Den osmdesátý devátý - hruštičky z frňákovníku

Den osmdesátý devátý 8.10.2022
Od Cheminées de Fées k Les Méans
25,1km 1193/757m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/humubugece

Vyspali jsme se báječně a ještě ani nezačalo pršet, takže tarp je suchý, paráda, ale obávám se, že to bude na dlouhou dobu naposledy. Venku je sice teplo,ale je vidět mraky jak se stahují, sice nebudou bouřky, ale i drobný vytrvalý déšť je dost naprd. Ale nevadí, nějak si s tím poradíme.

ranni vyhledy

Do snídaně zkoušíme dávat zase kaštany, tentokrát je nakrájíme na drobno a hrušku, kterou jsme potkali po cestě, moc doufáme, že se z toho neposereme, ale dobré to je moc. Pak už jen zabalit a jestě než vyrazíme, tak si v řece přemáchneme spoďáry, ale asi nám už nestihnou uschnout. A pak už vyrážíme.

Dneska je to pro změnu hruškový den. Tímhle si nás zatím Francie získává. Ve vesnicích a kolem nich mají pro nás zatím vždy něco dobrého na zub. Jednou ořechy, teď hrušky a sem tam jsou kdoule, ale ty ještě nejsou zralý. Samozřejmě jsme se hruškama napakovali hned u prvního stromu, který byl složitě přístupný, ale kdo mohl tušit, že jich dál bude tolik ?

Po cestě taky potkáváme oslíka, co se na nás kouká z verandy. Ale my už víme co jsou oslíci zač a tak jej obloukem obcházíme. Pak ale narážíme na kozičku ,co se poflakovala kolem domu. Míša se na ni vrhá a drbe. A kozička ji zase řádně očichá.. všude. Mě víceméně koza ignoruje, ale nakonec i já ji podrbu, ale moc jí nevoním. Míša je prý lepší. Když od ni odcházíme, tak se za náma rozeběhne jako by nás chtěla nabrat, ale jak se otočíme, zabrzdí. Že by další vražda ?

hlídací kozička

Ve vesnici nabíráme vodu a koukáme do mapy kudy dál, když u nás zastaví cyklista. Prvně to zkusí francouzky, ale to kroutíme hlavou že né. Tak to zkusí anglicky. Radí nám cestu kudy máme jít a je to v cajku, shoduje se s mapou. Taky se ptá kam jdeme a kde jsme spali a pak z něj vypadne, že pomáhá poutníkům, bydlí asi padesát metrů v baráku s modrýma dveřma a taky že existuje nějaká asociace a seznam takových to hostitelů. Škoda, že je dopoledne, jinak bychom u něj přespali. Rozloučili jsme se a vyrazili dál. A pak nám došlo, že jsme se mohli zeptat na nějaký odkaz na web, teď půjdeme podél cesty do Santiága docela dlouho, tak by se to mohlo hodit. No co už, vracet se nebudeme.

Vrcholovka u St. Marcel, hrušeň a obědová pauza se zákuskem..hrušky byly zralé akorát

Když opustíme civilizaci, tak už nám kručí v břiše. Půstíme se tedy do oběda, který je obvzláštněn hruškama. Fakt úžasně dobrý hrušky. Taky jsem chtěl snížit váhu ořechů a vyloupat je ze skořápek, ale začalo nám krápat. Tak bereme bundy a vyrážíme. 

Po chvilce přestalo, tak je zase sundáváme, ale nakonec začne znovu. Zprvu odoláváme neb jen krápe, ale když to přejde do slabého deště, tak je znovu nandaváme i s kalhotama, jen ponožky ještě nebereme. Nejde se v tom úplně dobře. Je v celku vedro, něco kolem osmnácti stupňů a my samozřejmě jdeme do kopce. Potíme se snad víc než prší. Pod jedním velkým stromem dáváme pauzu. Vůbec pod nim neprší, tak sundáme i bundy a užíváme si chvilku pohody s čokoládou. Mezi tím stihne přestat a začít dvakrát pršet, ale pak už začne a nepřestane.

A už je tady děšť - my se pořád svlékáme a oblékáme, dokonce jsme našli suchou šatnu

Pod námi je vidět Azurové jezero. Podle cen v okolí to bude velmi turistická oblast a od pohledu je to opravdu hezké, jenže nám u každého jezera musí pršet, takže se k jeho břehům ani nechystáme, takhle ze zhora nám to stačí. Hory už jsou v mlze a je vidět že na některých částech už leje. Došlápneme zbytek kopce a hledáme zdroj vody. Místo vody, ale nachážíme ovčí les a né jen les, ale i cestu. Jsou prostě všude stejně tak pastviny. Budou i za pět kilometrů, kde chceme spát? Pak se ozve štěkot psů a jeden se k nám rozeběhne a přeskočí ohradu. Takovej divnej pocit ale utíká nahánět ovce na cestě. A pak se ukáže pasačka. Zase je to děvče a tipuju tak do třiceti, kolem ní se poflakují další čtyři psi, které okřikuje, aby nás nechali.

beránci na nebi i na cestě

Pár míst na spaní mineme, některé i mimo ohrady, ale prvně musíme najít vodu. To je takový věčný boj, buď máte flek, ale nemáte vodu nebo máte vodu a nemáte flek. Vodu nafiltrujeme u vodopádu, co teče ze skal. Pěkně si u toho zmáčím levou ruku a pravou botu, ale máme vodu a teď už jen to místo.

Docházíme do bodu, které jsem na mapě označil jako poslední, kde to vypadá kloudně na spaní, dál už zase začínají vesnice. Je tu ale nějaká salaš a asi jsme i v ohradě, alespoň podle kravinců. Nic naplat, jdeme to tu prozkoumat, každý jiným směrem. Já jsem málem zabloudil a nenašel cestu zpátky, ale jenom málem! Dáváme dohromady vše co jsme našli a vyhrává Míšino místo v lesíku. A vypadá i pěkně. Postavíme tarp a zabydlíme se. V dešti to vše trvá dýl. Ale co naplat.

A pak trochu netradičně umýt se ubrouskem, uvařit a najíst, vyčistit zuby a za zvuku deště oba jít spát.