic těžkého. Navíc schůdnou cestu někdo označil pomocí kamenných mužíků. Dvakrát se musíme kousek vracet neb náš výběr cesty nebyl nejlepší a za dvacet minut jsme nahoře. Sedí tu dvě dívky, dobyly vrchol chvilku před námi a už se pustily do oběda. Uděláme jim pár fotek a ony zas nám. Výhledy jsou boží. Taky je tu slyšet praskání ledovců a pády kamenných lavin, ale zahlédnou něco padat není vůbec jednoduché.

Na zpáteční cestě na chatu nám začalo trochu krápat, ale zas to rychle ustalo. Dole jsme za chvilku. I cesta je daleko lépe vidět a zabloudím jen jednou na chatě poobědváme. Máme špenátové tortily s burákovým máslem a vajíčkem. Fakt super kombinace.

A pak už jdeme zpět dolů. Zastavíme se u jezírka a uděláme další spoustu panoramatických fotek a odpočineme si. Míšu začal zase zlobit kotník. Takže dolů po schodech jdeme opatrně. Za to Klárka nabrala tempo, začalo se jí chtít na záchod. Nakonec jí potkáváme pod kopcem, že se jí prý už zase nechce. Pak ještě kousek a jsme v kempu. Dá se říci, že bez deště. Chvilku si odpočineme a vyrazíme do free kempu.

Lake Poaka Campsite je zdarma a je šedesát kilometrů vzdálený. Moc holkám závidím, že se mohly zout. A naší princezně Klárce, že se cestou i vyspala. Kemp má mít třicet míst, já to odhaduju tak na tři sta. Je to fakt divný. Nakonec nás tu je určitě hodně přes třicet. Zajímavé ale je, že je tu hodně i self contain aut. Přitom mají několik free kempů na lepším místě.

Vybereme si místo a jdeme stavět stan. To se moc líbí kachnám, tak se na to přišly podívat opravdu z blízka. Klárka najde hezké místo v potoce, kde se dá umýt. Je to betonový brod. Auto tudy nejelo, zato když se Míša umývala, tak šli okolo dva pánové s jednou holkou. Slušně nás pozdravili a pak na nás minutu civěli než odešli. Míša se schovávala za mnou. Bylo to fakt divný. No a pak si uvaříme jídlo a začnou se rojit muchničky. S jídlem nás nakonec zaženou do auta, ale tam je zas pekelné vedro.

Lake Pukaki.camping u kachniček

Po jídle se rychle přesuneme do stanu, kde je opravdu lépe. Chvíli si povídáme, chvíli karbaníme, koukneme se na fotky z výletu a nakonec jdeme spát