Den sto čtyřicátý pátý - není v lese líp?

Den sto čtyřicátý pátý 3.12.2022
Z Apartamento Granada Monachil I (Monachil) do Bonita habitacion en piso compartido (Valencie)

Autobusem 183 z Monachil do Granada

Autobusem 33 v Granada

Autobusem z Granada do Madrid - Avenida de America

Metrem v Madridu

Vlakem z Madridu - Chamartin Clara Campoamor do Valencie - Joaquin Sorolla

Metrem ve Valencie

Ráno se nám moc vstávat nechtělo. Hlavně mě. Tělo si uvědomilo, že už nebude nosit krosnu a chodit dvacet kilometrů a rozhodlo se,že bude celé rozlámané a unavené. Prostě mi jasně řekne, že mě dohání stáří. Prostě paráda. Ale dneska musíme. Zítra už to bude jiná, a tak vylézáme z pelechu.

Voda kupodivu teče horká, konečně. Za to v kuchyni je dost zima. Topí se tu klimatizací, a to si musíte vybrat, buď topit a mít děsnej hluk, nebo netopit a mít ticho. Takže my teď máme zimu, ale to nevadí. Vcelku rychle se to tu ohřeje. Ke snídani máme chleba ve vajíčku s paprikou, džusem, čajem a kávou. Je to fakt dobrý, i když kečup tomu chybí.

Po snídani se zabalit je pro Míšu jednoduché a já jsem úplně neschopný. Nakonec se ve své podstatě balím v posledních dvaceti minutách stylem, všecko naházet do báglu a nic tu nenechat. Tak snad se to povedlo. V devět dvacet vyrážíme na autobus císto 183. Přijíždí na čas. Platíme tři eura a za dvacet pět minut nás doveze do Granady. Ale bohužel né na autobusák, jak jsme si mysleli, ale jen do centra. Takže chvíli bloudíme než najdeme linkový autobus 33, který nás za další tři eura už na autobusák odveze.

V Aldi nakoupíme něco na cestu, abychom přežili deset hodin jízdy. A pak už pelášíme na autobusák. Jsme tu o chvíli dřív, tak máme aspoň čas na záchod. Čert ví jak to tu mají. Sice psali,že mají wifi i wc v každém autobuse, ale tomu se nedá věřit ani u nás doma. Píšou nástupiště jedna, ale odjíždíme ze dvojky. Kontrolou jízdenek jsme prošli bez problému, ale uvnitř autobusu panuje trochu zmatek. Mají tu dvojí čísla. Jedno žluté, na poličce pro zavazadla, které snad platí a jedno pak u světel a ventilaci. Obě čísla jsou jiná a samozřejmě ty u ventilace jsou lépe vidět. Nakonec se ale celý autobus shodne, všichni si posedají a je klid. Vyrážíme směr Madrid.

autobusem z Monachilu do Granady

Cesta do Madridu je úmorná. Pět a půl hodiny v autobuse máme asi za trest. Wifi tu samozřejmě není. Okolní krajinu lemují obrovské áleje oliv. V půlce se staví na přestávku. Jak dlouhou nevíme. Ale na záchod a okouknout co že to tu mají, to jdeme, ale nic moc. Prostě restaurace a suvenýry.

Cesta pokračuje až do Madridu v poklidném, monotóním stylu. Máme vystupovat na druhé zastávce, ale z autobusu nás ženou už na první. Že si máme přesednout do jiného autobusu. Ani pro místní to není nic na co by byli zvyklí. Pravděpodobně se rozhodli udělat ze dvou autobusů jeden, aby druhý autobusák byl doma dříve. Ale to si myslíme, že je v pořádku. Přesedláme, jen doufáme, že jsme nikde nic nezapomněli.

Hurá jsme na naší zastávce Avenida de America. Teď se musíme nějak dostat na vlakobou zastávku Chamartín - Clara Campoamor. Tak jdeme zkusit místní metro. To bude jízda !

Už jen koupě jízdenky je něco, co není jen tak. Tady se prostě nedá koupit jen jízdenka, ale ještě potřebujete kartičku za dvě padesát. Na tu teprve koupíte jízdenku. Aspoň že nám kartička stačí jedna. Jen škoda, že je nevratná, chudák životní prostředí. A pak se nám povedlo i projít turniketama. A pak jdete a strašně dlouho, až narazíte na tu správnou odbočku. Nasednete do metra a jedete. Jen my máme jet linkou 9 a tady jsou všude samolepky linky 10 ? Ale jede to správně. Trochu si oddechneme. Máme to ale s přestupem, takže zase vystoupit, jít strašně dlouho a zas najít tu správnou odbočku. Ale tentokrát se nám to nepovedlo, ale přísahal bych, že tam ten směr hospital prostě byl. Takže zase vystoupit a hledat jinou, lepší odbočku do správného směru. Na podruhé jsme se trefili. A jsme tu. Teď už jen najít nádraží.

madridské metro

To naštěstí nebylo nic těžkého. Za to najít místo na sezení bylo složitější než najít ve svahu místo na spaní. Ale i tady jsme uspěli. Vyndali jsme si krabičku a snědli zbytky ze včera. Konečně něco pořádného a né jen sladké pečivo, kterého jsme si nakoupili habakuk. A pak už zase přes kontrolu zavazadel, tentokrát jsme prošli bez ztráty kytičky. A hurá do vlaku. Tady vše proběhlo dobře, jen by nás zajímalo, jestli jsme si ty extra lugage kupovat museli nebo ne.

Dvě hodiny ve vlaku se zdají jako věčnost, ale nakonec i to zvládneme. Zdá se nám to ale těžši než výstup na Mulhacén. Teď znovu najít metro a pak náš hotel a naši postel. Z hotelu máme instrukce, na které zastávce vystoupit i kde najít klíč, tak nemusíme naštěstí moc spěchat, abychom tam nebyli moc pozdě.

rychlovláčkem.do Valencie to bylo "co by dup"

Koupě jízdenky na metro ve Valnecii je ještě obtížnější než v Madridu. Je tu x zón a jeden z automatů jsme s přehledem zvládli i rozbít. Ale nakonec lístek máme, tedy zase kartičku. Teď najít správné místo, zas tu mají x linek. A pak si počkat na metro. Mají tu dost šílené intervaly, na to že je sobota a deset hodin večer. A zas to máme s přestupem. Na první nečekáme až tak dlouho, ale na druhé už dobrých deset minut. Jsme unaveni a zdá se to jako věčnost. Navíc člověk musí dát pozor aby nenastoupil kam nemá, jezdí tu na jedné stanici víc linek.

Valencie je velice zvláštní. Hned první člověk na který ulpěl zrak je holka co se někam žene a je oděna v negližé. Další co jsme potkali, tak byla partička dospělých kluků, hulákajicích na metro jako by jim patřilo. To že tu chodí holky v mini je asi ok, ale že i kluci je prostě divný. Ale proč ne.

Konečně vystupujeme. Cestujeme přes dvanáct hodin a máme toho plný zuby. Teď už jen posledních třista padesát metrů. Opravdu doufáme, že hotel bude hezký, čistý, útulný a s teplou vodou.

V instrukcích chybí, jak se dostat do baráku. Naštěstí zrovna někdo vcházel, tak jsme toho hned využili. Klíč ve schránce jsme našli a výtah nejede. Do páteho patra tak šlapeme pěšky. Někdo tu zapomněl zavřít dveře od výtahu. Najdeme náš byt a zjišťujeme, že to není hotel, je to jen vlastní pokoj v bytě s dalšími čtyřmi pokoji. Sprcha, kuchyň i obyvák je tak sdílený. Co naplat. Snad si to užijeme i tak. Hlavně že máme kde bydlet, kde se umýt, vykadit a taky tu můžeme něco uvařit a třeba poznáme i nové lidi. A teplá voda tekla, takže dobrý...

Unavení jdeme spát.